Liborův blog

To, že S. Kinga mám za dobrého vypravěče zajímavých příběhů, ví asi každý, kdo mě zná. Zároveň do jisté míry chápu ten určitý odpor k jeho osobě a je mi také jasné, že ty knihy prostě asi nelze doporučit každému, a to i při opakování dobře známého tvrzení, že S. King je jedním z komerčně nejúspěšnějcích autorů posledních 30 let. No jo. Jednu věc ale musí na Kingovi uznat i jeho nejzapřísáhlejší odpůrci - navození retro atmosféry. Pokaždé když se s mistrem hororu vydávám na nějakou strastiplnou a děsivou pouť do minulosti (zejména pak když se jedná o přelom 50. a 60. let), tak mám velmi intenzivní pocit autentické atmosféry. Ten zahrnuje zdánlivě drobné maličkosti, ale ve výsledku působí velmi silně, a to dokonce tak, že i jinak velmi napínavou dějovou linku může místy zastíňovat. Minulost navíc - podle mě - King nevidí skrze nějaké zkreslující brýle (ať už růžové nebo černé). Na USA padesátých let oceňuje absenci stísňujících zákazů, relativně čistý vzduch, poctivé jídlo,..., ale zárov

Vzdát se není zpravidla moc snadné, obsahuje to totiž připuštění sobě (a někdy i okolí) vlastního selhání, nedokonalosti, takového vřídku na jinak dokonalém obrazu vlastního ega. To je bohužel něco, co leckteří lidé překonat nemohou. Vzdát se je někdy teprve počátkem budoucího traumatu, stejně jako pro generaci mého dědy byla mnichovská kapitulace něčím, s čím se patrně nikdy do konce života zcela nevyrovnal. A i když na celou mnichovskou záležitost můžeme pohlížet zorným úhlem vítězů, tak ta trpkost tam prostě pořád zůstává. Já osobně doufám, že něco podobného tzv. "mnichovskému traumatu" se mě snad nikdy týkat nebude, ale ne nadarmo se říká, že pokud člověk neřeší ty skutečně důležité životní otázky, tak si je sám udělá z něčeho podstatně méně důležitého. Tím něčím daleko méně důležitějším je v mém případě známý pražský maraton, možná největší běžecký závod v zemi. S tímto sportem už koketuji několik let, úměrně své výkonnosti navyšuji (respektive snižuji) tréninkové dávky

Johnossi nejsou úplně neznámou skupinou. Tahle parta ze švédského Stockholmu stihla vydat nedávno svoji pátou řadovou desku, zatím za ni sklízí vesměs samé ovace, říká se o ní, že je na pomyslném vrcholu a vůbec docela "jede". No jo, ale ta Británie je pro Johna a Ossiho tak nějak zakletá. Třeba se to s albem Blood Jungle podaří zlomit. V podstatě se jedná o příjemný melodický indie rock (kterého je všude plno) s odkazem na kapely z bluesrocku (jako třeba The White Stripes). Album se poslouchá hezky, během několika protočení v přehrávači si budete některé skladby notoricky notovar při jízdě mhd, před spánkem, i třeba ve frontě na banány. Nejedná se ale zároveň o nějaké bezduché melodie. Písničky jsou okořeněny zajímavými texty, kde se například probírá odcizenost současného světa, i policejní brutalita (skladba "Hands"). Hodně silná a pohromadě držící deska, která chytne hned u první skladby s názvem "Blood".