Liborův blog

Jsou místa, na kterých se někdy doslova zastaví čas. Dnes jsem na Smíchovské nádraží v Praze dorazil o několik minutek dříve než obvykle a chvíli - postávaje v hale - se nudil studováním multi-government policy. Pak jsem raději svoji pozornost přesenul na obří nástěnnou "malbu" (možná fresku), kterou jistě znáte. Z dnešhího hlediska je velmi úsměvná. Spadá do skupiny tzv. "socialistického realismu" a mně - jak se přiznávám - se vždy dost líbila. V první řadě je totiž velká. Co velká, přímo obrovská. Těch postav.... Všechny něco dělají. Voják pohraniční stráže hlídá s flintou zemi před příchodem imperialistů. Po své levici má milicionáře a dále tam je dělný lid, který vesele hopsá a pracuje s pracující inteligencí. Krása. Vše je tam hezky nalinkované, přesné. Nikdo se nefláká (ani nestuduje multi-government policy) a každý jasně ví, jaká je jeho (její) úloha ve společnosti. Nepředstavujeme si takhle nějak ráj? Možná ano, byť tento "ráj" měl docela patrné pe

Prazákladním inspiračním zdrojem finských Husky Rescue byla filmová hudba. Ta se na jejich poslední desce už nestává hlavním hnacím motorem, nicméně mnohé skladby bych si jako důstojný filmový doprovod představit dokázal. V současnosti má Husky Rescue 5 členů, kteří tvoří hudbu na pomezí popu a ambientu. Fanoušci Sigur Rós si možná při poslechu této skupiny také přijdou na své, neboť i Husky Rescue v sobě mají jistý esenciální nádech hřejivé hudby uprostřed chladu. Skutečně velmi vhodné pro tento mrazivý leden. Svým projevem má tato skupina blízko k newyorkským "Au revoir Simone". V jedné skladbě - "When time was on their side" - mi zase až příliš silně připomněli P. J. Harvey (ať již kytarou, či vokálem). Celkově je ale vyznění tohoto alba spíše jemnější. Na první poslech asi každého zasáhne melodická "Sound of love". Já osobně jsem si velmi oblíbil "Wolf trap motel". Takovou krásnou syntézou je pak "We shall burn bright", kterou si mů

Jistý odpor, který chovám k bulvárním novinám Sport v poslední době ještě vzrostl, neboť způsob prezentace tohoto média mi je dost nepříjemný. Namísto toho, aby se věnovali na titulní straně fantastickému tažení české futsalové reprezentace na mistrovství Evropy (mimochodem, vyřadili jsme Itálii, minule stříbrný tým), tak donekonečna omílá kauzu o tom, zda do Sparty přestoupí hráč Erich Brabec, který si v probíhající sezóně v Turecku (kam loni odešel) v podstatě ani nekopl. Takhle se pěkně vytváří mediální hysterie. Chápu, že někoho může jitřit skutečnost, že Brabec hrával dříve jako kapitán ve Slavii, nicméně i tak si myslím, že trochu "hluchý" sportovní čas před nastávajícími OH by šlo vyplnit trochu lépe (házenkáři, či výše zmiňovaný futsal). Co bychom ale mohli čekat od bulváru? Je mi nicméně trochu líto těch futsalistů jedněch šikovných. Podívejte se aspoň na video, kterak v závěru senzačně přejeli Maďarsko.

Ze serveru bugemos.com

Nedávno mi jedna studentka položila poněkud irelevantní, leč velmi pozoruhodný, dotaz, "máte efbéčko?" Moc jsem zprvu nechápal co že vlastně to "efbéčko" je. Za mých mladých let jsme některým autům říkali "embéčka", tehdy mi trvalo dost dlouho, než jsem zjistil, co to vlastně "MB" znamená. Vy asi víte, co to "efbéčko" je. Na zápornou větu se mi dostalo odpovědi, že prý nežiji. Inu, v daný moment mi přišlo nemístné popisovat fyzické pochody ve svém těle jakožto důkaz života, neboť věta byla samozřejmě myšlena trochu jinak. Ok, tak jsem společensky mrtvý. V Pratchettově Zeměploše mrtví dokonce bojují za svá práva, proč by to tedy nešlo zde? :) Mimochodm, viděl někdo z Vás včera na čt2 záznam divadelní hry "U Hitlerů v kuchyni"? Bylo to moc hezké a humorné, autor A. Goldflam se skutečně předvedl. Vidět to živě v Dlouhé by jistě ale bylo lepší. Nejvíc mě dostala věta Adolfa, když se vrátil pozdě na oběd k Evě Braunové. "Kde j

Film Stratosphere Girl je holandský (belgický?). Mluví se v něm z 90% anglicky a z 10% japonsky. A jeho valná většina se odehrává v Japonsku (Tokyo). Pěkný Babylon. Pěkný film ale Stratosferic girl dozajista je. Více než na narativní složku snímku dává na atmosferické, zvukově vizuální podání, což provádí zatraceně dobře. Až jsem místy na obrazovce oči nechal. Co diváka bezesporu zaujme jsou kresby, kterými hlavní hrdinka často začíná rozličné filmové scény. Kresby se během několika vteřin změní v klasický filmový záběr. Působivé a pěkné. Celý film tak trochu vypadá jako komiks, na nějž je ostatně během snímku dostatečně odkazováno. Hlavní hrdinka Angela - krom toho že pěkně kreslí - navíc působí dostatečné "étericky" (taková malá elfí víla no..). Její podání se herečce Chloé Winkel (inu, herečce, má pouze tento film, takže to asi herečka z povolání ani nebude) zdařilo výborně - počínaje hlasem a výrazem tváře konče. Hudební doprovod bych rovněž ohodnotil velice dobře, jedná

Jsou hudební formace, která takříkajcí přešlapují na místě, či dokonce donekonečna přežvýkávají už mnohokrát řečené (respektive zahrané). Tangerine Dream k nim rozhodně nepatří. Samotná elektronická hudba má své prapůvodní kořeny v padesátých letech, svůj "starověk" si ale odbyla v letech sedmdesátých, v době, kdy svět ještě oplakával rozpad Beatles. Tehdy tu již byly podivně vyhlížející a znějící skupinky lidí, kteří namísto kytar a podobných inštrumentů stáli nad obrovitými stroji a podivně kroutili jejich knoflíky... Země tomuto stylu zaslíbená byla Německo. Vznikl tu dokonce hudební styl známý jakožto Krautrock. S "rockem" má však jen málo společného... Ještě před vznikem úžasných Kraftwerk uši německých posluchačů obšťastňovala formace zvaná Tangerine Dream. Poslechněte si jejich možná nejslavnější věc poloviny sedmdesátých let. Znalci elektronické hudby možná poznají zárodky budoucího stylu trance...

A začal znovu slovutný Projekt 100! Slečna I. se těšila převelice na německy mluvící snímek Bílá stuha (černobíle se tvářící intimní zpověď nástupu nacismu), leč té nám nebylo přáno a já - nasadiv všecky dovednosti mého šarmu - jsem ji přesvědčil, že nebudeme tvrdnout doma jako pecky a vyrazíme do kina aspoň na Fish tank. Dobře jsme udělali. Fish tank je sice podbarven hip-hopovou hudbou (která ale hraje pouze ve scénách a není tam použita z vnějšku), kterou zrovna moc nemusím, ale i tato hudba zde má svůj důležitý význam. Hlavní hrdinkou je totiž Mia (ne ta Farrow...), kterou výtečně sehrála K. Jarvis (byl to její první snímek!). Mie je 15, žije v drsném sociálním prostředí, její matka je taková....inu lehká žena, sestra ze sebe chrlí sprostá slova a ani samotná Mia není žádný "angel". Je to však jinak poměrně citlivá dívenka, která navíc pekelně dobře tančí (takové to hip-hopové hopsasa hopsasa). Její už tak dost nelehký život ji začne komplikovat jeden dost brutálně ujetý

A pak, že jsou ti fotbalisti neschopní a netalentovaní a že krom čutání do míče nic neumějí. To bude určitě koncert. Škoda, že se tam nedostanu (povinnosti)... Odkaz .

Mám rád statistiku. Nořit se do číselných údajů a vytahovat z nich "pravdy" o životě kolem nás... Mnoho tezí se v úhlu statistiky ukáže zcela mylných... Hodím k dobru několim statistických pouček. Poslední čtyřčata se na území ČR narodila v roce 2003. Zato na trojčata máme štěstí daleko větší, v roce 2008 jich bylo hned 16. Počet trojčat od roku 1989 neklesl pod 11. Pokud Vám někdo bude tvrdit, že se lidé rozváděli dříve rapidně méně než dnes, tak jej můžete "utlouci" argumentem, že v roce 1989 bylo v naší zemi 31376 rozvodů a v roce 2008 31300 (takové pěkně zaokrouhlené číslo, z něhož by měl Cimrman radost). Úhrná rozvodovost v procentech by nám ale zase řekla něco jiného - rok 1989 37, 2% a rok 2008 49,6295476390325%. Ufff... Pravdou však je, že naše populace za posledních cca 20 let trochu zestárla. Zatímco v roce 1989 bylo "průměrnému" člověku u nás 36, 1, tak v roce 2008 se jednalo o číslo 40, 5. Na druhou stranu se nám zase snížila novorozenecká úmrt

To, že média nepřinášejí extra objektivní zprávy je skutečností, nad kterou se dnes asi nikdo již ani nepodiví. Primární je udržet čtenáře, posluchače, diváky. Jsou však instituce ke kterým se mnohdy váže bezmezná důvěra širokých mas. Mezi ně bezpochyby patří i WHO (Světová zdravotnická organizace). V souvislosti s tím, co prohlásil Wolfgang Wodarg je však i její důvěra trochu podkopána. Pokud se prokáže Wolfiho teorie o přehnané panice vyvolané prasečí chřipkou, změně definice pandemie (byla vyškrtnuta slova "morbidita" a "mortalita"), či snad dokonce hypotéza o farmaceutických firmách jakožto iniciátorech této paniky (v zájmu zvýšení prodeje svých léčiv), tak by mohla být otřesena důvěra v takřka vše. Byly doby, kdy argumentům vyřčeným vědeckými autoritami šlo skutečně věřit? Nebo si to vše jen idealizujeme? Jak se má člověk dnes vůbec v něčem vyznat? Vše je relativizováno, zpochybňováno. Jsou lidé, kteří vám s klidnou tváří řeknou, že Adolf Hitler byl vlastně do

Projekt Einmusik pochází z Německa, konkrétně z města Hamburg. Původně se jednalo o trojčlenný projekt, ten se však postupem doby zmenšil do podoby pouhého jednoho člověka, a to Samuela Kindermanna. K Einmusik jsem se dostal díky panu JLC zhruba před 4-5 lety, od té doby jsem další aktivity mnoho nesledoval. Až v teď jsem zaregistroval loňský release s názvem "Crane and Pheasant". Zní to moc hezky, ale na "Jittery Heritage" z roku 2005 to podle mě zdaleka nemá... Jen připomenu, že žánrově se jedná o house. Elektronická taneční hudba se v poslední době dostává zcela z obzoru té současné "progresivní scény" (jaká to změna oproti situaci třeba před deseti lety) na úkor všech těch rozličných "indie nezávislých kytarovek", které stejně znějí jako x-tá kopie Joy Division. To nemá být stížnost, jen trochu nostalgické konstatování...

Současná ruská dramatická tvorba je pro mě velkou neznámou. Jít na hru Černé mléko do divadla v Celetné tedy bylo takovou určitou splátkou dluhu divadelním hrám té velké země na východě... Hrá je to velmi zajímavá, byť první dojem v okamžiku, kdy jsme se Slečnou I. spatřili zvláštně nadesignované hlediště byl poněkud zarážející. Sedělo se na jevišti. Aspoň měl ale člověk lepší kontakt s hrou samotnou. Ta se odehrává v současném Rusku, kde se mladý pán Levčik a jeho těhotná dáma Šůra snaží prodávat jejich skvělý toastovač po různých ruských zapadlých dědinkách. Osud tomu chce, že se ocitnou na jednom zapadlém nádražíčku. Herců se v této hře zrovna mnoho neobjevuje, nepočítám-li skutečně epizodní postavičky, tak vše podstatné odehrají právě Levčik (Marek Němec) a Šůra (Lucie Žáčková), jejíž herecký výkon se mi moc líbil. Hru bychom mohli hodnotit jako komedii, byť černou. Její smysl ale podle mého názoru není v komičnosti, anobrž (krásné slovo, co?) že je nemožné žít poctivý a slušný živ

V posledních dnech se znovu hodně hovoří o Dělnické straně, která stanula před Nejv. soudem v Brně a její další osud je značně nejistý. Podle nedávného průzkumu internetového serveru novinky.cz se zjistilo, že zhruba 1/3 (stav včera) by byla proti zrušení této strany. Samozřejmě reliabilita takového výzkumu je tristní. Já se osobně nechci vyjadřovat k tomu, zda DS zachovat, či zrušit, ale spíše k programu strany, či jejímu ideovému vymezení, které mi přijde více než podivné. Podpora DS ve společnosti znovu o něco vzrostla (hovoří se o cca 1,08%) a mně se jen na mysli objevuje otázka, "jak je jen možné, že něco takového dokáže oslovit zhruba jednoho člověka ze sta?" Z programu DS jsem tedy vybral několik bodů, o nichž se domnívám, že jsou velice diskutabilní. 1. Strana odmítá dělení politiky na levici a pravici, neboť se jedná o uměle vyvolané dělení národa. Tento argument mi přijde místy až směšný, existence jedné jediné "národní strany" byla českou politikou opuště

Zkuste si schválně tipnout ve kterém městě se nachází toto metro?

Spisovatele Boulleho asi budete znát, je autorem slavných knih "Most přes řeku Kwai" a "Planeta opic". Trochu ve stínu těchto veledíl je pak poměrně krátký román "Fotograf". Žánrově bychom mohli hovořit o psychologickém románu s prvky politického thrilleru. Hlavní postavou je bývalý válečný fotograf Martial Gaur, který se v současnosti kvůli svému zranění živí již jen nudným fotografováním nudných modelek. Daná práce jej vůbec nenaplňuje, proto seznámí s tajemnou dívku - jež se o něj neskrytě zajímá - přivítá. Záhy je zatáhnut do podivného souběhu událostí, jež vyvrcholí překvapivým závěrem. Kniha nastoluje otázky osobní občanské odpovědnosti a fanatického pohlcení svým oborem, kariérou. Jedná se bezesporu o zajímavou publikaci, kterou navíc nakladatelství Máj (ano, kniha je dalším úlovkem z mého nájezdu do knihovny v Hořovicích) vylepšilo množstvím koláží.

Před několika dny oslavil tento blog 4. narozeniny. Kdo chce, tak si může na svém imaginárním dortíku zapálit několik svíček. Čas prostě běží dál. Jsou témata, kterým se věnuji více (z rozličných důvodů), témata, kterým se věnuji méně a.... - pozor- témata, kterým se v podstatě nevěnuji vůbec. Mezi ně určitě patří i móda. Tento termín pro potřeby článku prosím na chvíli redukujme na módu oděvní. Pokud jste na tomto blogu někdy už nalezli článek o této módě, tak se omlouvám a sypu si popel s máslem na hlavu. Nepovažuji se za člověka, který by sledoval módní trendy - tím méně, že bych se podle nich řídil. Samozřejmě, člověk musí (nebo lépe řečeno - musí tak, že vlastně docela i chce) dodržovat jistý společenský konsenzus a bazální míru elegance. Jsou však věci, jež s postupem času podléhají určité změně. Mezi ně bezesporu patří i ožehavé téma růžové barvy. Barvy, která po dlouhou dobu byla pro muže nezaměnitelnou známku (minimálně v očích veřejnosti) sexuální orientace (vztahovalo se poc

Avatar je filmovým hitem této sezóny, tržby se již vyšplhaly na rekordní výše a rovněž na žebříčku csfd.cz se drží (byť s jistým kontinuelním propadem) na čelních pozicích. Přistupovat k tomuto filmu je ale více než obtížné, člověk zde totiž musí a) odlišit formu a obsah nebo b) neodlišit formu a obsah. Podobné dilema má jedinec i při sledování např. nacistických propagandistických filmů (Věčný Žid, Olympia,...), které mohou být po formální stránce - kamera, vizuální zprostředkování, střih, apod. - na velice dobré úrovni, ale obsahově se jeví závadné. Samozřejmě, tohle je trochu nefér přirovnání, neboť na Avatarovi není závadného vůbec nic (snad..), ale jeho obsah je vzhledem k veliké pompéznosti s jakou bývá tento film prezentován dosti ubohý, neoriginální. V podstatě se dá říci, že se jedná o "Tanec s vlky" ve sci-fi, fantasy prostředí. Děj Avatara až místy nepříjemně následuje zápletku tohoto Costnerova velkofilmu. Mezi další inspirační zdroje bychom mohli jmenovat např. P

Český humor je podle mě něco úžasného. Bohužel, jako mnoho věcí, má i on (dávám mu nakrásno mužský rod, protože český humor jsou především muži) svoji temnou a světlou stranu. Pro mě osobně je jakýmsi pomyslným vrcholem humor pánů Svěráka a Smoljaka, který je tu s námi již více než 40 let a za tu dobu až na nepatrné detaily nestihl zestárnou, zevšednět. Mnoho lidí si dodnes dokáže pouštet na dvd, vhs (či na čemkoliv jiném) jejich komedie (namátkou: Na samotě u lesa, Jára Cimrman ležící, spící, Rozpuštěný, vypuštěný, Záskok, České nebe...atd) a stále se smát očekávaným vtipům. Jak to jinak nazvat než klasikou? Ovšem, český humor to jsou také někdy i poněkud kýčovité filmové obrazy páně Trošky (o kterém si ale jinak nemyslím nic špatného, jeho Carmen ve Státní opeře byla prý vynikající). Určitou nedílnou, ale často skrytou, součástí je i humor lidový, či zlidovělý. Vždy mě velmi fascinovala vynalézavost, mystifikace našeho národa, který se dokázal vtipem leckdy bránit - často bohužel i z

Konec roku svádí s náruživostí ukrajinské prostitutky k rozličnému bilancování. Jako minulý rok, tak ani teď se nevyhnu určitému subjektivnímu výběru 3 nejlepších hudebních desek vydaných roku 2009. Připomínám jen, že se jedná o značně individuální vhled, který se nikterak nesnaží reflektovat objektivní hudební dění loňského roku. Ono vybrat 3 desky je velice těžké, zvláště v posledním desetiletí, kdy se hudebních počinů tvoří požehnaně a s možnostmi internetu....není nic nemožné. Berte to tedy vše trochu s rezervou. 1 . Kasabian - The West Rider Pauper Lunatic Vynikající deska od "nových Primal Scream", která obsahuje melodie dostatečně skočné stejnou měrou jako skladby místy až "beatlesovské". Navíc je tu vhodně zastoupena kombinace rockové, kytarové muziky s elektronickou. Výsledná syntéza je navýsost dobrým soustem pro posluchačovy uši. Skladba k zapamatování: Where did all the love go? 2. Charlotte Gainsbourgh - IRM Od třetího alba této francouzské divy se dalo