Liborův blog

Hodně se mluví (a píše) o tom, že některá americká média zaměnila Českou republiku s Čečenskem, a tak naší zemi přiřkla status státu, z něhož pocházejí útočníci na maratonu v Bostonu. Zajímavé. Není to rozhodně poprvé (a bohužel asi ani naposledy), kdy se s něčím takovým setkávám. Jeden můj kamarád pravidelně každé léto jezdí do Irska do jednoho hostelu pomáhat s různými pracemi (takový "handyman") a pak si z vydělaných peněz užije trochu té pohodovější turistiky. Tuším, že to bylo předloni, kdy jej tam jakýsi postarší americký pár politoval slovy, "to musí být hrozné tam u vás v Čechách, ta válka...a vůbec." Ale jo, stane se. Mnoho Čechů je rozezleno a spílá tu americkému systému školství, tu aroganci oné zámořské velmoci, tu...lecčemu jinému. To je sice pochopitelné, ale já osobně se domnívám, že by leckdy nebylo na škodu se trochu odpoutat od toho dojmu, že naše země je pupkem světa o kterém by každý měl něco vědět. Jistě, prohlášení Chamberlaina po návratu z Mni

PVT je australská skupina přispívající do vod psychedelického synth-popu, což je docela zvláštní kombinace, ale kupodivu to zní velmi dobře. Velmi dobře pochmurně, slušelo by se dodat :-). Kluci z PVT (dříve Pivot) nejsou žádná ořezávátka, na scéně působí od roku 1999 a album Homosapien je jejich už v pořadí čtvrtou desku, v Austrálii patří mezi nejuznávanější skupiny a čas od času koncertují třeba i na takovém Glastonbury. Slušná vizitka, která česká skupina to o sobě může říci? :-). Deska Homosapien se mi líbila, když jsem ji tak poslouchal, tak mi leckterá skladba vždy něco připomínala, ale v okamžiku, kdy jsem se snažil blíže definovat co to je, tak onen letmý dojem zmizel. PVT různě kombinují dost odlišné přístupy k mnoha skladbám, takže i když si deska stále "jede na stejně vlně", tak pocit nudy a stereotypu se (aspoň u mě) nedostavil. Pochopitelně, můžeme tam najít trochu slabší kousky (třeba úvodní Shiver je podle mě trochu nevýrazná), ale ty lepší skladby ty méně dob

Bioshock je na poli virtuální zábavy už notně zavedenou značkou (byť s předchozími díly zkušenosti nemám). V neoficiální "třetí části" se tvůrci (Ken Levine a spol. z Irrational Games) rozhodli opustit podmořský svět a vyrazit na cestu vzhůru... až do oblak. Skutečně, Bioshock Infinite (dále jen BI) se odehrává v prazvláštním městě, které pluje oblohou. Píše se rok 1912 a v tomto steampunkovém univerzu lehce promíchaném s populárními "verneovkami" se můžeme vtělit do postavy Bookera DeWitta, který dostává v oblačném městě Columbia zvláštní úkol - najít dívku jménem Elizabeth a přivést ji do New Yorku. Atmosféru hry celkem slušně představuje následující televizní spot. Co BI odlišuje od tuctových akčních stříleček je bezesporu vynikající atmosféra, na které je přímo vidět, jak si tvůrci vyhráli s každičkým detailem této hry, architekturou města počínaje (s mnoha odkazy na popkulturu, či na historii) a schopnostmi postav konče. Na obrázku níže kupříkladu Elizabeth drž

Hitem zpravodajství posledních dní jsou informace o velmi výhodných tarifech, jež se naše "velká trojka" operátorů rozhodla poskytnout veřejnosti. Tarify jsou oproti předchozím nabídkám bezesporu vstřícným krokem, který by leckomu mohl nějakou tu korunu v kapse ušetřit, jenže... (vždy je tu nějaké jenže), nelze se trochu ubránit dojmu, že se - v určitém slova smyslu - jedná o jakési předsmrtelné škubání. Ony avizované "neomezené tarify" zase až tak neomezené nejsou, samozřejmě, ve valné většině z nich si můžete za poměrně solidní obnost volat a smskovata komukoliv a jakkoliv často chcete, ale rozhodně není tajemstvím, že budoucnost mobilní komunikace (a to i včetně té velmi blízké) se ponese ve jménu mobilního internetového připojení a z toho vyplývajících služeb. S příchodem "chytrých telefonů" už mnoho lidí nahradilo klasickou komunikaci přes sms pohodlnějším "what´s upem", či nějakou podobnou aplikací, volat "neomezeně" rovněž už něj

Depeche Mode rámují populární hudbu už pěknou řádku let. Za tu dobu si prošli slušným vývojem, po lehce rozjuchaném Speak and Spell, temném období syntezátorů a experimentů s rockem (Songs of Faith and Devotion) se hoši původem z Basildonu rozhodli vrátit k tomu, co jim jde nejvíce, co de facto definovalo syntezátorovou hudbu éry po Kraftwerk, tedy (patrně) k vrcholové desce Violator. A to se podařilo velmi dobře. Je sice pravdou, že na desce Delta Machine trochu absentuje přítomnost nějakého skutečně velkého hitu, ale já to jako negativum neberu. Album je kompaktní, ucelené a hlavně - velmi dobré, a to jak po autorské, tak i po zvukové stránce. Gahan a spol. jsou už natolik protřelí a movití, že se mohou z vysoka vykašlat na jakékoliv úlitby veřejnosti a udělat si desku tak, jak se zrovna jim libí. Není to tedy zrovna progresivní zvuk posunující žánr (pokud to vůbec ještě v synthpopu lze) dále, ale zvuk, který rozhodně nesvědčí o tom, že by tito "staříci" nějak vyměkli a těž

"Co je štěstí?", táže se v populárním českém filmu černobílé éry Jaroslav Marvan zkoušeného studenta. Prý "muška jenom zlatá, která za večera kol tvé hlavy chvátá..." Takto štěstí aspoň popisuje A. Heyduk v 19. století. Nicméně rovněž i dnes se mnoho lidí ohání slovem "štěstí", které je tu použito pochvalně, tu jakožto omluva pro nějaké selhání, omyl. "Nevyhráli jsme, protože jsme neměli dost štěstí...", či, "Měl jsem štěstí a dostal jsem vysněnou práci..." Je zvláštní, že v našem "věku rozumu" (jak se jej ještě počátkem dvacátého století, před vším tím iracionálním zabíjením dvou světových válek, pokoušeli někteří interpretovat), kdy nám slovo kauzalita rozhodně není zcela neznámé, přijde jako vhodná výmluva poukaz na jakési nehmotné, neuchopitelné štěstí. Každý následek má přece svoji příčinu, toto vysvětlení má ale své oblíbené úskalí v tom, že by de facto vedlo do nekonečna. Něco jen těžko může povstat z ničeho. Nepřipomín