Liborův blog

Kouření x nekouření je téma, které už delší čast tak nějak rezonuje naším mediálním a společenským prostorem. Co si budeme povídat, čas opět (koneckonců to dělá konstantně) oponou trhnul a už dávno nežijeme v devadesátých letech, kdy se volně kouřilo na televizní obrazovce, což "krásně" ukazuje tv seriál Hospoda (kde dokonce nekuřáci a vegetariáni byli zesměšňováni a karikováni). Pryč jsou také nikotinová sedmdesátá a osmdesátá léta, kdy se žoviálně "bafala" cigára na pracovních poradách a nikdo proti tomu ani nepípnul. Platí to, co trochu prognosticky povídá jedna postava známého československého filmu "Vrať se do hrobu", tedy že kouří už jen společensky vyřízení černoši (myšleno v USA). Evropa se od nikotinové závislosti snaží odvracet, v mnoha státech, které často označujeme jako svůj vzor, je kouření ve veřejných prostorách slušné faux pas. Česká republika sice už v tomto ohledu urazila slušný kus cesty, nicméně na ony výše zmiňované státy má stále cit

Follett psal romány různé úrovně orientující se převážně na popis činností špiónů a jejich akcí, ale zjistil, že jen toto jej umělecky nesaturuje, takže si splnil svůj odvěký sen a sepsal rozsáhlý román (cca 1000 stran) o stavitelých středověkých katedrál. Velká změna. Nutno ale dodat, že Mr. Follett se s ní popasoval celkem dobře a román se mu v mých očích povedl. Příběh je náležitě napínavý, stránky veskrze čtivé a i ten popis stavby katedrál působí velmi věrohodně a nápaditě. Potud nemám s knihou žádných problémů, ty vyvstávají až posléze, kdy se mi začalo zdát, že "takhle nějak by to asi dříve nešlo"..., zkrátka a dobře, kniha se sice odehrává ve středověku, ale autor v ní mluví a myslí jazykem dneška (což je celkem očekávatelné, něco podobného postihuje podle mě odhadem 80% historických románů). Atmosféra hlubokého středověku se tedy každopádně nekoná, což je jen škoda. Zároveň ty postavy jsou na můj vkus možná až příliš černobílé a schematické. Stejně tak jsem měl během

Íránské filmy se mi líbí prakticky všechny, možná je to kvůli tomu, že se ke mně dostaly mnoha síty jen ty dobré, možná tím, že jsou dobré všechny. Ale to je v podstatě jedno... Režisérka Ana Lily Amirpour natočila film v americké produkci tak trochu ve stylu, který lze popsat (slovy autorky) jako "íránský upíří spaghetti western". Označení je to celkem výstižné. Snímek obsahuje dlouhé a nepřerušované záběry, je černobílý, má působivou, monumentální hudbu a celkem z toho přímo čiší takový ten intelektuálský odér... Jo, někdo si může říkat, že Amirpour trochu odkoukala od Jarmusche, ale mně to vůbec nevadilo. Hlavní postava, které chvíli trvá, než se na stříbrné plátno dostane, je upír. Jo, ten klasický upír chodící ven a občas někoho vysávající, ale s tou modifikací, že má jakýsi smysl pro fair-play a možná může cítit i něco jako lásku. Upíra (respektive upírku) si střihla Sheila Vand a střihla si je moc dobře (i Kamil Střihavka by jí mohl závidět...). Co je ale na filmu úpln

Je pravdou, že sportovních snímků v ČR (potažmo v Československu) zrovna moc nevzniklo, zejména ty věnované atletice (fotbal je zastoupen celkem slušně) jsou do počtu asi jako ony pověstné šafrány... Anča (Judit Bárdos) působí v roce 1983 (modří už vědí, že za rok budou OH) ve středisku vrcholového sportu a připravuje se na svoji disciplínu - běh. Má totiž velkou šanci splnit limit právě pro OH. Jako velkému talentu je jí nabídnuta jakási "stromba", která pomůže zlepšit výkon... a odmítnutí by znamenalo vyřazení ze střediska (a konec vrcholového běhání). Anča to má blbý, pochází z rodiny, kde taťka sídlí kdesi na západě a mamka je z hlediska režimu nedůvěryhodná. Náš divák tak opět dostává před zrak film, kde se znovu stereotypně opakuje motiv režimem perzekuovaných osob, poslouchajících doma Svobodnou Evropu a tiše spolupracující s disentem (který si tu střihnul Roman Zach). Nu což, film je jinak natočen velmi slušně a profesionálně, takž určitou míru stereotypnosti mu jsem

Pepa je fanouškem fotbalové Sparty, fotbal jej baví a "nakazil" tím i svoji manželku a obě jejich děti. Byt má zařízený v barvách svého klubu, pravidelně každý den pročítá noviny a i-net, neboť hledá články o své milované Spartičce. O hráčích ví prakticky vše a v bytě má i takový malý koutek s vlajkou klubu, kde občas rozjímá. Pepa je obecně považovaný za fajn kluka, mezi kamarády a kolegy v práci má i lidi fandící Slavii, Ostravě, apod. Občas si ze sebe dělají navzájem legraci, popichují se, ale nikdy to nepřekračuje slušnou mez (Pepa si to může dovolit, protože jeho klub momentálně kraluje nade všemi a nejrychleji mu rostou body). Ve fanouškovském kotli byl Pepa jen jednou, ale moc ho to nebavilo, všichni tam stáli a křičeli, což Pepu moc nebaví, je to takový poloviční "gaučák", který má rád své pohodlí fotbalu u TV s pivkem Bráníku v ruce. Nikdy nechápal šílence, kteří si jdou před (po) zápase rozbít ciferníky někam na louku (do města, apod.). Tvrdé jádro Sparty

Zmínit se v dnešním čase o muslimech je jako povídat si o časované bombě. Smiřme se s tím, po nějakém čase žijeme opět v době, která má jasně definovaného nepřítele, na jehož základě je možné se vymezit - je jím muslim, bytost (záměrně nepíší člověk) opovrhující vším živým, která cíleně touží napadnout a zničit jakési naše tradiční hodnoty. Leckteré psycho-sociální výzkumy (zejména po roce 2001) dokazují, že v případě existence jasně pojmenovaného nebezpečí, které bereme jako skutečně výrazné, stoupá vnitřní koherence dané skupiny, jež se cítí z nějakého důvodu ohrožena. Pokud je tedy potřeba získat vliv se společnosti, či ji jaksi vnitřně "stmelit" poslouží nejlépe existence (ať už skutečného, nebo domnělého) nepřítele. Takovým nepřítelem bývá obvykle člověk, nicméně spousta lidí má v sobě jistou dávku soucitu a lidskosti a případnou likvidaci výše zmiňovaných nepřátel by asi jen tak nepřipustila. Dané nepřátelské osoby je tak třeba zbavit jejich lidskosti, ukázat je v nejh

Ano, jako už tradičně se ani v začátku roku nevyhnu subjektivnímu hudebnímu bilancování. Rok 2014 nám "nadělil" opět slušnou porci zajímavé a rozmanité hudby, z níž se "právě ta 3 nejlepší alba" vybírala velice těžko.... Tož takto: Warpaint - Warpaint Holky z Jůesej si s názvem své druhé řadové desky moc nelámaly hlavu. Proč taky, jejich hudba mluví za vše... Geniálně podmanivý zážitek, který mi kalí jen jejich letošní zrušený koncert v matičce Praze. Tak snad letos, Emily and Theresa and the others... Kasabian - 48:13 Když už jsme u těch podivných názvů, tak ani britští hoši z Kasabian nezůstali pozadu. Deska se mi moc líbila a dala trochu zapomenout na - podle mě - nepodařené album Velociraptor. Metronomy - Love Letters A v neposlední řadě tu jsou i Metronomy, což je slušná sázka na jistotu, žádná jejich deska mě nikdy nezklamala...., silný to závazek...