Liborův blog

To, že nezaměstnanost v ČR roste je nepopiratelný fakt, v mnoha regionech je v současnosti i rekordní (pokud se toto pojetí vzáhne na období 4 let zpátky). V této souvislosti mě zarazil článěk jedněch regionálních novin, kde se pod zprávou oznamující zvýšení nezaměstnanosti a obtíže s tím spojené vyskytla reklama na Provident. Náhoda? Možná ano, ale stejně... Jsou situace, kdy se půjčce asi vyhnete jen těžko, nicméně člověk by si měl vždy dopředu trochu prokalkulovat, zda je schopen vůbec půjčku do budoucna vracet a také hlavně to, od koho si ji vezme. Velmi lákavý může být výše zmíněný Provident (a podobné organizace). Nechtějí po Vás totiž takřka nic, půjčí hned, dá se dokonce půjčku vyřídit online. Vše vypadá hezky, příjemně, energicky a z lidí v reklamě přímo sálá touha pomoci Vám ve Vašem momentálním stavu finanční neschopnosti. Navíc mají registrovánu tu krásnou webovou adresu rozumnapujcka.cz. Hotoví filantropové. Co na tom, že někdy se úroky mohou vyšplhat až na 80% celkové půj

Andy Barlow - stojící za projektem Lowb - není na hudebním poli žádným nováčkem. Skupina Lamb v polovině devadesátých let patřila mezi stálice elektronické britské scény. Hity jako byly např. Gabriel, či Górecki, zná i leckterý člověk, který se jinak o hudbu ani moc do hloubky nezajímá. Po rozpadu vztahu s Lou Rhodes (druhá část Lamb) skupina ještě nějaký čas existovala (koneckonců, když to zvládli i takoví Moloko... :-)), ale poslední album z roku 2003 už asi nadobro zůstane skutečně albem posledním. Andy ovšem nelenil, s chutí se pod názvem LOWB pustil do opětovného skládání hudby a musím uznat že dílo se mu podařilo náramně. Na úvod roku 2011 vyšlo hned několik velmi pozoruhodných hudebních desek. Jedná se o dlouho očekávané Radiohead a třeba i o takovou osobnost, jakou bezesporu je PJ Harvey, nicméně z toho, co jsem měl letos možnost doposud slyšet se mi nejvíc zálíbilo právě album od Lowb. Jedná se o příjemnou kombinaci downtempového beatu, trip-hopově znějících ženských vokálů s

Nemohu si pomoci, ale toto video mě hodně rozesmálo. Pro fanoušky Joy Division naprostá povinnost!!! :-) N

Člověk by si neměl vytvářet nějaké silné pouto k věcem. Říká se, že to jsou jen nástroje, zařízení, které nám mají usnadňovat život. Nic víc. Někdy je to ale těžké. Já jsem byl vždy zvyklý k věcem, jež mě obklopovaly, mít nějaké citové pouto. Je to asi sentiment, který mi často zabraňuje hodit to vše do odpadkového koše. Mám tak igelitové tašky plné starých komiksů čtyřlístků (které asi nikdy už číst nebudu..), pod postelí se mi ještě donedávna nacházel "motherboard" jednoho dnes již možná muzejního počítačového kousku a ve skříňce je stále na čestném místě bílé triko s obrázky hrdinů filmu Velká sýrová loupež (do trika bych se nenasoukal ani náhodou)... Hlavně v elektrotechnice jsou ty změny na mě moc rychlé. Koupíte si například mobilní telefon, ale jeho životnost je tak 2, max. 3 roky a musíte spěchat pro nový. Chcete ho opravit? :-) Jen se Vám vysmějí, to už se přece dávno nedělá. Nedávno se rodičům porouchala televize, která víceméně dobře sloužila minimálně 11 let. Byl

Leckteré národy si rády k sobě připisují různorodé přívlastky. Hovoří se tak o národech udatných, velkých, ba dokonce i o věčných. My jsme - jako obykle - o něco skromnější a spokojíme se s označením "holubičího národa". Ale kdeže... "Potom Čechové, vpadnuvše do oné země, beze všeho odporu ji pustošili, hrady rozbořili, vesnice spálili a mnoho kořisti pobrali..." Kosmas - Kronika Česká, 1. kniha. Svoboda 1972. Str. 31 Představa pokojného Čecha švejkovského typu sedícího za oknem své jizby se sklenkou dobře vychlazené "plzničky" dostává povážlivé trhliny. Nebo třeba, "co Čech to muzikant". Ano, v časech J. J. Ryby byla dovednost v ovládání hudebních nástrojů v rámci tehdejší Evropy na poměrně dobré úrovni, ale nebyli často těmi poskytovateli hudebního vzdělání tehdejší "českých knih hubitelé lítí..."?  Národní přívlastky jsou v podstatě takové "nálepky", které kdesi kdysi vznikly, ale o současném stavu nemusí zrovna nic určitéh

Nová komedie Roberta Sedláčka (Muži v říji) nás přivádí do života filmových tvůrců, kde se jistě pan Sedláček cítí jako ryba ve vodě. "Ty čteš Katolický týdeník?" "Jo, jsou to jediné noviny ze kterých nemám depresi." Režisér (Plesl) neprožívá se svoji Producentkou (Babčáková) zrovna nejšťastnější roky. Všechny jejich projekty jsou Radou (kde zasedá před plakáty nedávných českých filmů i taková persona jako Hřebejk :-)) slušně, leč rezolutně odmítnuty. Zbývá jediná nabídka, natočit dokument pro jeden lokální pivovar o tamních rekordmanech v kuriozitách (ano, jedná se o pojídání párků, sbírání čtyřlístků a jiné roztomilé výstřednosti). Scéna v lese... "Co tu děláte?" - směrem k dětem "My si tu hrajeme na indiány" "Ale já tady seru!!!!" Abych byl upřímný, tak musím přiznat, že takřka po celý film jsem se vydržel v kině smát. Humor snímku Největší z Čechů se totiž skvěle trefil do mého vkusu, je cynický a na scéně se odehrává jen tak "

Už jsem toho jedl hodně. Pokrmy chutné, pokrmy chutné méně, dokonce i pokrmy vyloženě nechutné, např. červy (ano, byla to sázka z mladické nerozvážnosti, křupaly jako písek, potvůrky jedny....), nicméně máloco se vyrovná chuti čerstvě opečeného buřtíku nad ohněn v přírodě po náležitém výstupu na vytyčený vrcholek kopce. Ať žije nezdravá strava na zdravém vzduchu :-).

Hooverphonic, belgická skupina, která vždy tak trochu balancovala na hraně popu a trip-hopu, pro někoho i na hraně dobrého vkusu. Jak dopadla jejich nová deska po odchodu zpěvačky Geike? Pro mě osobně deska se zajímavým názvem "The Night Before" dopadla lépe než poslední album (The President of the LSD Golf Club), nicméně na desku Blue Wonder Power Milk (kterou považuji za absolutní špičku svého žánru) nové album nemá. Hooverphonic jsou pořád tou starou kapelou, která má příjemné vokály, westernově znějící kytaru a melancholickou náladu, nicméně větší posun k popovému formátu skladeb tu je celkem dost znát. Skladbám jako "Eden", či "Dictionary" se z nové desky nejvíce přibližuje asi "George´s Café", prostě a jednoduše, dnes si moc nedokážu představit společné turné Hooverphonic třeba s takovými Massive Attack, což ovšem nemusí znamenat, že by tato deska byla špatná. Naopak, poslouchala se mi velmi dobře a když už člověk přistoupí na skutečnost, ž

"Od prvního máje devadesátého roku se všichni tak zhruba znali. Tenkrát jich vyrukovalo nemálo a přes noc se stalo z přezdívky socan slovo, na které mnozí byli tak hrdi, že neváhali se jím sami označit." Marie Majerová. Siréna. Československý spisovatel 1965. Str. 206. Slova nabývají jiného významu, domnívám se, že dnes by se za socana s hrdostí málokdo z mládeže označil. Když dnes někdo tento výraz používá, tak podle mého názoru činí většinou v pejorativním duchu. Hromadné dopravě se přezdívá hanlivě "socka" a stejným oslovením někteří častují i ty, jež si nejsou schopni (ochotni?) obstarat slušivé, módní oblečení a další potřebné doplňky k dotvoření "cool fashion look". A což teprve ti nebozí lidé, kteří bydlí v městečku Socka ve Slovinsku (nachází se blízko města Nova Cerkev)? :-)

Včera jsem navštívil výstavu v Národním muzeu s názvem Staré pověsti české. Tato výstava je poměrně zajímavé zpracována, je interaktivní, barvitá a velmi působivá. S prastarými českými pověstmi zpracovanými Jiráskem člověk v podstatě vyrůstá od malička, takže jejich příběhy jsou mu pochopitelně notoricky známy, což znamená, že Vás jen těžko mohou něčím překvapit. Na výstavě se mi nejvíce líbilo to, že Vám na tyto příběhy dá nový pohled (místy ironizující) a Vy tak můžete znovu ocenit krásu těch příběhů navzdory tomu, že velice dobře víte, že s největší pravděpodobností se nikdy nestaly. U pověstí na tom ale zase až tak nezáleží, žijí si svým vlastním životem a ovlivňují život občanů, kteří se hlásí k národu, "jenž povstal z plémě Čechova". Tak trochu mi to připomíná nedávnou přednášku pana Sedláčka (viz minulý článek), kde padla i otázka stran toho, co je skutečné. Skutečné je prý to, co může ovlivnit realitu. To české pověsti do velké míry splňují (vzpomeňte si jen na poutě

HUB Praha je zajímavý prostor, o jehož existenci jsem až do včerejšího večera neměl pražádnou potuchu. Jedná se v podstatě o místo, kde se kombinují možnosti klasických kanceláří s veřejným prostorem pro různé akce, přednášky, apod. Zajímavé. Nevím sice z jakých zdrojů se daný projekt financuje, nicméně o to v tomto článku stejně nejde. Včera jsem totiž s panem V. navštívil diskusi na téma Matrix (ten film), které se účastnil a zároveň ji i moderoval známý ekonom Tomáš Sedláček. Krom něj si bylo možno vyslechnout i mediálně protřelou Kateřinu Cajthamlovou (ano, to je ta paní z reality show o hubnutí), Lukáše Sedláčka (ne, nejsou příbuzní, Lukáš je odborník na hebrejskou kulturu), Víta Janečka z FAMU a sociálního antropologa Lišku. Docela pěkná směska profesí a zaměření, což? Výsledek debaty tomu také odpovídal. Každý ze zainteresovaných se na témata a symboly filmu Matrix díval svým zorným polem (paradigmatem? :-)), což bylo jistě v mnoha ohledech zajímavé, leč po zhruba 2 hodinách i d

Darren Aronofsky je v současnosti jeden z nejlepších světových režisérů. Přijmeme-li toto tvrzení za vlastní, pak se nám na film Černá labuť bude dívat daleko lépe. Nina (N. Portman) je baletka, ovšem ne jen obyčejná baletka, slušelo by jí označení primabalerína. Má svůj sen, získat hlavní úlohu v připravovaném představení Čajkovského Labutího jezera. Pro tuto roli je ochotna udělat v podstatě vše, což je celkem logickém, neboť Nina sama nemá takřka žádný soukromý život a je zcela pohlcena svoji profesí. Zahrát bílou labuť - ctnost, řád a dobro - ji nečiní velké potíže, nicméně s výkonem její černé labutě je režisér poněkud nespokojen. Prý je to moc předvídatelné, bez emocí... Nina pochopí, že k dobrému výkonu na jevišti bude muset změnit i svoji osobnost, a to je dost riskantní cesta vzhledem k tomu, že Nina trpí jakýmisi blíže nespecifikovanými psychickými problémy. Po shlédnutí filmu se mi chtělo prohlásit, "typický Aronofsky". Skutečně, pokud jste už měli možnost vidět ně