Gastronomická dobrodružství

Jsou prý v zásadě dva typy lidí, jedni se snaží vycházet z osvědčených postupů a druzí rádi experimentují.

Myšleno v gastronomii na straně konzumujících, pochopitelně, byť podobné hrubé dělení se asi dá použít i na mnoho jiných aspektů lidského života. U nás je to tak, že já při konzumaci potravin patřím mezi typ "tradiční", kdežto Slečna I. ráda experimenty. Včerejší večeře toho budiž názorným příkladem. Ve starých Dejvicích můžete krom Dukly Praha a hudební skupiny Tatabojs najít i vizuálně velmi přitažlivou restauraci s tajemným názvem Cesta časem. To se jeden až zarazí při pomyšlení na to, kam by se tím časem mohlo cestovat....

Vzpomínáte na koprovku ze školní jídelny? A co třeba hrachová kaše v nemocnici Motol někdy v roce 1989? Hrůzné zážitky, které předčí snad jen cesta na finanční úřad....

Nicméně v Cestě časem (a za tu reklamu opravdu nic nedostávám) vaří velmi slušně, některá jídla z menu jsem nikdy ani nejedl, avšak jelikož patřím k onomu prvnímu typu lidí, tak jsem raději zvolil pohodlí jakéhosi hovězího guláše pana "Sládka", což je prý staročeská specialita, inu, proč ne...

Největším experimentem v dané restauraci jsou však šneci, což je, jak jsme se přesvědčili velmi vkusně udělané jídlo, ale jaksi jsem v sobě nenašel sílu ani ochutnat. Slečna I. si samozřejmě onu porci dala a moc se divila, že nechci přistoupit na "trade" 1 špekový knedlík = 1 kousek šneka (bez ulity). Co se týče jídla, jsem asi hodně tradiční. Nevadí mi vegetariánská indická kuchyně (naopak), ale vše má své meze. Chápu, že jsou země, kde běžně jedí psy, kočky, apod. Jiný kraj jiný mrav.

Holt se musím smířit s tím, že taje francouzské šnečí kuchyně pro mě asi budou - minimálně v nejbližší době - tabu.

Pokud si matně vzpomínám, tak nejdivnější jídlo, jaké jsem kdy požil (měřeno z naší zeměpisné perspektivy) byli nějací červi, kteří připomínali trochu větší zrnka písku.

To jsou ty sázky...