Liborův blog

  Inez (kytara) a Ella (klávesy) jsou sestry z dalekého severu, které si můžete v klidu prohlédnout (krom klipu) i na obalu desky Bird Hour. Poklidně sedí a dívají se na domeček pro panenky. Fotka z ne zase tolik vzdáleného dětství nám umožňuje nahlédnout do soukromí, koneckonců podobně jako deska samotná. Skladby na tomto 33 minut dlouhém albu jsou víceméně prosté a zároveň krásné ve své jednoduchosti a chytlavosti. Není problém si je zazpívat někde u táboráku a stejně dobře znějí s různými zvukovými efekty v moderním klubu. Žánrově to asi můžeme pojmenovat jako indie poprock. Album vyšlo 5. května a od té doby mi už mnohokrát rotovalo v přehrávači. Jen tak se totiž neoposlouchá. Celé se to poslouchá velmi dobře, deska působí velmi uceleně, skoro všechnym elodie se dokážou zarýt pod kůži, střídají se tu nálady. Snad by se dalo říci, že má v sobě vše, co musí výborné album mít. Na debut více než slušné. I have a lot to say just not to your face your face really bugs me I have to look a

Věta „obloha nad celým Španělskem je čistá“ odstartovala povstání proti španělské republice a zároveň i nejkrvavější předehru druhé světové války. Navzdory některým očekáváním nás ale hra Vzdor! (anglicky Resist!) autorů Trevor Benjamin, Roger Tankersley a David Thompson (z nichž některé známe z povedené série „Odhodlaní“) nepřivádí do krvavé občanské války mezi nacionalisty a republikány, ale do časů, kdy už je takříkajíc hotovo. V dubnu 1939 končí prakticky veškerý organizovaný odpor vůči Frankovi, interbrigády jsou dávno fuč a mnozí republikáni (ať už se jedná o anarchisty, trockisty, liberály, stalinisty, či další skupiny) raději před chmurnou jistotou frankistického Španělska volí odchod do přilehlé Francie. Tam se během 2. sv. války dostávají do odboje a po osvobození Francie Spojenci se rozhodnou „pohnout ledy“ partyzánskou taktikou i ve svém Španělsku. To je zhruba situace, do níž je hráč postaven. Ano, záměrně píši hráč, neboť Vzdor! je čistá sólovka. Pochopitelně, lidé mají

 Mayenburg je současný německý dramatik, jehož vztahové drama si připravili jako absolventskou inscenaci studenti 3. ročníku KČD v režii Tomáše Ráliše v divadlu Disk. Jedná se o hru hranou takříkajíc na "jeden zátah", tedy bez přestávky, což látce jen prospívá. Pozornost diváků se soustředí na osm postav, které představují velmi rozdílné a plastické osobnosti. Hra občas sklouzne k humoru, na němž má bezesporu zásluhu i povedený překlad Petra Štědroně, nicméně její vyznění je spíše mrazivé, často bezvýchodné. Hra nabízí mnoho témat a podnětů k přemýšlení, jen málokdy na ně však nabízí jednoznačný pohled, vysvětlení. Je pak už hlavně na divácích, aby si dosadili své "vysvětlení". Nejvíce viditelným motivem tu je vděčný střet generací (starší x mladší), nicméně redukovat hru jen na toto by bylo určitě málo.

 Kdysi dávno jsem viděl Oázu v televizi. Bylo to patrně v květnových dnech, protože tehdy běželo velké kvantum válečných filmů a patrně to ještě bylo na černobílé Tesle. Film se mi líbil, působil tak trochu nečesky. Inu, válečných filmů je u nás pořád nedostatek. Dnes není problém Oázu vidět legálně na youtube . Skupina československých legionářů utíká ze své legie s cílem připojit se k československé zahraniční armádě. Cestu jim zkříží německý letoun, který jim zlikviduje vůz a přinutí je tak k asi 60 kilometrovému putování do jediné oázy v okolí. Času je málo a žízeň stoupá... Navzdory možným některým očekáváním film není velkolepou akčně válečnou podívanou, ale spíše komornějším psychologickým dramatem, na němž se ukazují charaktery rozličných postav a závěrečné moudro "smír s fašismem není možný", což vyznívá trochu uměle a lacině. Když si ale vezmeme dobu vzniku, tak je pomalu zázrak, že se tento film vůbec uskutečnil a dostal se roku 1972 do kin (ale dlouho se tam tedy

 Pro řeckou filmovou tvorbu (možná i z důvodu jejího sporadického výskytu u nás - mimochodem slovo sporadicky je řecké - od Sporád) mám jistou slabost. Seriál Maestro není dobré stavět na nějaké velké piedestaly, není to bůhvíjaká překvapivá záležitost, nicméně - a to je jeho hlavní předností - se mu dobře daří vybrat správné ingredience a ty vhodně smíchat. Podobně, jako když děláte řecký salát. Není to velké umění, avšak při dodržení správného poměru a kvalitních surovin, se dostaví fajn výsledek. Hudebník Orestes se vydává na ostrov Paxos, neboť tam byl pozván, aby pomohl uspořádat pravidelný hudební festival, který byl v předchozích letech patrně přerušen následkem rozmachu covidu 19. Orestes tedy přijíždí a potkává o generaci mladší Kleliu. Mezi nimi se rozvine zápletka, která si ničím nezadá s Rosamunde Pilcher. Být to jen o tom, asi by seriál patřil někam do večerního programu TV Barrandov, jenže na ostrově žijí ještě jiní lidé, každý má nějakého toho kostlivce ve skříni a když

 Trochu pozdě, ale přece jen. Ohlédnutí se za hudebním rokem 2022 jsem trochu odkládal, nicméně trojice mých osobních favoritů je celkem jasná. Beach House - Once Twice Melody Dvojitý nášup se povedl. Asi nejvíce mi však v hlavě utkvěla poslední skladba "Modern love stories". Beach House už asi jiní nebudou, jejich styl je svébytný a pokud vám sedne, tak je každá další deska událostí. Metronomy - Small World Je určitě dobře, že Metronomy se vrátili k tvorbě zachycené na předchozích deskách (English Riviera,...). Tento kousek se jen tak neoposlouchá a bezesporu patří k tomu nejlepšímu, co skupina vydala. Kasabian - The Alchemist´s Euphoria I na této desce představují Kasabina své chytlavé melodie. Ano, občas to zní jako něco, co už tito hoši vyprodukovali, ale což, i tak je to velmi dobré.