Liborův blog

Nikdykde (Neverwhere) je fantasy kniha, která nadevší pochybnost vyniká svoji originalitou a působivým zpracováním. Richard Mayhew je takový obyčejný človíček, který má ambiciozní přítelkyni Jessicu. Jednoho dne však Richard nalezne na ulici zraněnou ležící dívku jménem Door (v českém překladu dostala hezké jméno Dvířka). Richard brzy pochopí, že Door není z tohoto světa, ale obývá - narozdíl od Richarda, který bydlí v Londýně - tzv. "Podlondýn", což je svébytný svět nacházející se pod samotným Londýnem, o jehož tušení nemá většina "nadlondýňanů" ani potuchy. Dvířčina (zní to vážně hezky, co?) rodina byla zákeřně zavražděna jistými pány jménem Vandemar a Croup a ti si teď chtějí svoji sbírku obětí rozšířit i o samotnou Dvířku. Může ji Richard (obyčejný človíček) nějak pomoci? Kniha (podle které byl natočen i stejnojmenný seriál) má úžasnou atmosféru a rychle plynoucí, čtivý děj. Svět podlondýna je skvěle vymyšlen a hezky situován do lokací, z nichž některé skutečně

Ano, tento článek bude o fotbalu. Chápu, že všechny fotbal rozhodně nezajímá, ale to, čeho jsem byl včera svědkem mnou trochu otřáslo, takže článek nebude jenom o fotbalu... Včera jsem se zhruba po roce vydal na fotbalové utkání naší Gambrinus ligy. Moc jsem se těšil. Slavia je totiž klub mého srdce a Liberec je již skoro letošním mistrem. Doufal jsem v pěkný fotbal a také ve vítězství Slavie. Stalo se však něco zcela jiného. Předem upozorňuji, že jsem příznivce pražské Slavie a chápu, že můj názor asi není zcela objektivní, ale přesto..., první poločas byl celkem v pořádku, ve druhé půli se však stalo mnoho zajímavých věcí, které bezesporu vejdou do dějin (ač nechvalně) naší kopané. Sudí Jára vyloučil 2 slavistické hráče (jak se později z videa ukázalo neoprávněně nebo maximálně velmi, velmi přísně) a nařídil proti Slavii penaltu (sice trochu přísnou, ale proti tomu se nedá diskutovat). Slavistické vedení (Leška + trenér Jarolím) na vzniklou situaci zareagovali tak, že odvolali zbylé

Volby se blíží mílovými kroky, politici chrlí na voliče poslední "výkřiky" jejich volebních programů ve snaze ulovit ty nerozhodnuté nebo (ještě lépe) přetáhnout voliče od konkurenční strany. Během let nám US - DEU tak nějak mezi významnými politickými stranami jaksi zapadla. Proč? To je otázka na delší diskusi, ale z části to jistě bude nevýraznou propagací strany. US-DEU se tedy asi rozhodla ze svých chyb poučit (viz třeba Agenda 12:-)) a ve spolupráci s jednou prestižní marketingovou firmou zjistila, že jediná skupina obyvatel, kterou ještě může oslovit je...právě skupina, která se k volbám právě nehrne... Co s tím? Pan ministr Němec je ale poměrně chytrý člověk a změnit zcela své politické postoje, názory a někdy dokonce i hodnoty mu asi nečiní velké potíže. Spolu s panem Němcem se tedy proměnila i celá US-DEU. US-DEU se teď obrátila svým programem na "huliče" marihuany, sprejery, lidi, kteří např. chtějí eutanizii, jsou pro větší práva homosexuální menšiny, pro

Sedmá pečeť Tento film se řadí mezi světovou klasiku (možná proto se také dá sehnat v mých oblíbených Levných Knihách za 99 kč!), která velice hezkou formou alegorizuje věčný souboj života a smrti. Rytíř Antonius Block (Max von Sydow) se vrací domů do Švédska z křižácké výpravy proti nevěřícím. Svoji zemi však nalezne citelně zpustošenou řádícím morem. Sám Block je navštíven Smrtí, která mu poví, že jeho dny jsou u konce. Block si však ještě dohodne se Smrtí partii šachu, kde s ní (nebo s ním?) hraje o svůj život. Hra se protáhne a rytíř v přestávkách mezi dalšími tahy cestuje po zničené zemi. Potkává také mladé potulné herce s malým děťátkem. Ač je film poměrně starý (1957), tak je natočen v celkem svěží formě a je také velmi zajímavý a poutavý. Snímek obsahuje mnoho silných a působivých scén, mezi něž jistě patří průvod mnichů a věřících, kteří se bičují a tímto chtějí zahnat mor či např. scéna závěreční, kdy si pro Blocka a jeho přátele přijde Smrt. Černobílá podoba filmu velmi sluš

Legendy z Dogtownu Film Legendy z Dogtownu se odehrává v letech 1975 a 1976 v USA, kdy skateboarding nebylo nic jiného než zábava pro hrstku dosti šílených lidí. Tony, Stacey, Jay a Sid jsou čtyři mladí hoši, kteří milují surfování na velikých vlnách, svoji vášeň však mají možnost praktikovat až na prkýnkách se čtyřmi kolečky. Společně s věčně opilým majitelem obchodu se surfy založí skateový klub a přihlásí se na závody. V tu chvíli pochopitelně netuší, že razantně navždy změní vývoj tohoto sportu. Film je docela vkusně podbarven vhodnou hudbou sedmdesátých let, herecké výkony tu jsou poměrně slušné a přesvědčivé. Navíc znalci jistě ocení hezky natočené záběry skateboardových triků. Zhruba prvních 30 minut snímku se mi ale vůbec nelíbilo. Patrně to bude tím, že ke skateboardingu jsem nikdy v životě neměl žádný vztah a sledování mladých pubescentů kterak si užívají života plného alkoholu a dívek (popř. dívek a alkoholu a to vše v kombinaci se "skejty" a trapným humorem) mě zr

Při holení Škráb, skříp a šmik! Ucho jsem si ufik! Vincent van Gogh.

Lidé nejsou od zlí či dobří od přirozenosti. Prostě jen jsou jací jsou, a to formuje mnoho faktoru, třeba počasí, momentální nálada nebo třeba jen to, jestli ráno slyšeli v rádiu svůj oblíbený (popř. neoblíbený) song. Někdy vás však překvapí, kde se v lidech ta dobrota bere, často se totiž ukáže v jedincích, u kterých se to mnohdy čeká nejméně. Kdysi dávno se mi stala taková zvláštní věc. Šel jsem pěšky poměrně dlouhou trasu (asi 13 km) mezi městy A a B, když tu mi někde na půli cesty zastavilo cosi jako auto. Jednalo se o velorex, úžasné to vozidlo, které velmi zpopularizoval snímek "Vrchní prchni". Uvnitř byli dva hoši zhruba v mém věku a řekli mi, abych si přisedl. Sice mě neodvezli až domů, ale i za těch několik kilometrů jsem jim byl v tu chvíli moc a moc vděčen. Kolem mě jezdilo několik aut a protože byl již pozdní večer každý se bál zastavit, co když ten stopující mladík je nějaký zloděj? Celkem je chápu, ale o to více oceňuji obětavost těch dvou ve velorexu, kterým an

Vladimír Páral je spisovatel, který napsal již mnoho a mnoho knih. Bohužel však také musím konstatovat, že ačkoli Páral mnoho knih napsal, tak jeho díla se od sebe mnoho neliší. Dalo by se v podstatě říci, že pořád píše jednu (sice obsáhlou) knihu. Nepřečetl jsem od něj sice všechna jeho díla, ale zhruba z těch 60%, která jsem měl tu čest naskenovat si svýma modrýma očkama, mohu soudit, že jeho styl je úchvatný, zajímavý a - odpustíte-li mi tento počítačový termín - čtenářsky user friendly. Náplní všech jeho knih (za nejlepší považuji Milence a vrahy, Generální zázrak či Zemi žen) je láska a boj proti stereotypu a nudě (jak v běžném životě, tak i v lásce). Počátkem osmdesátých let se Páral vydal na cestu sci-fi literatury, pokud však v něm budete hledat dalšího českého A. C. Clarka, tak budete na omylu. Páral si i v knize Romeo a Julie 2300 (což je oficiálně sci-fi) dál píše svůj příběh o lidských vztazích. Jediné, co je na knize sci-fi je skutečně jen prostředí. To však nemusí nutně z

Velmi a poníženě se omlouvám za chybící fotografii ve článku "Učení o troiem lidu", už je to napraveno!

Tak nás opět po čase navštívily povodně. tento krutý vodní živel si vybral poměrně značnou daň na hmotných majetkových škodách a dokonce i na lidských životech. Pro mnoho jedinců jsou povodně katastrofou, ale existují i tací, pro něž jsou tyto přírodní nešvary možností se zviditelnit a získat nějaké další politické body. Ano, jedná se o politiky. Díky sdělovacím prostředkům máme možnost vidět naše čelní představitele, kterak soucitně navštěvují postižené oblasti a slibují a slibují, že JIŽ příště se toto nestane a že právě ONI a jen ONI dokáží říci přírodě STOP. Nepochybuji otom, že upřímnost se v jejich slobech vyskytuje asi jen poskrovnu, leč představme si situaci, že žádný politik by na inkriminovaná místa nedorazil. Pochopitelně, zvedla by se kritika, rozhodně ne nepodobná té, která se zvedá v souvislosti se získáváním tzv. "povodňových hlasů". Takže, není to nakonec jedno?

Tak to jsem Já (ten největší) a moji kolegové. Tato fotografie (pořízena jednou studentkou filmových věd z mého mobilu - napravo je možno dokonce vidět i část jejího prstu) dokonale alegoricky podkládá Chelčického učení o trojiem lidu. Tedy, já s přezdívkou "Buchtožrout" (fuj!!!!) jsem ta nejvyšší (i co do výšky) vrstva společnosti, konzumenti. Ten člověk nalevo s černými vlásky je muž s přezdívkou "Katolík" a zastupuje duchovenstvo, kněžský stav. Muž uprostřed má přezdívku "Uklízeč" a zastupuje stav nevolnický, stav manuálně pracujících lidí, vykořisťovaných ubožáků... Jak vidno, tak na Filosofické fakultě se člověk nenudí..:-). P. S. Aby tu nebylo málo přírody, tak ten nepatrný človíček zcela vlevo se jmenuje Jan Květina...

To je ale potvora, volejte radši doktora, protože té už nepomůže ani sociální podpora... Co by na to řekl ministr Škromach? Možna tak...."ach"....

Kniha Nohy z jílu je další ze série humorných fantasy publikací Terryho Pratchetta ze světa Zeměplochy (Discworld). Je až s podivem, jak si ten zajímavý pán z Anglie již po více než deset let stále udržuje výbornou spisovatelskou formu, a to své knihy doslova "chrlí" na trh. Klidně i 2 za rok. Série Zeměplochy již dnes čítá 30 knih velmi vyrovnané kvality. Terry Pratchett je milován publikem i kritiky...a navíc ty úžasné obálky od Kidby...to je lahůdka (škoda jen, že u jeho nových knih již Kidby na obálkách není..). Nohy z jílu nás zavádějí do slavného města Ankh-Morporku. Dějí se tu podivné vraždy starců a navíc...místní golemové (nemyslící stroje pro všechno:-)) se chovají nějak divně. Je možné, že za těmito vraždami stojí právě golemové? A jsou to vůbec jen stroje nebo mají v sobě také živou duši? A co s tím vším má co dělat pokus o zabití Ankh-Morporskho patricije - Lorda Vetinariho? Takovéto otázky se hlavou jistě honí velitele Ankh-Morporské noční hlídky kapitánu Elánio

Když se podíváte ven, tak si možná řeknete, že cosi není tak zcela v pořádku.... Podle kalendáře by už mělo nastat takové krásně teplé počasí, ale realita je zcela jiná. Třeba včera, chvíli jsem tomu ani nemohl uvěřit, začalo normálně sněžit. Nebyl to sice takový ten sníh ze kterého si děti na Ladových obrázcích dělají sněhuláky a provozují naň různé zimní sportování, nýbrž takový, který slouží jen k tomu, aby nás - lidi - naštval svým odporně tekutým stavem a také citelným ochlazením.....což jsem - vzhledem ke svému nedostatečnému ošacení (tedy, na normální duben by to jistě stačilo) pocítil. Naštěstí - mé tělo přeci jen již cosi prožilo - jsem změnu teploty přežil bez nějaké zdravotní újmy...zatím. Stala se však horší věc, která sice s počasím nesouvisí, ale to vůbec nevadí. Tak tedy, nedá se říci, že bych byl malý člověk...naopak....jsem člověk docela vysoký a jako takový jedinec potřebuji i dlouhou postel, kterou teď právě nemám! Noc na dnešek jsem strávil na takové zajímavé matra

Ráj teď a tady (Paradise now) Film Paradise Now pojednává o jednom ze současných nejpalčivějších světových problémů - o islámských sebevražedných útočnících z Palestiny. Dva kamarádi Said a Khaled pracují spolu v autodílně, tam je jejich stálou zákaznicí půvabná Suha (dívka, která dlouhou dobu žila ve Francii a současnou Palestinu tedy zrovna moc nechápe…) se svým lehce archaickým automobilem. Jednoho dne však nastane chvíle, kdy Said i Khaled dostanou příležitost prokázat svoji víru v Allaha. Plán je takový, že mají proniknout na izraelské území do Tel Avivu a tam odpálit nálož, kterou má každý z nich přilepenou náplastí na hrudi. Večer před akcí se hrdinové rozloučí s rodinami (které však nic netuší) a Said i se Suhou, dalšího dne natočí - teatrálně třímajíc samopal - "rozlučkové" video a pak…nezbývá nic jiného než jít na to. Cosi se však pokazí a útočníci jsou od sebe odděleni… Co teď? Vzdát akci nebo ji dokončit? A opravdu tu stále ještě je vůle k sebevraždě? Tento snímek

Skupina Gaia Mesiah již nějaký ten rok figuruje na naší hudební scéně. Roku 2005 vydali své první album s prostým názvem Ocean (což je také název jedné ze skladeb na albu). Album Ocean se dostalo poměrně vřelého přijetí (jeden brazilský novinář tomu prý udělil i 10 bodů z 10 možných!), ovšem tato deska není úplně prvním počinem skupiny. Již před několika lety totiž vydali na své vlastní náklady promo, které dokonce obsahovalo i některé skladby z alba Ocean (např. Legulize Marihuana atd..). Stylem, který Gaia hraje by se dala zařadit někam do škatulky hard rock, ale já osobně si myslím, že pro ně je každá škatulka dosti úzká. Některé jejich skladby (např. Journey to Ixtlan) mají lehký nádech grunge a i v jiných písních se projevuje mnoho hudebních vlivů, přesto se dá tvrdit, že drsnější rock je takový styl, který celou jejich tvorbu dobře zastřešuje. Kapela se skládá ze 4 stálých členů a 2 příležitostných jedinců. Asi nejvýraznějším členem kapely je pak zpěvačka Marka Rybin (asi se jedn

Ano, je to tu! Hurá! Zděšeně křičí davy zoufalých lidí, jež se ve snaze dostati se v pořádku (a hlavně živí) z kin po celém světě derou do pro ně příliš úzkých dveří a zašlapávají (i ušlapávají) své bývalé spolusledovníky onoho filmového skvostu, jehož jméno jest: Plan 9 from outer space! Pozor, následující text není vhodný pro osoby mladší 15 let, mohl by jim způsobit vážné újmy na těle i na duši... Film Plan 9 je další majstrštyk filmového génia Eda Wooda Jr., který byl (asi i poprávem) vyhlášen nejhorším režisérem všech dob. Přesto (ale možná právě proto) jsou však i dnes jeho snímky předmětem zájmu mnoha lidí a ani já jsem neodolal (zvláště po shlednutí filmu Ed Wood od Tima Burtona). Pověsti, jež toto dílo provázely mnoho nelhaly. Ano, je to příšerné, měřeno měřítky žánru, do kterého se Plan 9.. staví, je to hrůza. Není to dobrá sci-fi a už vůbec ne horor..., jako komedie by to bylo velmi dobré, ale....tak to nebylo původně zamýšleno. Vskutku zvláštní snímek.... Děj, toť základ vš

Jo jo, krev, to je moje, ve sklepeních mám lidí roje. Večer Polák, ráno Čech. Nemám to tak trochu pech? Co třeba trochu anglického masa? Musím o tom informovat svého rasa... Stavím si totiž v Karpatech hrad a dostal jsem u toho veliký hlad....

Mirrormask Ti z vás kteří znají geniálního Neila Gainmana tak u tohoto filmu dozajista radostí zaplesají. Pro ty kteří jej naopak neznají to je zase dobrá možnost proniknout do jeho snového světa… Neil Gainman proslul knihou Nikdykde (vypráví o tajemném světě pod Londýnem a o bytostech jež tento svět obývají) a také komiksem "Sandman", to jen tak pro úplnost. Příběh filmu Mirrormask nás zavádí do cirkusu, kde žije mladá dívka jménem Helena. Její vzdor proti životu rodičů se projeví v tom, že před jedním z představeních (kde vystupuje jako žonglér) řekne své matce velmi ošklivou věc. Krátce poté je její matka odvezena do nemocnice a musí podstoupit velmi vážnou operaci. Helena si myslí, že může za její onemocnění, je velmi smutná a takovou záchranou pro ní je právě kreslení. Kreslí velmi bizarní obrázky podivných tvorů a staveb. Jednoho večera Helena usne a probudí se….. úplně někde jinde. Ocitne se v zemi, která je rozdělena na zem Světla a zemi Stínů, jež rozhodně není nepod

Občan Kane Film Občan Kane od Orsona Wellse z roku 1941 je opravdovou klasikou a proto jsem byl velice rád, když se na naší krásné škole někteří lidé jej rozhodli zdarma promítat. Navzdory svému velkému stáří je však snímek v mnoha filmařských postupech až neobvykle moderní, což jen potvrzuje jeho kvalitu a nadčasovost. Orsone Wellse je opravdu skutečný umělec. Sám si tento film režíroval, produkoval a dokonce v něm i hrál, to by se dnes stalo asi jen těžko, že? I když podobné věci dělal i Ed Wood Jr…. Film začíná smrtí slovutného pana Kanea. Několik lidí však napadla zajímavá myšlenka, kdo byl občan Kane doopravdy? Pátrání po jeho životě nám pomůže zrekonstruovat jeho osobnost.. Kane byl dozajista zajímavý člověk, jeho život je vyplněn úspěchy a neúspěchy. Dalo by se říci, že Kane byl také člověk dosti egoistický, nebylo v jeho zájmu konat nějaké obecné dobro, dobré věci dělal proto, že si sám sobě chtěl cosi dokázat. Možná také proto se obklopoval drahými věcmi a stavěl vělikášské st