Liborův blog

Skupina Dva je takovou dost rozvernou partou, skládající se z Jana a Báry Kratochvílových. Jejich hudba se jen velmi obtížně popisuje, ale asi nejlépe se hodí nálepka "freakfolk". Jedná se o třetí - a asi i nejlepší - desku tohoto projektu, jehož členové se tak rádi nechávají oslovovat ON a ONA :). Je to deska veskrze pestrá, plná krásného zpěvu ve zvláštním jazyce doplněném o zajímavé zvukové kulisy, šuměním oceánu počínaje a zvukem při hře ping pong konče. A také je to deska, o které se velmi špatně píše, ale o to lépe se poslouchá (a cena je velmi příznivá, cca 120 korun za digitální stažení). Docela se těším na jejich zítřejší vystoupení v pražské MeetFactory, živě jsem tuto pozoruhodnou partičku z Hradce Králové (či odkud pocházejí) ještě neviděl, tak snad budu o pozitivní zážitek bohatší :).

Dávno již minuly ty časy, kdy jsem na jednořádkovém displeji svého dvouhlavého (a už notně zaprášeného) videorekordéru Aiwa (ta společnost už dnes neexistuje) s hrdě se nosícím nápisem, který jsem už tehdy byl sto dekódovat, "made in Japan", nastavoval automatické spuštění při nahrávání jakéhosi filmu (tuším, že to byl slavný Predátor), který jedna nejmenovaná soukromá televizní stanice zařadila pro slušně vychovaného mladého teenagera (to mám být já) do přespříliš pozdních nočních hodin. Nostalgie je fuč, i když při zpětném racionálnějším ohlédnutí asi není moc o co stát. Pokud si to pamatuji dobře, tak bohužel ona televizní stanice film doslova (a teď už jsem si skoro jistý, že se jednalo o Predátora) napumpovala reklamou, takže očekávaný čas konce byl minimálně o dvacet minut překročen, což mělo pro mé mladší já zdrcující následek v podobě toho, že jsem se s oním sci-fi akčním opusem musel rozloučit v momentu, kdy Arnold spadl do jakéhosi bahna a začal se připravovat na fi

Stane se dost odpudivá vražda, neznámá holka je nalezana nahá (a mrtvá) u jakéhosi hororově vyhlížejícího stromu s prapodivným parožím na hlavě. A kolem se povalují takové zvláštní, jakoby pohanské, symboly všeho možného. Stačí už jen na dobře viditelné místo položit cedulku s nápisem, "byl jsem zde - psychopat." :) Tak takhle nějak začíná temný detektivní seriál z produkce HBO mající název "True Detective", který si momentálně stojí na čsfd velmi slušně, ve chvíli kdy píši tyto řádky je "3. nejlepším seriálem" s hodnocením 94%. Mysleme si o čsfd co chceme, ale čísla to jsou hodně slibná. A i sám seriál je slibný. Paradoxně nejvíce škodit mu ale může přehnané očekávání. True Detective (dále jen TD) není seriálem, který má vypracované "cliffhangery", takže by Vás donutil odpočítávát vteřiny do vysílání další části, nicméně o vynikající dílo, zasloužící si oněch pověstných "5 hvězd", se bezesporu jedná. Zasloužili se o to zejména obě hlav

Kytarové duo z Brightonu se s názvem svého čtvrtého alba moc nepáralo. Podobně byl asi vytvářen i zvuk. Nač se pokoušet o bůhvíjaký progres, bůhvíjaký průnik s rozličnými žánry, když nejlépe nám jde stará poctivá kytarovka. Dáme do toho patřičně hutný, jakoby betonový (skutečně), zvuk s lehkou příměsí retra a skvělá deska je na světě. Ano. Ač se to nezdá, tak Blood Red Shoes figurují na hudební scéně už celou jednu dekádu a za tu dobu si stihli vydobýt jistě zasloužené renomé, které poslední deska jen potvrzuje. Jedná se o návrat ke kořenům, kterým jistě pomohlo i nahrávání desky v Berlíně, self produkce alba i všech věcí okolo nahrávání. Skupina si prostě album udělala přesně podle svého - a udělala jej zatraceně dobře. Už úvodní "Welcome Home" připraví půdu na očekávaný nášup, který dle mého názoru vrcholí až takřka v závěru skladnou "Cigaretes in the Dark". Pomalejší a jemnější kousky aby tu člověk hledal silnou lupou, ale vůbec to nevadí. Tohle album jde totiž d