Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z prosinec, 2011

EMA - Past Life Martyed... (2011)

Obrázek
EMA (vlastním jménem Erika M. Anderson) je zajímavá dáma, která dříve působila v americké skupině Gowns. V současnosti je na sólové dráze a podle mého názoru se jí i celkem daří. Tedy, jaká to hudba se line z jejího alba Past Life Martyed...? Tedy,...zvláštní. Těch 37 minut, po které album trvá, zavede posluchače na tajemnou cestu indie kytarovky s menšími přesahy i do jiných žánrů (folk?), jež až velmi nápadně připomínají tvorbu PJ Harvey. Nikdy to však nesklouzne do pouhého plagiátu, což Erice lze jistě přičíst ke cti. Deska je trochu nevyvážená, najdeme tu skladby, které si zamilujete na první poslech a jen tak se neoposlouchají (nejedná se o žádné odrhovačky), ale stejně tak je tu i několik minut "vaty", což u desky s délkou 37 minut dává tušit, že Erika je buď velmi kritická ke své tvorbě a jen tak něco na desku nepustí nebo...těch invencí zase nebylo tolik. Každopádně se podle mého názoru jedná o dobré album, které potěší všechny fanoušky alternativně znějících kytarove

Absurdní drama

Nedá mi to ani v tento čas "klidu a míru" (koneckocnů jak kde, v Gaze je to je opět trochu neklidné a nemírové), ale musím se vyjádřit k jedné zdánlivé maličkosti. Brouzdám se tak ráno v tento krásný den internetem a už trochu monotónně odklikávám odkazy na články, které se nějakým způsobem vyjadřují k zemřelému Havlovi. Přijde mi, že jich je až velký přehršel a že neříkají v zásadě nic nového. Jeho život byl velmi zajímavý a jistě si zaslouží nějaké písemné zhodnocení, ale to vše mi přijde příliš časné. Na správné, zásadní zhodnocení musí "uzrát čas". Většina těch současných článků mi chtě nechtě připomíná takové to české "plácání", rozmělňování, jak o něm nedávno v pořadu Před půlnocí mluvil pan Munzar. Z hromady adoračních článků tu a tam vykoukne nějaký vysloveně negativní, který o Havlovi pojednává jako o konspirátorovi, zednáři, či "jen" jako o opilci. Ode zdi ke zdi. Trochu mi chybí kritické zhodnocení (ale třeba jen špatně poslouchám). Ne

Gastronomická dobrodružství

Jsou prý v zásadě dva typy lidí, jedni se snaží vycházet z osvědčených postupů a druzí rádi experimentují. Myšleno v gastronomii na straně konzumujících, pochopitelně, byť podobné hrubé dělení se asi dá použít i na mnoho jiných aspektů lidského života. U nás je to tak, že já při konzumaci potravin patřím mezi typ "tradiční", kdežto Slečna I. ráda experimenty. Včerejší večeře toho budiž názorným příkladem. Ve starých Dejvicích můžete krom Dukly Praha a hudební skupiny Tatabojs najít i vizuálně velmi přitažlivou restauraci s tajemným názvem Cesta časem. To se jeden až zarazí při pomyšlení na to, kam by se tím časem mohlo cestovat.... Vzpomínáte na koprovku ze školní jídelny? A co třeba hrachová kaše v nemocnici Motol někdy v roce 1989? Hrůzné zážitky, které předčí snad jen cesta na finanční úřad.... Nicméně v Cestě časem (a za tu reklamu opravdu nic nedostávám) vaří velmi slušně, některá jídla z menu jsem nikdy ani nejedl, avšak jelikož patřím k onomu prvnímu typu lidí, tak jse

Romanovci na Pražském hradě....s Havlem i bez Havla

Obrázek
Na výstavu o ruských Romanovcích jsem se docela těšil. Nestává se totiž každý den, aby člověk mohl obdivovat předměty ze sbírek Kremlu na našem území. Výstava není nijak dlouhá dá se zvládnout (mým tempem) za 30-40 minut, aniž by člověk (mého tempa) minul něco (subjektivně) podstatného. Je sice smutné, že třeba taková ruská koruna na výstavě není, ale na druhou stranu je zase pochopitelné, že vývoz něčeho takového do zahraničí by byl poněkud neobvyklý. Z vystavovaných předmětů mě nejvíce zaujala štít s rukavicí (velice praktické), který by vzdáleně mohl připomínat i prezervativ pro slony. Z dnešního pohledu byla dost kuriozní i různá dětská chrastíka a podobné věci. Přítomna byla pochopitelně i slavná ikona Bogorodica Vladimirskaja, která prý svého času dokázala různé zázraky. Výstavu doprovázejí textové panely, z nichž se návštěvník dozví celkem dost informací o životě na carském dvoře (jehož vrcholové období 17. století bylo nazýváno jako "nebeský Jeruzalém"), velmi překvap

The War is Over!

The War is Over, zpíval Jim Morrison ve slavné skladbě The Doors s názvem "Unknown Soldier". Skutečně, jedna válka končí (byť formálně byla tato kapitola uzavřena již ve čtvrtek). Kdo v ní vlastně byl vítězem? Obyvatelé Iráku, na jejichž "kontě" zůstalo cca 100 000 mrtvých lidí (a nespočet těch, kteří válkou utrpěli fyzicky i psychicky), či Spojené státy, které ztratily čtyři a půl tisíce většinou velmi dobře vycvičených a vybavených vojáků (jejichž výcvik a výbava stála tamní daňové poplatníky nemalé peníze)? Vyplatilo se vůbec toto "chrastění zbraněmi"? Je odstranění krutého diktátora cenou za porušení mezinárodního práva, humanitární krizi v zemi, nesmírné finanční náklady Spojených států (asi 15 bilionů korun!). Zabezpečily tyto činnosti světový mír (jakkoli toto označení může znít bláhově) a bezpečnost Spojených států, kvůli níž byl principiálně útok na Irák veden? Na výše položené otázky bych se spíše přikláněl k záporným odpovědím. Není to ale hlavn

Hudba

Čím to je, že když si vyšetřím nějaký ten čas a chci si zarelaxovat u zajímavé hudby, tak po kratší době vždy skončím u svých subjektivních nestárnoucích klasik? Je snad pryč doba experimentování? Snažil jsem se nějaký čas poslouchat nové hudební styly, drone, witch-house, apod. Zní to zajímavě, ale takřka vždy mi to připomene už něco známého, či danou věc považuji za pouhý experimentální výstřelek. Je elektronická hudba zacyklená nebo jsem na tu současnou už....moc starý? Ono by to v rychlosti současného informačního věku asi nebylo nic divného. Co ta současná fascinace "osmdesátkama"? Když slyším takové Cut Copy, tak si říkám, že nějak podobně před 20 lety hráli New Order. Ne, New Order hráli lépe! :-).

Paranormal Activity (2007)

Obrázek
Zhruba před čtyřmi lety tento film slavil poměrně slušný komerční úspěch nejenom v našich kinech. Jak mám občas ve zvyku, tak jsem se na něj podíval až s určitým časovým odstupem. Jsem poměrně horor - friendly divák, takže jsem se zcela logicky těšil na zajímavý zážitek. Hororové filmy jsou - podobně jako jiné filmy - snadno dělitelné do dvou skupin, na dobré a špatné. Optimisticky ladění jedinci občas říkají, že i na tom špatném filmu se dá najít vždy něco dobrého. Je to asi jako s lidmi, jsou lidé dobří a lidé špatní. O těch špatných si můžeme myslet cokoliv, ale i na nich se většinou dá najít cosi subjektivně dobrého. Nebo se na toto hloupé tvrzení můžeme krásně vykašlat a rovnou si myslet, že všichni lidé jsou v zásadě dobří - obvykle to ale končí tak, že dotyčného, který daná slova vyřkl, kdosi ukřižuje, či zastřelí (v současné době preferujeme druhou možnost)... Proč takový dlouhý úvod plný blábolů? Podle mého názoru totiž docela dobře nastiňuje celý film. Pokud patří potenciální

Nepřizpůsobiví

Šabatová a Uhl kritizují ČT za užívání výrazu "nepřizpůsobiví" ve spojení s problémy na severu naší země. Podle nich jen podporuje "anticigánismus" a rasové předsudky obecně. Může být. Samotné slovo není nikterak "rasově, menšinově" zabarvené, nicméně souvislosti ve kterých se pronáší k tomu mohou onu nálepku bez problémů přiřadit. Záleží jistě zejména na tom, v jakém kontextu daná slova vnímáme. Nepřizpůsobiví byli i českoslovenští vojáci, kteří odešli do Británie bojovat proti nacismu, nepřizpůsobivý byl Mojžíš, když svůj lid vyvedl do země zaslíbené, stejně tak nepřizpůsobivý byli i mnozí disidenti, kteří se nemohli smířit se stavem země za normalizace. Naopak si myslím, že mnozí Romové jsou přizpůsobiví až moc. Velice brzy se totiž přizpůsobili nikdy nevyřčeným, ale bohužel mnohdy platným, pravidlům, že krádež se vyplácí, nejlepší je zatloukat a zatloukat a kdo nekrade, tak ten okrádá...víte koho. Ale to není jen o Romech. Podobných lidí se jistě najde

Jim

Obrázek
Pokud správně počítám, tak známý zpěvák americké skupiny The Doors - Jim Morrison - by se právě dnes dožil krásných 68 let. Stáří ovšem nebylo s jeho typem života zrovna kompatibilní. Někteří lidé v našich očích nikdy nezestárnou, vždy si je budeme pamatovat jako mladé, krásné, plné života, na vrcholu (nebo lehce za ním). Marilyn Monroe, James Dean, Ian Curtis, ... Jim se stal ikonou šedesátek a psychedelické hudby na bluesových vlnách, a to tak dokonale, že už jen málokdo vnímá, že tento kluk z Floridy, fanoušek W. Blakea, byl původně docela stydlivý a chtěl hlavně psát básně. Moje oblíbená skladba z koncertu v Holandsku.

Medveděv

Jdu si takhle matičkou Prahou a nemohu si nepovšimnout, že na ulicích je nějak podezřele hodně policejních příslušníků. Copak se asi děje? Člověk na několik dní přestane sledovat média a už má problémy, jak je ten svět ale rychlý... Ruský prezident Medveděd dorazil na návštěvu. Ten výhled z jeho pokoje v hotelu Four Seasons určitě bude stát za tu cestu, nicméně o to primárně asi vůbec nejde (i když prý se líbil i členům skupiny Rolling Stones, a to už jsou nějací estéti). Zajímavým bodem jednání se jeví případná ruská spoluúčast na dostavbě JE Temelín. Pan prezident, který samozřejmě dnes byl přítomem plnění jedné ze svých stěžejních úloh - vítání, by se asi nebránil. Koneckonců není to zase tak dávno, co v jednom on-line rozhovoru prohlásil, že jaderné elektrárny se mu líbí více než ty škaredé vrtule. Poměrně výstižný byl v tomto ohledu titulek časopisu Týden - Medveděv si jede do Prahy stoupnout do fronty na Temelín. Inu, proč ne, když se budou v Malešicích opravovat ty vrtulníky rus

Luno - Litato (2011) EP

Obrázek
Skupina Luno neusnula na vavřínech a zhruba rok po jejich de facto debutové desce přišli s novým EP, které má tajemný název Litato (zase tak tajemné to ale není, jedná se o zkratu z Love is The Answer To All). Ema Brabcová měla buď vždy štěstí na dobré skupiny nebo dobré skupiny měly vždy štěstí na Emu Brabcovou? Nevím, možná se jedná o vzájemnou symbiózu, ze které ale vždy "vylezou" zatraceně dobrá hudební alba. Poprvé jsem toto spojení zaregistroval na prahu nového milénia u skupiny Roe-Deer, která k nám přinesla recyklovanou vůni britských nezávislých kytarovek se zajímavým ženským vokálem. Roe-Deer skončili a z popela - jako Fénix - povstala formace Khoiba (zas ty divné názvy), která onen zvuk posunula o mílové kroky dále. Indie elektronické zpracování skladeb tak báječně ladilo s vokály, které se už staly typickým atributem všech skupin, kde Ema působila. Jenže nic netrvá věčně a z dosud - minimálně pro mě - neznámých důvodů Khoiba po 2 albách skončila. Chvíli bylo ticho