Liborův blog

Lulu on the Bridge (Lulu na mostě) (1998) "Lulu" je film Paula Austera, který prý píše i (dokonce úspěšně) nějaké knihy, nicméně zpracovat Lulu jako knihu se mi zdá velmi obtížné - ba přímo nemožné. Možná právě proto P. Aster sáhl po filmu. Hlavní hrdina je saxofonista Izzy (Harvey Keitel), který je při svém vystoupení postřelen nějakým šílencem. Ze zranění se postupně zotavuje, ale už má jen jednu plíci (přestává kouřit) a tím pádem již nemůže hrát na "ságo". Utápí se v depresích a domnívá se, že zranění je jakýsi trest za jeho předchozí špatný život. Jednou najde v opuštěné uličce mrtvého muže, který má u sebe jen tajemnou krabičku se zvláštním kamene a ubrousek s telefonním číslem. Kámen má tu schopnost, že ve tmě svítí a lehce levituje. Navíc přítomnost kamene v Iziim probouzí kladné emoce, jakoby kámen dokázal činit dobro. Izzi zkusí zavolat na telefonní číslo z ubrousku a dovolá se mladé, začínající herečce Celii (Mira Sorvino)…….. Film je velmi zvláštní. Co b

Tak se nám blíží pro mnohé již toužebně očekávaný svátek, plný radosti, štěstí, příjemného napětí na straně jedné a také - bohužel - smutku a opuštěnosti na straně druhé. Trochu zmatená situace, že? Jako malý jsem se na Vánoce velmi těšil, neb jsem očekával, že budu zahrnut dárky (což se leckdy stávalo). Nyní jsem již v jiném vývojovém období a dělá mi i radost dárky dávat, ale s radostí z přijímání dárku se také umím vypořádat:-). Včera mě pan školní kolega, kamarád, příznivce ekologické politiky Zelených a intelektuál (to vše v jedné osobě) Jiří Filip obdaroval knihou od mého milovaného filosofa Erazima Koháka s názvem "Hesla mladých svišťů", je to nenásilně psaná kniha plná srozumitelného (ale nezlehčujícího) moudra. Úžasná věc do knihovničky každého člověka. Tento dárek mi udělal velikou radost a panu Zelenému Jiřímu F. za něj ještě jednou touto cestou děkuji. Další dárek, který mi udělal radost byl trochu jiného druhu. Když jsem byl mlaďoučký chlapec (:-)), tak jsem měl

Thank you for smoking je film o kouření, dokonce se v něm kouří, ale rozhodně to není film, jež by ke kouření (cigaret) nabádal. Hlavním hrdinou je podlý, padouch, odpudivá to morální kreatura s půvabným jménem Nick Naylor (nemá něco společného s tím tvůrcem Červeného trpaslíka?:-)), který pracuje jako lobbista pro velký tabákový koncern. Krom své práce má i svůj soukromý okruh přátel z jiných lobby spolků (např. výrobci zbraní, alkohol a jiné bohulibé činnosti) a také synka z nepodařeného manželství, který se v otci velice vzhlíží a dokonce uplatňuje některého otcovi zásady i ve svém životě. Spokojený život Nicka se změní ve chvíli, kdy je unesen a skoro přiotráven množstvím nikotinových náplastí, jež jsou rozsety po jeho těle. Už si nikdy nesmí dát ani "práska", jinak mu hrozí srdeční kolaps... Cigarety však hájí jeho obratný jazyk dále. Na filmu se mi velmi líbily vtipně a chytře napsané dialogy a přesvědčivost některých herců (např. Aaron Eckhart či Cameron Bright - v rol

Nyní jsem jíž z větší části zdráv, odporná nemoc obestírající mé hrdlo a nosové dutiny pomalu - k mé spokojenosti - mizí v propadlišti biologických dějin mého těla. Leč stále pociťuji její neblahé následky.... V sobotu jsem s kamarádem poctil návštevou jednu restauraci, tedy, spíše hospodu (no...pěkný pajzl to je...), kam obvykle zajdeme na jedno, dvě piva a na poklidné poklábosení ve venkovské atmosféře. Prostě paráda. Tentokráte jsem si ale uvědomil jistá zdravotní rizika spjatá s bolavým krkem a konzumací nádherně ledového, chladivého pivního moku (........) a rozhodl se své tělo netrápit a požít něco teplého. Otázkou bylo co? Nakonec jsem se rozhodl pro čaj a za cca 100 minut jsem vypil celkem tři, což nebylo také moc dobré.... Člověk si ani leckdy neuvědomuje jak důležitou sociální funkci pivo jako takové ve společnosti plní. Kolik důležitých debat by se bez něj neuskutečnilo? Kolik nadějných muzikantů by se bez pravdelného posezení u piva vůbec nikdy nedalo dohromady? Atd. Ta nád

"Předělávky" (což je hezké české slovo, rozhodně - podle mě - hezčí než "coververze") jsou ve společnosti častým jevem. Ono se ale ani není moc čemu divit. Přijít s něčím vskutku originálním bývá těžší než si lze pomyslet. Není snad druh umění, který by tento jev nepostihl. Například film, podívejte se na obrázek výše (nejspíše jej budete znát - Hitchcock - Psycho). Film Psycho byl (tuším v roce 1998) natočen celý znovu a byl k nerozeznání od původního (snad jen na tu barvu:-)). Skutečně, režiser Van Sant natočil film dle předlohy scénu po scéně. Je to pocta legendě? Vykradačství? Na to si odpovězte vy. Tento způsob "předělávky" je zcela zřejmý, ale je mnoho děl, kde je "předělávka" (co takhle psát remake, hmmm?) již méně zjevný. Často se využívají zapomenuté motivy nebo motivy tak často opakované, že již nikoho slovo "remake" (vida, jde to) ani nenapadne. Podobná situace je všude, tedy i v hudbě. Vzpomeňte si například na různé kapely

Unholy Cathedral, Praha - 1999 Mnoho z vás si jistě pamatuje na politickou stranu SPR-RSČ, která nám tuším že po dvě volební období seděla v Poslanecké Sněmovně. Já o nich teď dokonce píši zápočtovou práci...., což je jasný důkaz toho, že i politická mrtvola se může čas od času vykopat a lehce exhumovat. Andrea vstoupila do Republikánské strany jako velmi mladá dívka a záhy se dostala na post redaktorky časopisu Republika (možná jej kdysi někdo z vás i četl....hnusná břečka..). Její fascinace stranou a charismatickým vůdcem (klidně bych to mohl napsat i s velkým "V", pan Sládek by byl jistě polichocen) však netrvala dlouho a po nahlédnutí "pod pokličku" strany přišla pochopitelná deziluze. Ve své knize, kterou Andrea sepsala po svém vystoupení strany (bylo jí mimochodem vyhrožováno) se vrací k veselým a (častější případ) i smutným zážitkům s Republikánskou stranou. Poskytuje analýzu zevnitř tohoto politického subjektu, který byl do jisté míry výjimečný. Jeho výjimeč

Tak nějak jsem včera s menšími obtížemi vstal z postele a pocítil v krku jakési nepříjemné pocity. Hrůzyplná to předzvěst událostí příštích.. Dnešní ráno bylo v podobném duchu, takže jsem nucen si přiznat pravdu: nějaká mikrobiologická entita si na mě asi dělá zálusk. Ve městě jako je Praha není těžké s v krizovém období nemocí nějak nakazit. Stačí, aby na vás v tramvaji kdosi přátelsky kýchnul a je hotovo. Nejsem sice člověk, který by na první pohled zářil zdravým životním stylem, ale poslední cca rok se mi nemoce opravdu vyhýbaly, takže jsem si na tento stav jaksi pohodlně zvykl. Teď se budu muset vystřídat studených nápojů (sbohem chladivé pivo!) a začít do sebe soukat heřmánkový čaj, neboť - pokud to nevíte - tak heřmánkový čaj je ten nejlepší lék na všechny neduhy světa. Kdyby jej tak popíjeli pánové Putin a Bush... Když je člověk zdravý, tak si ani svého zdraví povětšinou moc nepovažuje. Až když vám něco chybí, tak si uvědomujete jak moc to chybí. Takže, pokud svoji situaci zváží

Tato deska, do níž jsem se poslední dobou velmi zaposlouchal, pochází z roku 2003 a podle mého názoru se jedná o nejlepší počin od seskupení Blur. Tak tedy....kdysi dávno byly dvě zajímavé britské skupiny - Oasis a Blur, velké soupeření mezi nimi i jejich fanoušky bylo celkem běžné. Po vydání alba Morning Glory od Oasis se zdálo, že souboj má svého vítěze, ale...kdepak. Oasis jaksi ustrnuli na žánrovém prahu jménem britpop a dál se již neposunuli. Blur udělali pravý opak, jehož nejlepším důkazem jistě deska Think Tank je. Slovo Think Tank se dá volně přeložit jako jakýsi "mozkový trust", to jen tak pro pořádek. Album je zvláštní směsicí mnoha stylů. Jednak je tu zastoupen jakýsi alternativní rock (i když klasických kytar si zde zrovna moc neužijeme) i electro taneční postupy. Hudba je zde vesměs pomalá, ale velmi silná. Většina se vám nezalíbí na první poslech, ale je to spíše dlouhodobější záležitost, což vám případnou koupi desky jistě zvýhodní. Album bylo nahráno v Maroku

Znáte Václava Havla? Hloupá otázka, že? Pro někoho je to osoba veskrze špatná, zlá, buržoazní, neužitečná a pro jiné je hrdinou, morálním člověkem,.... Těžko posuzovat někoho kdo ještě žije... Nicméně o tom vskutku psát nehodlám. Nedávno jsem v Městské knihovně čekal s panem Katolíkem (tímto zdravím!) na výdej knih a mé bystré očko (pouze jedno, to druhé pozorovalo nějakou roztomilou slečnu:-)) zabloudilo do sekce Poesie (nebo spíše - poezie) a "padlo" na knihu od V.H. Co to tedy vlastně je? Už z názvu je jasné, že Havel nám zde zanechal nějaké básně. Poesie to je zajímavá a leckdy velmi nápaditá. Básně pocházejí z přelomu padesátých a šedesátých let, tedy z doby, kdy Vašek byl ještě mladík. Velká výpovědní hodnota a způsob podání tohoto díla mě velmi mile překvapila. Inu, posuďte sami, dovoluji si (bez svolení autora, ale snad mi to V.H. promine...) užíti ukázku: Četl jsem v knihovně Četl jsem v knihovně mnoho duchaplných knih o socialismu. S mnoha z nich jsem vřele souhlasi

Potomci lidí je snímek, o kterém se hodně mluví. Je skutečně tak dobrý, jak se říká (popř. píše)? Těžko říci, nemohu napsat, že by se mi tento film nelíbil, ale něco "rušivého" tam jistě bylo. Tak tedy.... Kapitola 1. Děj P. D. James (jistě znáte jejího Adama Dalglishe např. ze Zahalte ji tvář) kdysi napsala sci-fi novelku, dle které je film stvořen. Píše se rok 2027 a na zemi se již 18 let nenarodilo žádné dítě, což je jistě problém a KATALYZÁTOR (abych udělal radost Gaspachovi:-)) všech dalších událostí. Pověstné sociální nůžky se rozevírají více a více, svět se hroutí pod kriminalitou. Hlavní postava Theo (zahrána podle mě průměrným způsobem Clivem Owenem) je kontaktována Jůlii (kterou hraje Julča Moore), což je takový malý vůdce jedné bezvýznamné ilegální organizace, která bojuje za práva uprchlíků, imigrantů atd.. Chtějí využít kontaktů Theo a dostat přes hranice bezpečně černošskou dívku Kate. Proč? To se Theo brzy dozví.. Kapitola 2. Jak to vypadá? Vizuálně film vypadá

Včera jsem opětl zasedl, resp. ulehl, neb již byl večer a má schránka tělesná pociťovala jistý stupeň vyčerpání, k pravidelnému cyklu rozhlasových her na Vltavě. Včerejší nesla výstižný název "Léto v Laponsku". Celý příběh v podstatě vypráví o emočně dosti (vůči sobě navzájem) vychladlé (nebo naopak přepjaté) rodině, kde otec svůj život naplňuje hledáním milenek, syn určitou uzavřeností a matka zálibou ve studiu parapsychologie. Katalyzátorem událostí se stane setkání syna (jmenuje se Leoš) s dívkou Lucií, která mu umožší se z této situace dostat.... Rozhlasová hra rozhodně nebyla špatná, náladu mi rozhodně zlepšila, možná to bylo ale také tím, že krátce předtím jsem dočetl - podle mého názoru - skvělou knihu Ubik (viz článek dole). Rozhlasové hry jsou v určitých ohledech lepší než televizní filmy, neboť zde se herci musí snažit velmi výstižně zabarvit svůj hlas. Tyto hry také dávají větší prostor vaší fantazii a hlavně (to je pro mě obzvláště důležité), můžete u nich krásně

Ubik je slavnou knihou ještě slavnějšího autora P. K. Dicka, jehož proslavily jeho romány i jejich filmové adaptace (kterých se většinou nedožil), např. Blade Runner, Minority Report,..... Tvorba PKD (rozuměj - P. K. Dicka) se vyznačuje tím, že tento autor sci-fi literatury v sobě kombinuje prvky kyberpunku a psychologizující rozměry u svých postav. Často - obzvláště v raných dílech - reflektuje i sociální problémy. V knize Ubik nás zavádí do budoucnosti (vlastně do - z našeho pohledu - minulosti), ve které jsou někteří lidé nadáni mimosmyslovými schopnosti (telepatie, jasnovidectví,..). Tyto schopnosti jsou pochopitelně citelným zásahem do soukromí ostatních "netalentovaných" lidí. Z tohoto důvodu jsou také zřízeny různé bezpečnostní společnosti, která např. brání průniku různých telepatů do vašich domácností a firem. Největší z těchto společností vede starší muž G. Runciter společně se svoji ženou Emou, která je ovšem již po smrti, nicméně je uložena k ledu v moratoriu, což

Asi se shodneme na tom, že svět je velmi obtížné místo k pochopení. Nějak svět uchopit a vysvětlit jej se pokoušelo mnoho moudrých mužů (a pochopitelně občas i nějaká ta moudrá žena:-)), ti ještě moudřejší nakonec přišli na to, že to nelze (a mezi nimi byly také samozřejmě i nějaké ženy). Možností jak se v složitém světě orientovat je pak určité roztřídění událostí, pojmů,.... do rozličných složek (škatulek, šuplat, atd..). Alespoň tak to někdy funguje u mě. Je v tom jistá analogie s pořádkem ve svém domě. Do jednoho šuplíku dáváte ponožky, do dalšího krém na ruce a do dalšího zase něco jiného. Víte, kde co máte a to je moc a moc fajn. Moc a moc fajn to přestává být, když se z toho ale stane jakási obsese. Jsou případy lidí, kteří si velice oblíbí jeden šuplík (asi proto, že si myslí, že je nejvíce "cool and in") a na ostatní kašlou. Vztáhněme to na realitu, tedy příklad ze života: znám člověka, který se uvelebil ve svém šuplíku s názvem rocková kytarová hudba a odmítá přijmo

Říká se, že v Německu se točí špatné filmy... To nemohu říci (napsat). Je mnoho filmů z této země, na kterých našlo mé oko zalíbení (Klepání na nebeskou bránu, Lola běží o život, Goodbye Lenin ). Občanská výchova se směle může zařadit mezi výše zmiňované tituly. Děj je zajímvý. Mladí sociální radikálové pořádají výjezdy do domů boháčů, kde jim naruší pořádek jejich bydliště. Umístí stereo do ledničky, oběsí sochu, kanape do bazénku (asi potřebovalo umýt). Nic neukradnou, jen na místě ještě zanechají lísteček s příznačným nápisem "Máte příliš mnoho peněz", tím se snaží bohatou třídu jaksi znejistit v jejich pohodlnosti. Jednou z hlavních postav je Jůlie, která postupně naváže intimní vztah s oběma dalšími hlavními hrdiny - Petrem a Janem. Problém nastává v okamžiku, kdy se to jaksi provalí. Další problém (vážnější), který dále působí jako jakýsi katalyzátor děje je pak to, že při jednom z nájezdů na obydlí boháčů se jeden příslušník "vyšší vrstvy" vrátí dříve domů. C