Liborův blog

Nevíte koho volit v nadcházejících volbách? Snadná (na první pohled) pomoc, zkuste tento odkaz. http://kohovolit.eu/cs Tak co Vám vyšlo? U mě to bylo trochu překvapení (které si ale raději nechám pro sebe :-)).

Tak se v naší zemi pomalu stává jistým národním folklorem házení vajíček na čelní představitele sociální demokracie. Někdo by řekl, "proti gustu žádný dišputát". Někde se hází boty, jinde vejce. Dokáži pochopit, že někdo skutečně předsedu soc dem v lásce patrně nemá. Ano, takových lidí je bezesporu hodně (např. mezi mladou generací má tento pán podporu asi jen 18% - jak uvádí STEM). Otázkou však zůstává, zda je tato forma protestu (tedy házení vajíček na Paroubka) skutečně formou vhodnou. Domnívám se, že nikoliv. Když se tato událost stala poprvé, bylo to možno snad ještě bráti jakožto výraz recese, nicméně s přibývající četnosti mi to vše připadá tak trochu trapné. Kdo jsou ti mladí lidé, kteří vrhají vajíčka proti osobám z čssd? Touto otázkou se zabývaly dnešní Lidové noviny. Odpověď? Vesměs se jedná o jedince, kteří mají výhrady vůči Paroubkovi jakožto osobě. Nejvíce se objevovaly "argumenty" typu "Paroubek je blbec" a výtky směřující k CzechTeku 2005,

Mlčení Lorny je belgickým snímkem režiserského tandemu Dardenne a Dardenne. Žánrově se jedná o sociální drama ze současné Belgie, kde získání občanství je prostředkem ke zbohatnutí. Film nabízí otázku, kam až je možno zajít a kde jsou mravní hranice. Není to však snímek který by se snažil nějak moralizovat. Jeho hodnota je především v umělecké rovině. Dalo by se říci, že se jedná o film poměrně minimalistický. Herců (těch skutečně pro film důležitých) tu nenajdete zrovna mnoho. Hudba zde takřka není - což mi začalo ale vadit až ke konci snímku (který mimochodem končí velmi zvláštně). Kamera rozhodně není statická, čas od času se pohybuje celkem roztřeseně. Stručně řečeno, film má všechny atributy nezávislého snímku. V hlavní roli Lorny se představila Arta Dobroshi a zhostila se ji celkem dobře. Jedinou výtku bych měl spíše k tvůrcům, a to ohledně jejího jazyka. Francouzština, kterou Lorna hovořila, mi přišla až moc kvaltiní. Rozhodně příliš na člověka, který přišel odněkud z Albánie. P

Cesta z Prahy do mé vísky je leckdy nudná. Dnes bych ji ale za nudnou mohl označit jen stěží. Po několika minutách jízdy se náš vlak totiž dostal do prudké kolize s nepříjemně ležícím stromem. Rána to byla vskutku veliká. Nikdo moc nevěděl co se vlastně děje. Vlak zastavil a já začal v duchu proklínat osud, neboť jsem krom svého obligátně těžkého baťohu vlekl také dárek pro svoji mamku - sedačku pro zahrádkáře. Náklad to nebyl zrovna lehký... Po několika minutách čekání začal z přední části vlaku přicházet nepříjemný dým, který nevěštil rozhodně nic dobrého. Pan průvodčí nařídil opuštění vlaku, což bylo jen moudré rozhodnutí, neboť vlak začal po chvíli hořet... Poté jsme byli poučeni, že se máme vrátit o několik set metrů zpátky do jedné vlakové stanice, kde měl přijet náhradní autobusový spoj. Želbohu, příchozí autobusy byly vše možné, jen ne prázdné. Pokud jsem dosud neznal přesný význam slova "přelidněno", tak dnes tomu tak již je. Naštěstí jsem obvolal jednoho aktivního č

Již 66 let je tomu, co se fotbalové Slavii podařilo obhájit mistrovský titul v českém fotbale. Doba se mění, název naší top soutěže rovněž (a koneckonců i název sešívaného klubu), ale titul je stále stejně hodnotný. Tehdy před těmi lety hrávala Slavia velmi kvalitní fotbal. V sezoně 1942-1943 dokázali rozprášit tehdejší Bohemians 11:1. V sestavě tehdy zářili borci jmen zvučných, a to Kopecký, Bradáč a slavný Bican. Radost z úspěchu však nutně musel kalit fakt reality druhé světové války a s tím související nedostatek všeho možného. Podobného neduchu jsme dnes díkybohu prosti, a proto si všichni fanoušci fotbalové Slavie mohou úspěch užít plnými doušky. Jaká je kontinuita dnešní Slavie s tou z dob socialismu, protektorátu, první republiky, či ještě starého C. a K. mocnářství? Názvy soutěží se měnily, pravidla doznala jistých změn (například to o střídání hráčů), hráči z nejstarší generace jsou již všichni mrtvi. Přesto však stále "cosi" zůstává. Jakási nehmotná podstata. Duše

Chovám jisté nostalgicky kladné emoce k prodejnám potravin COOP (nástupce legendární Jednoty). Pokud si mohu zvolit mezi návštěvou této prodejny a návštěvou prodejny jiné značky, tak obvykle volím COOP. K údivu mnohých. Proč? Nevím... Ale někdy mi přijde, že lidé v COOP zákazníkům doslova háží klacky pod nohy. Regály prodejen v porovnání s konkurencí někdy trochu zejí prázdnotou a sortiment je dosti slabý. To vše by ale šlo překousnout. Jednu věc ale jaksi překonat nemohu. Co jen mají znamenat ta neprůhledná okna všech poboček COOP (viz foto)?!!! Vždyť takto jsou přece sami proti sobě.. To se snad za interiér své firmy stydí? Ale do COOP budu asi chodit stále dál. Drží mě u toho ale už jen ten samý pocit, který mi brání vyhodit stará čísla časopisu Čtyřlístek (mimochodem, jistě jste zaznamenali, že Piňda a spol. slaví výročí!).

Ivetka a hora je zajímavý dokument z loňského roku, který připravila brněnská skupina české televize - v čele s Vítem Janečkem. Pojednává o událostech, které se staly v letech 1990-95 ve východoslovenské vsi Litmanová několika malým dětem. Tyto děti se při hře v přírodě ukryly v malé chaloupce na hoře Zvir poté, co z okolí slyšeli velmi prapodivné zvuky. V chatce se jim pak zjevila Panna Maria. Zjevení se opakovala až do roku 1995. Velmi se mi na dokumentu zamlouvalo to, že autoři se nesnaží exektně pátrat po tom, zda zjevení skutečně nastalo, či zda Ivetka s její kamarádkou lžou, či že snad podlehly halucinacím. V podstatě celý zázrak na hoře tu je trochu upozaděn a do popředí se dostává sama aktérka - Iveta, dříve malé děcko, dnes třicetiletá, zralá žena. Není to tedy ani tak film o zázraku v Litmanové (na který má koneckonců i dnes mnoho církevních představitelů svůj vlastní pohled), ale spíše se jedná o portrét Ivetky a o jakési stigma "vizionářky", které si musela sebou

Poslechové večery jsou pořady, které by se nám mohly na první pohled zdáti patřícími do minulosti. Není tomu tak. Včera jsem jeden z nich navštívil. Bylo to v sále (malém sále) pražské městské knihovny a hudební kritik Jiří Černý (možná znáte jeho články o Karlu Krylovi, Velvet Underground, či jeho politické působení v Občanském fóru) zde povídal o zpěvačce a multiinstrumentalistce Radůze. Večer byl okořeněn o poslech některých jejích známých i neznámých skladeb. Pan Černý večerem provázel (2 hodiny) přirozeně uvolněně a občas atmosféru odlehčil nějaký vtipem, např. "český rozhlas zakázal tuto nahrávku vysílat..., já jsem to shledat jako nebetyčnou pitomost, a tak vám ji teď pustím", či, "Česká akademie populární hudby je jako komunismus, také je to nereformovatelné". Nemohu sice říci, že Radůza by byla úplně můj hudební "cup of tea", ale mám ji velmi rád, protože si vážím jejího muzikantského i osobního výraziva tak statečně jdoucímu proti všemu zažitému,

Předsednictví ČR v EU se pomalu chýlí ke svému konci. Nahradí "nás" Švédsko. Paradoxně to byli nedávno právě hokejisté této severské země, kteří ty naše poslali obrazně řečeno domů (byť samozřejmě ne všichni reprezentační hráči ČR bydlí na stejném místě). Švédsko nám nějak kříží cestu. V povědomí mnohých občanů ČR - pokud tak mohu soudit dle vlastní zkušenosti - jsou Švédové zapsáni dosti negativně. V "paměti národa" zůstávají události jako bylo např. řádění švédských vojáků během třicetileté války, za které je i dnes neúnavně viní. -"Ať vrátí nakradené památky!", ano, i takové ohlasy jsem slyšel. Máme se vrátit v historii zpátky k bodu "nula"? Kdy žádné národy v dnešním slova smyslu ani neexistovaly a napavit následující křivdy (tj. v našem případě navrácení uměleckých sbírek ze Stockholmu). Víte co, věnujme se raději tomu hokeji, snad to příště dopadne lépe.

Jaromír Jágr - slovutný to český hokejista - prohlásil nedávno v rozhovoru pro E15, že Rusko mu přijde svobodnější zemí než Spojené státy. Jistě, Jaromír v obou státech nějaký ten čas pobyl a jistě ví o čem mluví, přesto mi však jeho tvrzení přijde trochu "přitažené za vlasy". Můj názor však berte s rezervou, neboť jsem ani jednu z výše jmenovaných zemí nenavštívil a niterně tedy cítím jakési neoprávnění k tomu hodnotit. Jaromír Jágr své tvrzení obhajoval tím, že v Rusku můžete překročit v automobilu povolenou rychlost a policista vám třeba ani nemusí dát pokutu, neboť má pochopení pro lidské pochybení, kdežto v USA jsou prý samé předpisy a pravidla, které vám sešněrovávají život. Nevím, zda si Jaromír neplete svobodu s chaosem a korupčním prostředím (otázkou je, zda by ruský policejní příslušník byl tak benevolentní i k "obyčejnému" člověku a ne jen k hokejové hvězdě s tučným kontem). Svoboda je přece sama o sobě nemožná bez odpovědnosti. Vybavuje se mi vzpomínka n

Styl je náboženstvím dnešní doby (minimálně pro mnohé). Někdy mám až pocit, jakobychom se tím vraceli do dob antiky, či renesance, kdy styl byl snad více než smysl. "Nevadí mi, že zemřu, jen to musí být efektní, stylové, takové, aby o tom bylo možno psát básně,...." Tedy žádná smrt typu - pád z koně, udušení se rohlíkem, apod., ale heroická smrt odporu proti přesile, smrt po vykonání velkého činu. Ano, docela hezky se to poslouchá i dnes, co? Určitě by nikdo z nás nechtěl zemřít pádem v koupelně. Jenomže styl nelze zase až tak přeceňovat. I v umění nacházíte mnoho kulturních výraziv, která si z velké části zakládají jen na stylu - a to bohužel často jen na stylu momentálním, neboť i styl sám o sobě podléhá době. Většina zpěvaků pak tedy chodí "nějak" učesána (či naopak neučesaná, neboť i pověstné vrabčí hnízdo je vlastně také takový styl) a nějak se tváří (to dle toho, zda je zrovna v módě optimism, či pesimism). Až mě někdy zaráží, jak i dnes na styl dáme (a přitom

Quo Vadis je milá knížka, která se čte velice dobře a rychle. Patrně ji všichni budete znát, takže nějaký nástin děje či postav si dovolím milostivě odpustit. Znáte to s tím nošením dříví do lesa... Sienkiewicz v tomto románu opustil své oblíbené Polsko a vydal se vstříc době dávno minulé - počátku konce Říše římské. Době značně pozoruhodné, v níž se střetává starý - a v podání autora značně prohnilý - svět Římanů s novou světovou vizí křesťanů. V této knize se krom postav smyšlených objevuje i několik reálných osob - jedná se například o sv. Petra, sv. Pavla, císaře Nerona, či mistra slova a vkusu Petronia. Nelze však říci, že by se zde Sienkiewicz pokoušel o nějakou historickou rekonstrukci. Ono to je v podstatě i takřka nemožné, neboť o mnoha osobách nemáme tolik informací, aby byl nějaký autor sto něco podobného napsat. Přesto však dílo působí velmi komplexně a věrohodně - k čemuž přispívá i nebývale velké množství specifických dobových slovíček, jejichž význam je v abecedním sezna

Ať si kdo chce co chce říká, tak první máj (mám se snad psát s velkým "p"?) je pro mě primárně svátkem lásky, a to hned hned z několika důvodů. Jednak se takto dosti pochybně odkazuje k Máchově slavné básni - která sice zamilovaně začíná, ale ten zbytek....inu, pravý romantismus - a druhak - vše okolo vás krásně kvete, pučí, což přímo vybízí k něžným citům a rozmnožování (ano, i k tomu). O to více mě však zaráží množství "extrémnějších" způsobů, kterak slavit tento den. Jedná se o komunistické demonstrace (kde hraje dechovka a soudruzi si podávají své zkrvavené ruce s úsměvem a slovy o tom, jak dříve bylo krásně), či o lidi z řad neonacistů a anarchistů. Je zajímavé, jak kdo slaví tento svátek - jistě to lecos vypovídá i o charakteru daného člověka. Je samo o sobě zajímavé i to, že ačkoliv svátek práce vznikl v Chicagu, tak v samotných USA není takřka slaven (výjimkou je bezesporu Filadelfie) a troufám si říci, že třeba u nás nemá s oslavou práce pranic společného..