Liborův blog

nemám televizor. Tedy, respektive mám, ale nemám tady v Praze k němu připojen set-top box, takže jakoby nebyl. A navíc...stejně se nachází v bytě, do kterého teď zavítávám spíše jen sporadicky. Takže vlastně skutečně nemám. Vůbec mi to ale nevadí. Domnívám se, že sledování tv programu je jedna z nejvíce pasivních a pohodlných druhů zábavy. Znám to sám na svém příkladu, kdy se každou neděli ráno u rodičů oddávám dokumentům na primě a nějak se mi od nich těžko vstává. Nejhorší možný příklad je ten, když máte televizor hned u postele. Zcela to narušuje funkci vaší ložnice, jež by měla být spíše zaměřena na spánek a na plození potomstva (a radovánky s tím související). Obě výše zmiňované možnosti osobně pokládám za daleko zábavnější než sledování televize. Zase kritizuji, v poslední době si připadám často kritický. To se vše okolo mě tak rapidně zhoršilo nebo jen já mám přísnější pohled? Nebo je to kombinace obojího? Nicméně včera jsem si udělal docela radost, zakoupil jsme si v obchodě Ba

Festival francouzských filmů - báječná to příležitost nahlédnouti pod filmovou pokličku "žabožroutů". Bohužel..., film 96 hodin není moc francouzský, pravda, odehrává se v Paříži a tu a tam se zde mihne herec s krásným "r" na jazyku, ale tím veškerá spojitost s Francií končí. Bohužel... Většinu filmu se na plátně hovoří anglicky, což jsem paradoxně i docela přivítal, neboť jsem nemusel po dobu vysílání filmu sledovat otravné titulky. Tedy, nemám nic proti titulkům u cizojazyčných filmů - naopak - pokud tedy zrovna nesedíte v první (!) řadě přeplněného biografu. To jen tak na vysvětlenou.. Žánrově bychom film mohli umístit pod hlavičku "akce". Ano, film je skutečně akční. Jakoby mě na tento snímek chtěla navnadit i reálná životní situace, neboť mi připravila i poměrně akční příchod do kina, který se sestával z menšího bloudění mezi kiny (neboť jinak zcela zorientovaný Libor lehce zazmatkoval a šel do zcela jiného kina a moc se divil, že tam požadovaný film

Tato hudba se mi v poslední dobou pravidelně objevuje v mém mp3 přehrávači. Jedná se o velmi vydařený mix downtempa, trance music s přesahy k acid jazzu či nu-jazzu. Dokonalá směska výborné hudby, u níž se můžete roztančit do zvuku elektronických smyček i se lehce zasnít při podmanivých zvucích. Byť se nejedná o plnohodnotné album (je to jen EP), tak i zde je na výsost zřejmé, že projekt "parov stelar" jen tak nezapadne. Parov Stelar je přezdívka rakouského občana se jménem Marcus Füreder a není to žádný hudební nováček, pod jménem svého projektu už vydal i několik desek, jeho jméno však ve světě downtempové hudby stále nepatří mezi nejznámnější stálice.... Inu, to se může lehce změnit. Tady máte pomyslnou třešničku k ochutnání s názvem "Matilda"...

Devatenáct let je dlouhá doba. Za ten čas se z embrya stane dospělý člověk (i když..., já osobně uznávám jen jednu dospělost, a to je dospělost finanční), vznikne nová generace lidí a z rodící se demokracie bychom tu mohli mít demokracii stabilizovanou. Je tomu tak? Nevím. Lidé se mění a bohužel velmi brzy zapomínají. Poměrně často se střetávám s názory, které tvrdí, že před rokem 1990 se v naší zemi (byť ta země měla jiný název) žilo lépe, apod. Už jsem se trochu naučil zklidnit své rozjitřené emoce, které vždy po podobném prohlášení zachvátí moji mysl. Při hloubější diskusi (pokud byla vůbec vzhledem k místu konání možná) jsem pak povícero zjistil, že stesk po dřívější době pramení jen z nostalgie ("tehdy jsme byli mladí, zdraví,...") - to v tom lepším případě - či z prosté nechutě pracovat - to v tom případě horším. Dám k dobru jednu historku, které mé mladistvé ouško vyslechno před nějakým tím rokem, když jsem byl coby brigádník zaměstnán v jedné nejmenované regionální fi

Nedávno se mi do rukou dostal časopis s názvem Bravo Girl! Způsob jakým se tak stalo bych si raději nechal pro sebe, neboť by sám o sobě vydal za román v rozsahu nějakého Balzacova díla. Ne, nidky jsem nepatřil (ani v době své puberty) k čtenářům podobných periodek. Nechci si teď tedy hrát na nějakého moudrého dospělého, který mávnutím ruky toto čtivo pro náctileté intelektuálně odsoudí, to nikoliv, jen mě obsah tohoto časopisu v některých ohledech zaujal a přiměl k tomu napsat sem tento článek. Tak tedy, jak asi již tušíte, BravoGirl! je časopis určený pro děvčata (což z názvu jistě pozná i špatný student angličtiny na základní škole). Já sám jsem jaksi nevěděl co od podobného časopisu čekat, neboť...myšlení současných mladých dam je tomu mému asi poněkud vzdáleno. Jistý klid do srdce se mi dostal však v okamžiku, kdy jsem zjistil, že ono výše zmiňované myšlení se od dob mé puberty patrně nijak moc nezměnilo, jen ty různé chlapecké skupiny jsou nahrazeny jinými (mimochodem stejně špat

Vilém Shakespeare je jedním z mých oblíbených dramatiků. Jeho tvorba je fascinující v mnoha ohledech, mimo jiné i svoji jednoznačnou nadčasovostí. Jsem proto velice rád, že jsem mohl shlédnout jeho další hru, tentokráte se - jak je již patrné z názvu článku - jednalo o Richarda III. Nevím, zda má cenu nějak blíže osvětlovat děj, neboť hra o tomto krutovládci konce 15. století je podle mého názoru docela známa. Ale přeci jen... Richard III. je hra o moci, o magické touze vlastnit korunu a kontrolovat osudy ostatních. Adeptů je mnoho, ale právě Richard - příznačný svoji nemilosrdností a krutostí - je ten, kdo ji získá. Tato "machiavelistická" zrůda se během toho neštítí povraždit takřka celou svoji rodinu a skutečné i domnělé protivníky... Jako by k nám přes propast více než 400 let - jež nás dělí od vzniku této hry - promlouval Shakespeare jazykem dneška. Stačí se jen podívat do naší nedávné historie a vybavit si jedince typu Stalina, Hitlera, apod.. Hra je skutečně nadčasová,

Je to dnes již skoro samozřejmost - obzvláště pak v Praze. Bezdrátový internet nám pokrývá již značnou část republiky (ano, několik sítí se vyskytuje i v mém "rodném" městečku) a řada lidí se bez něj již neobejde. Skoro ani nenarazíte v Praze na kavárnu, či nákupní centrum, které by wi-fi internet neposkytovalo. Lidé si nějak zvykli nosit své elektronkové miláčky vždy sebou a být minimálně jednou denně on-line. Náš zákazník - náš pán, že? Kavárny se tak pozvolna změní z míst, kam se chodilo povídat, filosofovat (eventuelně číst noviny) na místa, kam člověk dorazí, dá si kávu a zaboří očka do blikajícího světélka svého notebooku. Z míst společenských se stanou místa výsostně individualistická, kde ani tak nepůjde o setkávání se s druhými, jako spíše o rychle připojení nad horkou kávou.... Nebo také ne. Koneckonců ani s rostoucím počtem televizních stanic (a jejich zvýšenou digitální technickou kvalitou) zase až tak rapidně nestoupl počet tzv. "televizních povalečů".

Musím se přiznat, že Woodyho Allana mám velmi v oblibě. Viděl jsem od tohoto (dnes již) postaršího, neurotického prcka poměrně hodně filmů, což ovšem k jeho velké tvůrčí potenci není zase až tak veliká zvláštnost. Upřímně však musím říci, že "Vicky Cristina Barcelona" (dále jen VCB) patří dle mého názoru k tomu nejlepšímu, co Mr. Allan stvořil. Příběh nás zavádí - překvapivě - do prosluněné španělské Barcelony, kde se ve stínu Gaudího katedrály procházejí dvě krásné a mladé dívky, které jsou však povahově dosti rozdílné. Vicky (hraje ji skvělá Rebecca Hall) je racionální dáma, která ví co od života chce (nebo si to minimálně myslí) a má své zásady. Naproti tomu Cristina (Scarlett Johansson) je nevázaná dívčina, která neví co chce, ví jen to, co nechce . Obě dámy náhodou potkají bohémského malíře (Javier Bardem), který po obou dámách zatouží... Cristina je celkem pro, neboť umělec ji zcela okouzlil, nicméně Vicky je striktně zdrženlivá (má se přeci vbrzku vdávat!), nicméně....

Alexe Garlanda budete možná znát, i když spíše z filmových počinů, kde se některým jeho knihám dostalo filmové adaptace (slavná Pláž s DiCapriem), či jej můžete rovněž znát jakožto úspěšného filmového scénáristu (28 dní poté, Sunshine, 28 týdnů poté). Stejně jako Pláž, tak i Tesseract byl zfilmován, leč filmovou verzi jsem neměl tu čest shlédnout, takže o ni raději moc psát nebudu. Celá kniha - není nikterak dlouhá - zachycuje osudy několika obyvatel filipínských Manil. Jsou to osudy do jisté míry rozdílných lidí (co se týče jejich sociální situace), které se však jednoho večera protnou a vytvoří zajímavý spletenec událostí. Svým celkovým vyzněním mi kniha Tesseract hodně připomněla známý film "21 gramů". Postav jsou zde vykresleny velmi přesvědčivě a "živě". Hodně oceňuji i pěkný popis prostředí Manily, život ve slumech, neustálý boj o přežití, ve kterém platí vlastní vnitřní řád. Garlandovi se podařilo na papír přenést hutnou atmosféru, která čtenáře bezesporu vtá

Záludná to meteorologická otázka. Poslední dny tepla jsou již nenávratně pryč a nám nezbývá nic jiného, než se "těšit" na pomalu se krátící den a snižující se teploty. Pochopitelně, někdo to může mít rád, ale já osobně preferuji trochu jiné roční období. Nedávno mi jeden známý říkal, že jeho známý (vím, takhle vznikají drby, ale tomuto vcelku věřím), který je mimochodem úspěšný rybář - chytil rozhodně více ryb, než kolik jsem jich já snědl za celý život, což je vzhledem k mé rybí fóbii celkem ale snadné - chytává poslední dobou víceméně jen ryby, které mají na svém těle podezřele nízkou hladinu tuku. Nevím, zda to není třeba tím, že by rybky před blížícími se Vánoci nastoupily odtučňovací kůru, ale ten člověk je přesvědčen, že to svědčí o tom, že nástávající zima bude prý velmi mírná. Inu, kdyby to byla pravda, nezlobil bych se. Příroda je skutečně mocná a fascinující. Někdy se stačí jen dívat kolem sebe.