Liborův blog

Finská skupina Pepe Deluxé je už takovou etablovanou stálicí žánru, pro který se jen těžko hledají ta správná slova. Jejich kvalitu nová deska s názvem Queen of the Wave jen potvrzuje. Poprvé jsem je zaregistroval s deskou Beatitude (2003), kde se nacházela i dost zvláštní, veselá skladba s názvem Salami Fever, tehdy mi to zrovna moc nesedlo, nicméně deska celkově velmi slušně "šlapala". Žánrově jsou Pepe Deluxé dost na rozmezí downtempa, breakbeatu, trip-hopu a psychedelické hudby. Někdy znějí jako Bonobo s příměsí filmové hudby Morriconeho a špetkou legendární skupiny The Shadows, napadá mě takové zajímavé přirovnání - psychedelický western (a dost mi to připomíná i skladbu Mohawk od české formace Kill the Dandies!). Samotní Pepe Deluxé svojí novou desku popisují tajemnými slovy, "an esoteric pop opera in three parts", což je překvapivě docela výstižné. Výdělek z desky jde na bohulibou věc směrem k John Nurminen Foundation, což je nadace starající se o rozličné ná

Dneškem začal půst, takže člověk jej dodržující by se měl vystřídat požívání masa (pochopitelně i kachního). Půst dnes ale nedodržují jen lidé, kteří si jej úzce spojují s náboženskou konfesí, nýbrž často i ateisté, kteří si "jen" chtějí dokázat svoji nezávislost na konzumním stylu života. Velice hezky se o tom píše v aktuálním čísle časopisu Respekt, namísto absence masa se leckdy doporučuje absence internetu (sociálních sítí), televize, čokolády, apod. Rozhodně to není špatná myšlenka. Kachny z masa je tedy zakázáno požívat, nicméně na kachny novinářské se to asi nevztahuje. Tou poslední velkou (opravdu VELKOU) byla zpráva o nově založené romské straně, jejíž pokladník okamžitě zdefraudoval veškeré stranické peníze a kamsi zmizel. Zpráva byla později označena za hoax (tedy postaru kachnu), nicméně velmi překvapivé na této "události" je, že jejím autorem byl pan Prokůpek, člen DS (či jak se dnes jmenují) a že jeho "zprávu" bez nějakého většího prověřování

Trochu překvapivě nedávno, po zhruba roce a půl fungování, byla webová stránka nodata.tv zavřena. Tato stránka, jež se dostala na seznam 100 000 nejlepších stránek na světě, nabízela odkazy ke stažení hudebních alb, jež byste ve valné většině na skladech obchodů hledali marně, v drtivě většině (jakkoliv tuto floskuli moc rád nemám) se jednalo o absolutně neznámé projekty, které si i touto cestou získaly posluchače z různých zemí po celém světě. Musím přiznat, že mě tato zpráva docela zamrzela, nicméně stačí si do google zadat "nodata.tv" a tento vyhledávač numero uno na vás vychrlí doslova přehršel podobných stránek, které se tak či onak hlásí k nástupnictví po nodata.tv. Co mi nodata.tv dala a vzala? Vzala: několikrát překročený FUP limit :-) Dala: Summer Twins, The Field, Shivering Timbers, Tally Hall,..... a mnoho dalších.

Vím, že o divadelní hrách tu moc často nepíšu, je to částečně i proto, že si mi o nich píše docela těžko. Shledal jsem totiž, že popsat něco tak unikátního a zároveň pomíjivého - jako je třeba výstup na prknech jež prý znamenají svět - se, oproti např. filmům, kde každé promítání je v podstatě identické (pomineme-li takové věci jako je třeba ořez obrazu) - není zrovna lehké. Nicméně včera jsem navštívil v Národním (respektive Stavovském) divadle druhou premiéru hry Enron od mladé autorky Lucy Prebble. Jak už název naznačuje, ve hře jde o moc peníze a.... peníze. Aféra Enronu svého času silně otřásla finančními trhy a její dozvuky bohužel cítíme i dnes. Hra Enron slaví úspěch v mnoha zemích, např. Island - kterého se krize silně dotkla - sehrál podle slov autorky skvělé představení. Dost zajímavě se jeví skutečnost, že třeba zase v New Yorku hra v podstatě propadla. Tedy, je hra tak mizerná nebo jen v USA nejsou připraveni na hru kritizující jejich "texaské rodinné stříbro"? T

Kniha "Velocipéd, stroj rychlonohý aneb o starodávných mašinkách jež udivily svět" kvasického rodáka Jindřicha Spáčila (který je pro mě dost z pochopitelné vazby jakýsmi vzdáleným příbuzným Slečny I.) vyšla před 41 lety a dnes je prakticky zapomenuta. Na malém prostoru cca 100 stran se slavný moravský spisovatel (lidé zajímající se o historii 19. století by určitě měli znát jeho práce o sněmu v Kroměříži) snaží líčit v podobě celkem deseti povídek příběhy svého dětství a dospívání z časů před první světovou válkou. Ze stránek na čtenáře doslova zavane laskavý autorův přístup, se kterým vzpomíná na všechny ty události a osoby, která tak či onak formovaly jeho dětství. Spojujícím tématem je technologický pokrok. Můžeme tak číst o jednom z prvních automobilů na Moravě, o prvním letu ing. Kašpara, či o stavbě dráhy do Vídně (kde si Spáčil bere na pomoc vyprávění svého pradědečka). Ze všech těchto kouzelných příběhů mě asi nejvíce bavil ten o počátcích filmu, kde je nastíněn - dne

Tak prý mám přemoci své nepřátele pomocí "mocných koulí". Inu, dobrá rada nad zlato...

Tak tu máme zákon o přímé volbě hlavy našeho státu. Dojem z toho mám poněkud smíšený, je sice hezké, že občané mají další možnost ovlivnit přímo správu věcí veřejných, nicméně opravdové opodstatnění tohoto kroku vzhledem k omezeným pravomocím prezidenta moc nechápu. Pokud bychom měli prezidenta silného (ale to by mohlo znamenat oslabení role horní komory), pak je jasné, že musí mít i silný mandát (podpořen přímou volbou), takhle je to trochu zbytečné a možná i lehce devalvující celou volbu (pokud se tedy neplánuje nějaká další změna Ústavy). Zároveň moc nerozumím hlasům, jež tvrdí, že volba postaví do světla prezidenta, který by nebyl závislý na nějaké politické straně. Vzhledem k tomu, že potenciální hlavu státu budou generovat právě politické strany (a za získané hlasy nezískají žádné penízky jako např. u voleb sněmovních), tak je asi logické, že strany za onu kandidaturu budou jistě cosi po prezidentovi poté požadovat.

Snímek Požáry režiséra Villeneuvea patří mezi ty filmy, po jejichž shlédnutí ještě chvílí nevěřícně zíráte na mizející titulky. I po skončení ve vás něco zůstane, nutí klást otázky a vůbec nechce ten zážitek jen tak pustit z hlavy... V několika časových rovinách tvůrci vyprávějí příběh Jeanne (Mélissa Désormeaux - Poulin), které po smrti své matky pátrá po jejích kořen v jedné blíže nespecifikované a neklidné (jako předloha možná posloužil Libanon, ale to je jen má teorie) arabské zemi. Prochází tak místa, kde se odvíjel život matky se všemi klíčovými momenty, naráží na rozličné reakce, na ještě žijící svědky a přesvědčuje se, že rozhodně ne vše o své matce věděla. Některá tajemství je dokonce možná lepší vůbec nepoznat. 1+1 se také někdy může rovnat 1. Zdánlivě nesrozumitelná rovnice (Jeanne je matematička) v závěru filmu perfektně zapadne, a to takovým způsobem, že by i antičtí dramatici uznale pokývali. Roztříštěnost prostředí i jazyků beru jako plus. Ačkoliv se film po velkou svoji

To jsou věci, není tomu zase tak dávno, kdy velký vůdce Severní Koreje Kim Čong-il zemřel a celá země truchlila (nebo to minimálně celkem šikovně předstírala) a už je tu nepotvrzená zpráva o tom, že i nový vůdce Kim Jong-un odešel na věčnost (či kam to materialisté chodí :-)). Samozřejmě, je velice pravděpodobné, že ona zpráva nebude potvrzena a že Kim je stále živý, nicméně už jen sama její existence a různé (rychlé) reakce z rozličných koutů světa svědčí o tom, že samotná spekulace (žádná relevantní fakta se neuvádějí, zdrojem je čínský Twitter) dokáže hýbat světovým děním. Snad jen další důkaz toho, že sociologové ( Baudrillard) , kteří tvrdili, že rozdíly mezi realitou a médii se stírají, měli pravdu. Samotní tvůrci světa - politici - by měli často sledovat různé mediální kanály, aby věděli, co se vlastně v tom světě děje a co že to oni sami, snad ještě včera, udělali.

Nebezpečná metoda je filmem, o kterém se toho docela dost napsalo a mluvilo. Proč? Když je pod něčím podepsán geniální Cronenberg a herci jako Mortensen, Cassels, či Knightley, tak už to vzbudí pozornost. Navíc si ještě přičtěme poutavou zápletku o genezi psychoanalýzy zabalenou ve zručně natočeném emocionálním hávu a máme tu výsledek na velmi dobré úrovni. O zápletce asi není třeba více hovořit, kdo má aspoň minimální povědomí o tom, kdo že to byl ten slavný rodák z Příboru a co se skrývá pod onou "povídací metodou léčení", tak asi tuší, kam se film bude ubírat. Paradoně to však vůbec nevadí a platí tu, že čím více toho o oné látce více, tím lépe pro vás jakožto pro diváka. Ve filmu se mi velmi líbila hudba Howarda Shorea (dělal hudbu i ke slavnému filmu Letec) a herecké výkony, které jsem chtěl zprvu odsoudit za příliné přehrávání, ale pak jsem usoudl, že to asi skutečně patří k věci, jak říkal František Fuka v pořadu Odvážné palce, tak Knightley (to je ta bez prsou) i když

Indiáni v Bolívii se nikdy neměli zrovna dobře. Nejdřív přijeli ti divní lidé s pobledlými tvářemi a začali si brát jejich půdu, zlato (čert jej vem, všude ho přece bylo plno) a životy. Mor na ně, plantážníky! Chtělo by se snad říci, že v roce 2000 už to bude o něčem jiném, že tamním obyvatelům se podobných hnusáren dostávat nebude. Ale ouha, forma je sice jiná, ale podstata vykořisťování zůstává. Španělský snímek režiséra Bollaína je částečně inspirován skutečnými událostmi, které vypukly v Bolívii v dubnu 2000. Hlavní postavou filmu je Sebastián, který se v Bolívii pokouší natočit snímek o posádce Kryštofa Kolumba a o jejich vztahu s tamními domorodci. Vyznění filmu má být pravděpodobně velmi kritické k evropským objevitelům. S postupujícími pracemi na filmu lze sledovat zjevnou paralelu mezi tehdejšími osudy a současností roku 2000. Režisér Sebastián tak musí udělat zásadní rozhodnutí, zda se koncentrovat výhradně na svůj film, či zda se nechat okolními událostmi zatáhnout do víru d

Summer Twins, už ten název zavání krajinou, kde se slunko dlouho drží na obloze a je hezky teplo. Jaký to protiklad k současné české krajině! Skupina je z velké části rodinným projektem sester Brownových. Holkám je lehce přes 20 a jejich skladby mají příjemný písničkový charakter, to příslovečné sluníčko z jejich rodné Kalifornie je tam opravdu cítit. Nejedná se o bůhvíjak progresivní skupinu, Summer Twins si jedou svoji už dlouho před nimi vyšlapanou cestičkou kytarového popu inspirovaného plodnými šedesátými léty. Hudba je to velmi příjemná, odpočinková, v textech se neřeší existenciální otázky, ale - jak je obvyklé - vztahy, stest, láska, apod. Abych byl upřímný, tak ani nevím, čím si mě tato deska získala, připomíná mi hosta, o němž si zprvu nemyslíte nic moc dobrého, ale který - když odejde - tak z nějakého prapodivného pocitu chybí. Hudba Summer Twins se dá podle mého názoru popsat i jedním - hodně zdevalvovaným - slovem - upřímná. Ze současné desky bohužel na youtube nejsou k di