Liborův blog

Po pádu Železné opony měl nastat "konec dějin". Lidstvo mělo směřovat k humanitě (jako už tolikrát předtím), ke vzájemné integraci a kooperaci. Na chvíli to tak skutečně vypadalo. Jistě, byly války, ale ty byly daleko... Tak si někdy říkám, kde se pořád v lidech bere ten bezbřehý optimismus. Třeba je to určitá nezbytná látka, která nám zabraňuje zapadnout až po kotníky do toho bahna nihilismu a pesimismu. Třeba všichni rádi doufáme a představujeme si, že budoucnost bude tak krásná, jako je třeba v seriálu Star Trek. Paradoxní, sám se leckdy považuji za optimistu, ale léčím se. Když si zpětně v hlavě prohlédnu souhrn událostí, které vedly až k současné eskalaci napětí na Ukrajině, tak mě napadne to, co už tolikrát předtím. Vše začíná tak nevinně. Nevinně začínal v mých vzpomínkách i listopad 89. Kdo by si to ale v době krátce po listopadu 89 - v době, kdy se rozpadával SSSR - pomyslel, že 25 let později se tu bude znovu řešit napětí východ x západ. Trochu ironicky vzpomínám na

Pověsti mám celkém rád, zejména takové ty lokální, které sé vážou k určitým mně známým místům, událostem a lidem. Většinou bývají poměrně krátké, někdy docela krvavé, občas i trochu uvěřitelné....a právě v tom je docela problém. Nemám teď na mysli pověsti typu, "šel muž - uviděl dobrou vílu - ta mu splnila 3 přání - od té doby na onom místě rostou 3 stromy", u nichž je imaginární látka zjevná, ale takové, které se snaží zaplnit prázdná místa naší dávné minulosti, tu a tam uvádí nějaká data a tváří se u toho celkem vážně. Výsledkem pak může být i to, že dané pověsti někteří lidé věří (v čemž je utvrzuje i jejich okolí, tradice ve které vyrůstali, apod.) a jsou ochotni ji bránit až "na krev". To je pak problém. Velkou vinu na tom nese asi Hájek z Libočan, který si prokazatelně "vycucal z prstu" mnoho šíleností, částečně asi i Jirásek, jehož "Staré pověsti české" bývaly pečlivě čteny a leckomu některé bájmé příběhy prostoupily i do reality. Jasně, n

Francouzský režisér Jean-Luc Godard, který se u tohoto filmu podepsal i pod scénář, je považován za duchovního otce filmové "nové vlny" (která ve své specifické podobě filmově proslavila i Československo), filmového stylu vymezujícího se vůči hollywodskému pojetí. Jedním z typických zástupců tohoto žánru je slavný snímek "Banda pro sebe". Ve filmu jako takovém se toho zase až tak moc neděje. Pokud k němu budeme přistupovat jako k řadové "krimi" (což má koneckonců i vzáhlaví na ČSFD), tak budeme asi zklamáni. Jakási pseudokriminální zápletka tu sice je přítomna, ale ani zdaleka netvoří kostru filmu. Ta totiž sestává z několika scének, které se dost diametrálně odlišují svoji atmosférou, žánrovým zacílením, apod. Celé je to podáno velmi hravě, nápaditě. Z plejády drobných subzápletek vyniká zejména "minuta ticha", slavný běh Louvrem (který je poté citován ve filmu Snílci) a legendární taneční scéna (foto výše). Někomu celý film může přijít jako boh

Ve dnech, kdy si připomínáme sté výročí začátku první světové války,konfliktu který navždy změnil "tvář Evropy", přichází studio Ubisoft s počítačovou hrou, která se v právě zmiňované válce odehrává. Valiant Hearts s podtitulkem The Great War spadá do žánru puzzle/adventure (česky snad logická adventura). Her z první světové války mnoho není, aspoň já jsem jich tedy moc nezaznamenal, pokud si tedy odpustím legendární letecký simulátor Red Baron a jeho následovníky. Představit si první světovou válku na monitoru ve stylu logické adventury tedy asi nebude nic snadného. Přesto se podle mého názoru lidem z Ubisoftu jejich dílo i přes menší mušky celkem povedlo. Jednou z deviz je i zajímavý příběh, ten nás přivádí na samý práh války, do července 1914, kdy u St. Mihiel spokojeně farmaří Emil, jeho dcera Marie a její manžel Karl. Problém spočívá v tom, že Karl je původem Němec a musí statek opustit a následně narukovat do německé armády. Krátce poté do zákopů (tentokráte francouzský

V souvislosti s Prague Pride se vždy vynoří z obou táborů několik vyhrocených (snad místy až hysterických) komentářů a hesel. Plodná to půda. Zarazilo mě třeba toto Mladých křesťanských demokratů: "Rodina je základ existence národa", pozoruhodné. Jedná se pochopitelně jen o heslo, tedy útvar, který by se snad ani neměl nějak dopodrobna rozebírat a analyzovat, leckteré nejasnosti lze asi nalézt takřka u každého politického hesla (např. komunistické: Evropa pro lidi, apod.) a o politické heslo podle mého názoru jde zejména. Nicméně i tak si nemohu odpustit jednu poznámku. Současný národ je z velké části produktem moderní společnosti, kde takřka stejná kultura působí díky obecné gramotnosti a technickému pokroku na širší okruh lidí. Podstatou pro vznik moderního národa (a tedy i nacionalismu) je i jistá míra demokratičnosti. To vše náleží k moderní době. Rodina je ale institucí, kterou právě moderní doba zbavila mnoha privilegií. V davných dobách mohla hlava rodiny (klanu) rozho

Ten nadpis může být trochu zavádějící. Správně by snad mělo být, "co mně dává fantasy?", nicméně předpokládejme, že má zkušenost není ryze individuální :). Když se tak ohlédnu zpět, tak pokud nepočítám zkušenosti s tradičními českými (respektive někdy spíše německými, či snad dokonce původně prastaře indoevropskými) pohádkami, tak má první zkušenost s fantasy pochází z roku 1990. Tehdy jsem se dostal v jednom "pojízdném knihkupectví" k v igelitu zabaleném svazku, který se jmenoval "Dračí doupě". Modří asi už vědí, jednalo se o historicky první českou stolní RPG, tedy hru na hrdiny. Věc v západním světě poměrně běžnou, i když z velké části zasahující zejména prapodivnou komunitu, které se později začalo říkat "geekové". Dodnes si pamatuji to vzrušení, když jsem v kůži mladého hraničáře Jarika procházel tajemným podzemím. U této hry jsem v podstatě až do puberty strávil mnoho a mnoho hodin, které snad možná šly využít lépe, nicméně na druhou stranu

Německý režsér Wolfgang Petersen má na svém kontě řadu úspěšných filmů (Můj nepřítel, Trója, Nekonečný příběh), nicméně byl to právě snímek Ponorka (Das Boot), kterým se trvale zapsal do historie kinematografie. Druhá světová válka byla nejstrašnějším konfliktem lidské historie. Vedla se na mnoha frontách a mnoha způsoby, jedním z nich bylo i prostředí moří a oceánů, kde odvážní lidé, snad plni vlasteneckých ideálů s poblouzněnou nacistickou propagandistickou představou, působili pod velením obávaných "mořských vlků" na ponorkách. Ponorky byly pro Německo strategicky důležitou zbraní už během první světové války, ale skutečným hegemonem moří se staly až při válce druhé. Hned v úvodu je divák seznámen s tím, že ze 40 000 mužů sloužící v Německu u ponorkového námořnictva se jich 30 000 už domů nikdy nevrátilo. Skutečně, pracovat v podobné "kovové rakvi" bylo nesmírně rizikové. Německý film Ponorka nabízí pohled na život posádky jednoho takového plavidla. Petersen nás

Marta Kubišová, hudební symbol let šedesátých (v Československu), několikanásobná zlatá slavice (z doby, kdy ta soutěž - jak pevně věřím - ještě měla nějakou vypovídací hodnotu) a disidentka, se představuje v dokumentu Olgy Sommerové jako osoba mnoha tváří. Částečně její osud může souznit s životem Sidonie Nádherné, kterou v jednom představení hraje, částečně je její osud i paralelou k vývoji v Československu. Sommerová kvalitní dokumentární filmy dělat umí, o tom nemůže být sporu (Máňa, Sametoví lidé,..), nicméně v případě Magického hlasu rebelky mi přišlo, že by nebylo zcela od věci, kdyby autorka šla trochu více Kubišové pod kůži a poodkryla více z jejího života. Během sledování dokumentu mi totiž v hlavě naběhlo několik možných otázek, na něž jsem ale odpověď bohužel nedostal. Jmenovitě se třeba Sommerová vyhnula vztahu Kubišová - Vondráčková. Celkem by mě také zajímalo, čím se Kubišová živila za normalizace (vím, ve filmu zazní, že lepila pytlíky, ale to určitě nedělala pořád, pr

Tomio Okamura, šéf sněmovního Úsvitu, pobouřil část české veřejnosti (tu druhou část možná potěši) svými výroky o romském táboře v Letech. Při rozhovoru pro parlamentnilisty.cz prohlásil, že tábor v Letech rozhodně nebyl táborem koncentračním a příčinou smrti Romů byly nemoce, které si tam zanesli v důsledku svého stylu života. To je samozřejmě dost extrémní tvrzení a poslanec Okamura musel vědět, že s něčím takovým způsobí silné reakce. Pochopitelně, oběti kárného tábora v Letech se počítají mezi oběti holokaustu (termín znamenající "spálenou oběť" se neužívá výhradně na utrpení židovského etnika, ale rovněž na Romy, svědky Jehovovi, homosexuály, apod.). Rozdíl mezi kárným táborem a táborem koncentračním je asi také jasný a Okamura má patrně pravdu v tom, že tábor v Letech se blížil tomu prvnímu, nicméně kontext ve kterém je něco podobného proneseno působí jako vábnička na jeho odpůrce, takže mě napadá, zda právě to nebyl Okamurův primární zájem. Hnutí Úsvit totiž v poslední