Liborův blog

Jsme v pohodě je asi nejvíc teplá hra, kterou jsem kdy na divadelních prknech viděl. Režisér Braňo Holíček dokázal Rudnickův text dovést takřka k dokonalosti, takže na silný divácký zážitek je dost slušně zaděláno. Autor Paul Rudnick není neznámou postavou, filmoví fandové jej mohou znát jako scenáristu Adamsovy rodiny 2 a v gay komunitě velmi oblíbenou divadelní hrou (a později i filmem) Jeffrey. Ve velké většině svých děl se Rudnick otevřeně hlásí ke své sexuální orientaci (hádejte ke které), dost výrazně take zpracovává svůj židovský původ. Všechny tyto atributy se náležitě uplatňují i ve hře Jsme v pohodě (v originále The New Century), kterou je stále ještě v těchto dnech možné vidět v Národním divadle (Nová scéna). Hra je to trochu netradiční a i když je relativně nová (uvedena poprvé v roce 2008), tak se už stihla stát součástí několika přijímacích zkoušek na různé herecké obory. Ona zmíněná netradičnost spočívá ve formě, v podstatě se totiž jedná o sérii výstupů herců ve stylu &

Kazantzakise mám rád, jeho knihy obsahují velmi věrohodný popis řecké duše se všemi utrpeními, kterými se tomuto pozoruhodému národu udály během staletí, zároveň však i přesně popsaný nacionalismus smíšený s náboženstvím a notnou dávkou pokrytectví a furianství. Když se tak procházíte po hradbách krétského města Heraklion, kde je Kazantzakis pohřben (s církví totiž nebyl úplně kamarád a jeho pohřeb na hřbitově tak nepřiházel moc v úvahu), tak si říkáte, že to vlastně není zase tak špatné místo. Krásný výhled na moře a vítr ve vlasech. Co více symbolizuje věčnou řeckou touhu po svobodě? Ano, snad jen to výše zmíněné náboženství. To je obecně téma, které do velké míry prostupuje většinu Kazantzakisových knih. Jednu ze svých vrcholným podob pak nabývá v románu Kristus znovu ukřižovaný, což je příběh inspirovaný novozákonním motivem zasazený do řecké vesnice Lykovrisi, která se nachází v dnešním Turecku. Je to vesnice sice v podstatě oblopena tureckou většinou, samotnému Lykovrisi vládne t