Liborův blog

Ruské, potažmo sovětské, válečné filmy se zpravidla vyznačují velkým pathosem a neskrývanou oslavou hrdinství. Ve výsledku tak realistický konflikt - podle mého názoru - připomínají jen rámcově. O ruském snímku Bratrstvo z loňského roku to ale naštěstí neplatí. Scénář Pavla a Alexandra Lungina cílí na konec sovětské intervence v Afghánistánu a s trochou nadsázky lze asi říci, že to, co Četa Olivera Stonea znamenala pro filmové zpracování vietnamské války v USA, by Bratrstvo mohlo znamenat pro dnešní Rusko. Snad, možná, kdyby... Snímek sklidil na tamní scéně ohlasy pozitivní, ale i negativní. Státní duma jej prohlásila za "nevlastenecký" a obecně oficiální kruhy s ním měly docela problém. Příčinou je podle mě to, že kritické hodnocení vlastní minulosti se v současném Rusku teď moc nemusí, i když to je podle mě pro každou společnost věc nadmíru důležitá. Inu, co se dá dělat. Film to není dokonalý, spíše než jednolitý příběh jeho tok obrázků připomíná mozaiku osudů. Sovětští voj

Je docela zajímavé sledovat, jak i po 75 letech od konce druhé světové války v Evropě tento konfikt stále bublá. Má už jinou podobu, ale skvěle zapadá do kulturní války a je naplňován současným geopolitickým uspořádáním. Sporem o sochu maršála Koněva počínaje a úlohou Českého rozhlasu konče. Na jednu stranu mi přijde fajn, že se o události mluví, ale na druhou mě někdy docela mrzí jakými motivy a jakým tunelovitým viděním je tato debata vedena. Já jsem pochopitelně květnové povstání roku 1945 nezažil (a možná podle některých k tomu nemám co mluvit), mám je ale spjaté s několika vzpomínkami. Tou jednou jsou vzpomínky audiovizuální jako byly např. záznamy hlášení rozhlasu, filmy typu Osvobození Prahy (které mi tehdy přišly docela fajn, ale to jsem bohužel spoustu souvislostí netušil) a skvělý pořad Hledání ztraceného času - Květen 1945 (dá se najít na youtube, odkaz níže). A pak také vzpomínky prarodičů, pro ně to bylo velké téma, něco, co jim významně zasáhlo do života a docela silně je

Na svátek svatého Valentýna vyšla letos dlouho očekávaná deska australského hudebního projektu Tame Impala, za kterým autorsky stojí Kevin Parker. Ten si na svých albech nechává skutečně záležet, takže od minulého počinu uplynulo už 5 let, opravdu "slow rush". Tame Impala samozřejmě nikdy nebude kapelou, která by vydávala desky jako na běžícím páse, což je jen dobře. Zvuk skupiny je velmi dobře rozpoznatelný i na této desce, hlas páně Parkera skutečně asi nelze s nikým jiným zaměnit, nuda z toho, že by se znovu vydalo už de facto jednou vydané album se tu ale naštěstí nedostavuje. Je vidět, že spolupráce s různými umělci v předešlých letech se na Parkerově tvorbě pozitivně podepsala. Chvílemi máte dokonce pocit, jako kdyby na vás z některých skladeb vyskakoval francouzský disco-pop. Tématem desky je plynutí času a léčení si bolístek ze starých ran (vztah s otcem, partnerský vztah, apod.), ač to takto napsané zní asi trochu banálně, tak při poslechu mi to zase tak hrozné nepři