Liborův blog

Pokud máte nějakou vlastní stránku, tak ji doporučuji "projet" Google PageRank Checkerem, který hodnotí kolik důležitých jiných stránek odkazuje právě na tu Vaši. Hodnocení je v intervalu 1 (nejnižší) po 10 (nejvyšší). Jen tak namátkou, z té mé vypadlo hodnocení 3 z 10. Oficiální web fotbalové Slavie má 5 z 10 a rozhlas.cz získal 7 z 10. To je vše hezké, ale rozhodně to nemá na bbc.com, u níž se udává 9 z 10... :-) http://www.prchecker.info/

Antikódy od V. Havla jsem kdysi četl, svého času jsem o tom zanechal ve virtuálním prostoru nějakou tu řádku zde . Onen článek má dosud celkem slušný "google rating" a je pod ním i "zajímavá diskuse" (a ty uvozovky jsou podle mě vskutku vhodné). Jak ale na prknech Nové scény ND zpracovat něco tak neuchopitelného, jako jsou právě Antikódy? To je jako udělat z obrazu rozhlasovou hru. Klíčové je tedy přenesení myšlenky, což se místy zdařilo a místo z mého subjektivního hlediska moc ne (respektive moc jsem nechápal o co jde, tedy chyba může být i na mém přijímači...). Velmi dobrá mi například přišla první část vystoupení s názvem "Životopis", kdy se na diváky z promítací plochy přímo řítily letopočty (uvozoval je rok Havlova narození), k tomu hrála monumentální scénická hudba a tanečník na jevišti před letícími letopočty uhýbal. Dobré, zdařilé, nicméně pozorovat něco podobného déle než 5 minut může trochu nudit.... A nejinak tomu bylo i u ostatních částí. Poch

Raymond Daniel Manzarek včera zemřel na rakovinu žlučníku. S tímto člověkem, byť často stál spíše v pozadí své slavné skupiny, odchází patrně už definitivně jedna hudební éra. K hudbě skupiny The Doors jsem se dostal někdy ve svých 17 letech. Pochopitelně, už dříve jsem je tak trochu znal, ale do té doby byli pro mě jen jednou z těch mnoha dobrých skupin druhé poloviny šedesátých let, po boku "Stounů", Small Faces, Jefferson Airplane, Animals apod. Vím, jsou to dost rozdílné skupiny, ale tehdy jsem to zase až tak nevnímal. Dosud si pamatuji ten moment, kdy jsem poprvé slyšel "Light My Fire" (tedy, kdy jsem to poprvé slyšel tak, že jsem doopravdy poslouchal). Kouzelné. Už na první poslech mě zaujaly ty elektrické varhany Raye Manzareka, které vytvářely typický a nezaměnitelný zvuk skupiny (která jinak hrála bez basové kytary). Navzdory prvním negativním recenzím v hudebních časopisech (prý je to příliš "zádumčivé") se právě ony varhany staly signifikantním

S beletristickými knihami napsanými podle skutečných událostí je jedna velká potíž. Pokud se totiž čtenář o danou věc zajímá (což v případě, že o nějaké historické události čte, je věcí celkem logickou), tak s největší pravděpodobností zná vyústění příběhu a všechny jeho podstatné věci. Něco jako kdyby někdo v detektivce hned na začátku prozradil, kdo že je to ten vrah… V knize "Dva proti říši" je tomu nejinak. Nicméně i tak je to publikace velmi čtivá a troufám si říci, že i velmi věrohodná. Celé pozadí příběhu atentátu na zastupujícího říšského protektora má mnoho postav a mnoho osudů, které leckdy nejsou tak zcela notoricky známé, jako je tomu například u životů hlavních aktérů. Autor se snaží nahlížet na své hrdiny jako na obyčejné lidi, nevyhne se ani jejich osobnímu životu (Gabčík s Kubišem si během svého pobytu v Praze našli slečny), což však činí celý příběh ještě více uvěřitelným. Některé drobné nepřesnosti v ději jsem přesto objevil, jedná se třeba o popis Karla Čur

Asi se to dalo čekat, kritici přímé volby na podobné věci upozorňovali už dávno předtím, než se ona volba začala legislativně projednávat. V Ústavě jsou pravomoci prezidenta této země vysvětleny často velmi volně, dané mantinely se často stírají a v případě nástupu jedince, který je podepřen silou přímého voličského (a tedy velmi silného) mandátu, se objeví mnoho problémů. Nepřímo volení prezidenti ČR většinu "sporných" momentů obvykle vyřešili podle "zvykového práva" (i když Václav Havel se také několikrát dostal do "kolize") v jejich funkci, nicméně současný prezident Zeman zjevně ony mantinely posunuje a rozšiřuje si tak své kolbiště. A ono je to i celkem logické. Otázkou je, zda má být naše hlava státu jen "kladečem věnců" a "nejvyšším podpisovačem", či naopak silná postava v politické hře v zemi. V druhém případě by se jednalo o příklon k poloprezidentskému systému. To je asi odpověď na otázku, zda má Zeman právo Putnu profesorem n

Už když jsem byl malý, tak si pamatuji, jak se říkávalo, "jo, to bylo tenkrát, to byly krásné časy, dobrá doba, ale dnes....". Tím tenkrát se v realitě ČSSR myslelo (pravděpodobně) krátké období tzv. "první republiky". Byl to zlatý věk. Podobné "tenkrát" se ale objevuje často i dnes, kdy si pod ním mnoho lidí zase představí období let - dejme tomu - 1956-1989 (na první polovinu padesátých let vzpomíná s láskou snad jen málokdo). Další "zlatý věk", o jehož přínosu v podobě dostatku práce a sociálních jistot přece nelze pochybovat, zato dnes.... Takové úvahy lze pochopitelně celkem jednoduše šmahem odmítnout, nicméně je nutné připustit, že na některých reálných základech skutečně stojí. Čas a vlastní subjektivní vzpomínky (často selektivní) však působí mocně a málokdo z obhájců svých "zlatých věků" si připustí, že první československá republika zdědila po rozpadající se monarchii mnoho neřešených problémů, byla plná antistátních politický

Ke sci-fi mám kladný vztah už od dětství, kdy jsem s radostí pročítal každou novou Ikarii a pak i časopis Nemesis, oba jsou sice dnes již historií (byť Ikarie se reinkarnovala), nicméně ta láska k poznávání příběhů vědecké fantastiky zůstala. Natrvalo. Nicméně nic není věčné, dnes už to vše beru pochopitelně o dost rezervovaněji, přesto jsem se na nové sci-fi s názvem Oblivion dost těšil. Oprávněně? To už je náročnější otázka. Tom Cruise zde hraje údržbáře Jacka, který po ničivé válce proti jakýmsi přivandrovalcům z bůhvíjaké galaxie patří mezi dvě poslední žijící osoby na Zemi. Jejich úkol je zde poměrně jednoduchý, mají hledat artefakty a dohlížet na správnou funkci strojů, které čerpají důležité látky pro zbytek lidstva, jež se nachází někde ve vesmíru. Jack má Zemi rád, schovává si různé drobnosti, které katastrofu přežily (knihy, baseballový míček, apod.), nicméně jeho kolegyně Victoria (hraje ji skvělá Andrea Riseborough) už tak nadšená není a nejraději by tuto příšernou planetu

Slavná kniha německého spisovatele Süskinda byla napsána v osmdesátých letech a dosud je považována za vrcholné autorovo dílo. Právem? Nevím, nic jiného jsem od něj nečetl (a navíc, můj názor má na relevanci kvalit knihy asi takový vliv jako kapka v moři), nicméně kniha je to poměrně netradiční a ... zábavná. V centru děje jsou pachy a jelikož se ocitáme ve Francii 18. století, tak je snad jasné, že o čichové zážitky nemůže být nouze. Celý popis, nikterak přikrášlený, je velmi výstižný a tvoří jednu ze silných páteří celé knihy. Vítejme tedy v Paříži plné lidí a jejich (a nejenom jejich) osobitých zápachů. Do takového světa se narodí malý Jean Baptiste Grenouille, což je roztomilé lidské asociální monstrum. "…Grenouillova matka, která byla ještě mladá žena tak kolem pětadvaceti let a vypadala ještě docela pěkně a měla ještě skoro všechny zuby a na hlavě ještě trochu vlasů a kromě příjice a pakostnice a lehkých souchotin žádnou vážnější nemoc, Grenouilova matka tedy ještě doufala,

Téma druhé světové války je stále aktuální, zejména pak v těchto dnech, kdy slavíme výročí jejího konce. Australská režisérka Cate Shortland přispěla svým dílem k filmové mozaice událostí konce tohoto nejstrašnějšího konfliktu v dějinách lidstva v podobě filmu Lore. Ten se odehrává na sklonku války a v jeho centru se nachází čtveřice sourozenců, jejichž rodiče se dost vážně zapletli s končícím krutým režimem (film poté nepřímo, ale celkem jasně, naznačuje jak). Děti proto musí vykonat dlouhou pouť ke své babičce, nicméně cesta květnovým Německem roku 1945 rozhodně nepřipomíná pohodovou víkendovou jízdu... Film je natočen velmi působivě, může se opřít o přesvědčivé herecké výkony (Saskia Rosendhal v titulní úloze), a rovněž celkem minimalisticky. Vojáků tu uvidíte poskrovnu, za celou dobu padne tak jeden, možná dva výstřely, nicméně na každé postavě je snadno vidět velký strach a rovněž je možno i cítit tíživou atmosféru, která přebývá na každém filmovém políčku tohoto snímku. Hezky tu

Quentin Tarantino svými filmy vždy osciloval mezi genialitou a ryzím brakem. Nejinak je tomu i u jeho posledního příspěvku. Django je klasickou "tarantinovkou" se vším, co k tomuto svébytnému subžánru patří. Opět tu jsou napjaté konverzace několika postav, kde divák za významem jejich slov hledá ještě cosi zlověstného, co se pozvolna - jako ticho před bouří - probublává na povrch a.... obvykle to pak končí slušným masakrem. Nespoutaný Django tak ani není westernem v tom pravém, klasickém slova smyslu, Tarantino "jen" zasadil své známé situace a scény do zcela nových kulis. Připomíná mi to třeba Vladimíra Párala, když psal sci-fi... To nemusí být ale nutně na škodu. Tarantino má svůj svébytný filmový jazyk, nikdy nebude Bergmanem, Weirem, apod. (a ani to nechce), nicméně pokud divák přistoupí na pravidla jeho hry, tak se může docela slušně bavit. A o zábavu tu jde především. Souboje jsou v tomto filmu silně přeexponované, z každého škrábnutí kulkou létají vzduchem he

Filmy australského režiséra Petera Weira mám velmi rád. Těžko říci proč, ale už od svého prvního filmového okénka jsem se doslova zamiloval do jeho osobitého způsobu vyprávění "pohyblivých obrázků". Bitva u Gallipoli, zhruba jednoroční agónie vzájemného soupeření britských, francouzských a australsko-novozélandských sil s tureckými vojsky, které vrcholí nesmyslným krvavým masakrem, je dodnes v Austrálii i na Novém Zélandu vnímána jako otřesná událost, kterou si tamní obyvatelé stále připomínají. Výročí bitvy (25. 4.) má dokonce v těchto státech své označení - Anzac Day. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se někdo pokusí převést tyto neblahé události (jež třeba tehdy vedly k demisi W. Churchila) na filmové plátno. Stalo se tak roku 1981 a nutno dodat, že pan Weir se své role zhostil nad míru dobře. Příběh je nám představen na dvou mladých mužích, kteří reprezentují odlišné póly tehdejších mladých rekrutů. Archy Hamilton (Mark Lee) je mladý a talentovaný sprinter (stovku má za 9,4

Dát si název podle pořadu BBC z šedesátých a sedmdesátých let, znít trochu retro melancholicky (a tomu také uzpůsobit svoji vizualizaci), to už chce notný kus odvahy. A snad právě ten má dvojice Jean Benoit Dunckel a Lou Hayter. Jména možná neznějí dost známě, nicméně vězte, že monsieur Dunckel je jedna polovina slavných francouzských electro popových Air a miss Hayter je takovou tou holkou vzadu u kláves ve skupině Ney Young Pony Club. Jak by mohla znít znít zvuková kombinace obou těchto celkem odlišných elementů? Zkrátka a jednoduše, zní to jako Air (čímž si dovoluji tvrdit, že je jasné, kde je v tomto projektu "boss"), což znamená, že se jedná o melodické electro popové písničky, které se s těmi slavnými z desek Air klidně mohou měřit. Zapamatovatelné melodie, které si pravděpodobně mnoho posluchačů bude pobrukovat ještě dlouho po dohrání poslední skladby a pozoruhodná stylizace, jsou výraznými znaky tohoto velmi pozitivního hudebního překvapení z dubna letošního roku.

Severská elektronická hudba stihla vydat v tomto roce několik zajímavých desek. Všechny ,které jsem slyšel, navíc mají jednoho společného jmenovatele - jsou velmi podivné. Ano, Husky Rescue pokračují tam, kde letos skončili The Knife, jejich hudba je podivná, nepřístupná a plná různých roztodivných smyček. Jistě, i na první poslech lze poznat, že se jedná o ty Husky Rescue z Finska, jejichž minulé album okouzlilo bezesporu nejenom mě, nicméně pryč jsou ty časy, kdy Husky Rescue byli tou skupinou, jejichž hudba je z velké části postavena na popových melodiích. Ano, i zde je několik přístupnějších skladeb ("Under Friendly Fire", či "Mountains Only Know" a "Tree House"), ale jasné je, že čtvrtá deska těch seveřanů z Finska je o poznání více posluchačsky náročná. To ale nic nemění na skutečnosti, že je to velmi dobré album a pokud se člověk počítá mezi příznivce oné (jak se často označuje) "earthy" pop elektronické severské hudby, tak je to volba ví