Liborův blog

Skladba Love will tear us apart od Joy Division patří mezi mé nejoblíbenější. O samotné skupině jsem něco již psal zde . Je to skladba smutná, s úžasnou melodií, kterou jsem si již od prvního poslechu zamiloval. Paradoxní je, že Love will tear us apart (možná nejznámější věc od Joy Division) nikdy nevyšla na řadové desce... Nedávno jsem se probíral programem Bear share a nalezl tam coververzi této skladby od The Cure. Zní to fantasticky, doporučuji poslechnout. Stáhl jsem si pak ještě jinou předělanou verzi, kterou tentokrát hraje na akustickou kytaru nějaký Jose Gonzales na své desce Veneer z roku 2004. Zajímavou předělávku nabídli i francouzští Nouvelle Vague, které nejspíše budete znát díky hitu Dance with me. Jedna písnička a takových podob..

Ano, to jistě, ale jen do určité míry. Všeho moc totiž škodí a člověk si na podobné eskapády života zvykne až příliš jednoduše. Dnes ráno, když jsem jel přeplněným autobuse do práce jsem zaujal dosti nevýhodné místo daleko od dveří, což se ukázalo jako čin vskutku neprozřetelný, neboť jsem narozdíl od lidí, kteří stáli přede mnou vystupoval z autobusu dříve než oni. Několik vteřin před příjezdem na zastávku jsem provokativně pozvedl svůj učitelský baťůžek a usmál se na lidi kolem mne. Lidé byli zjevně znepokojeni, protože oni i velká část jejich zavazadel musela postupně z autobusu vycouvat a pustit moji maličkost ven, což ovšem narazilo ještě na odpor jedinců, kteří se tísnili namačkáni na samotné dveře. Pěkný zmatek. Na zastávce jsem vystupoval v podstatě jen já, takže celé tyto komplikované manévry (které by si jistě nezadaly se spartakiádním cvičením) se děly jen kvůli mé osobě. Možná to zní trochu sobecky, ale docela mi to vylepšilo ranní náladu :-). Ve škole jsem pak uzavíral kla

Když jsem byl mladší, tak jsem si vedl takový malý sešit. Jednalo se o jakousi zvláštně specifickou kombinaci deníčku a určitého zápisníku, kam si člověk poznamenává své postřehy. To bylo v "předblogové" éře..:-). Dnes už si nic takového nevedu, neboť tyto mé aspirace v pohodě uspokojuje blog.cz. Někdy si ale říkám, že je to docela škoda. přeci jen...zde zůstávají jen jakési neurčité jedničky a nuly, kdežto na papíře máte skutečné písmo, které si můžete sebou vzít kamkoliv (i tam, kde není i-net, či elektrický proud - a že takových míst na světě je...). Jenže internetové psaní je pohodlnější, umožňuje např. i vkládání obrázků, a hlavně - sdílení s ostatními, což je věc, která by se vám u papírové podoby povedla jen těžko.. Nuže, do toho svého zápisníčku jsem si často poznamenával i děj a průběh svých snů. Nevím teď už jaká myšlenka mě na to přivedla (možná to byl dokonce sám S. Freud, či C. G. Jung), ale docela mě to bavilo. Díky tomu, že jsem své sny zaznamenal takřka ihned

Tato kniha je v dnešní době v podstatě již pokládána za klasiku (jakkoli je toto slovo pochopitelně ošidné). Zároveň se jedná o nejúspěšnější (a asi i nejlepší) knihu autora Salingera, který si touto publikací nastavil poměrně vysokou laťku, jež už nikdy nepřekonal... Hlavním hrdinou je mladý hoch Holden Caulfield, který v podstatě celou knihu vypráví sve příhody v "ich" formě. Děj se odehrává někdy v začátku padesátých let v USA (konkrétně v New Yorku). Holden je velmi zvláštní chlapec, tolik odlišný od svých vrstevníků. Nemá rád lež, neupřímnost, ale zároveň nemůžete říci, že by se jednalo o nějakého slušného hocha v nedělním obleku. Holden silně kouří, pije, poflakuje se, vyvolává hádky,...a kritizuje své okolí (leckdy zcela oprávněně). Celá kniha se v podstatě snaží podat - podle mého názoru - kritický pohled na společnost viděný skrze oči zhruba šestnáctiletého hocha. V knize se objevuje mnoho postav (vzhledem k tomu, že není nijak dlouhá), které však mají jen epizodní r

Právě se pročítávám knihou od Prokopa Drtina s krásný názvem - Československo můj osud (Kniha života českého demokrata 20. století). Jedná se o osobní paměti tohota významného demokratického politika, byť viděné s odstupem cca 30 let. Jak pozvolna mé oči projíždějí řádky a ruce následně obracejí stránky, tak narazím na jedné straně na křiklavě červený nápis, který tam patrně nějaký předchozí čtenář nechal zvěčnit pro budoucí generace čitatelů této publikace. Jedná se doslova o tři slova :-), a to "svině" a spojení "poslanecká imunita?". Jen tak pro vysvětlenou. Tyto "vpisky" se objevují v kapitole, ve které Prokop vzpomíná na lidové (retribuční) soudy, které sloužily k potrestání zrádců národa pro druhé světové válce. Mému předchůdci se patrně nelíbilo to, že v rámci těchto procesů byli potrestáni i ti, na něž by se mohla vztahovat poslanecká imunita. Inu, názor máme každý svůj, ale vpisovat jej do knih, které ještě navíc nejsou naše? Já sám si do svých kn

Jsou hudební desky, které si lidé často kupují takříkajíc zrakem. Podíváte se na obal, popřípadě na jména interpreta (interpretů), a desku si buď koupíte, či nikoliv. Musím upřímně přiznat, že u desky s názvem Erik Sumo - My rocky mountain bych o koupi asi mnoho neuvažoval… Jméno mi nic neříkalo a obal desky navíc vypadá všelijak…. Neslyšet to by jistě ale byla převeliká škoda, protože album se náramně dobře poslouchá! Erik Sumo - vlastním jménem jednoho z aktérů Ambrus Tövisházi - pochází (jak je již jistě ze jména patrno) z nedalekého Maďarska. Na Maďarskou kulturu se u nás obecně pohlíží trochu s ohrnutým nosem, nicméně podle mého názoru je tento postoj zcela chybný. Vzpomeňte si jen na film Revizoři , či na hudební desky od projektu Zagar, či například i Yonderboi .. Zařadit nějak desku My rocky mountain mezi širokou nabídku stylů není lehký úkol, neboť My rocky mountain je žánrově velice pestré a bohaté. Nalezneme tu downtempo, nu-jazz, pop a místy i dokonce prvky typicky maďarské

Po dvanácti letech (dlouhém to čase) čekání. Po mnohých chvílích, když již mysl i srdce klesalo ve víře v konečný úspěch, si mohu útěšně vydechnout a vychutnat si ten pocit, že pro tuto sezónu není v našich luzích a hájích (kde v sadě skví se jara květ) lepšího fotbalového týmu než právě pražská Slavia. Když na něco čekáte hodně, hodně dlouho, tak ta výsledná radost je potom násobena. Kdyby mi někdo na začátku sezóny (ještě před startem ligy) řekl, že Slavia vyhraje soutěž o 3 body před "rudými" a bude hrát i Ligu mistrů, tak bych onoho jedince asi pokládal za blázna.... Jen doufám, že to vše není sen a pokud ano, tak doufám, že se z něj jen tak neprobudím

Tak tedy, stejně jako v letech 2005, 2006 a 2007 i letos přináším foto své maličkosti pod velikou skálou. Tradice se mají přeci dodržovat. Místo i osoba zůstaly stejné, jen jedinec za fotoaparátem se změnil:-).

Svazuje nás mnoho věcí. Obvykle se jedná o ty, jež jsme si pořídili za účelem zjednodušení života, což sice tyto věci činí, ale zároveň nás připravují o trochu svobody, soukromí. Mobilní telefon je jistě dobrá věc, ale člověk se nesmí státi jeho otrokem. Podobné je to i s ostatními druhy komunikace, např. s icq, ke kterému začínám chovat všelijaké pocity, jež by se vesměs daly převést na společného jmenovatele, což je nedůvěra a mírný odpor.. Snadnost komunikace s druhými lidmi sebou tak nese zároveň i určitou nutnost a alibismus. Místo toho, abych se snažil někam přijít včas napíši sms s tím, že se nějak opozdím...vždyť se přece nic tak hrozného neděje.. Každý to tak dělá. Bohužel. Dnes jsem vyrazil z bytu jen tak nalehko. Nechal doma telefon v klidu odpočívat, vzal si sebou jen tramvajenku, v níž mám vždy ukryto nějakých 50 kč pro případ nouze, mp3 (na kterém teď poslouchám PJ Harvey) a sluneční brýle. Už mě totiž dosti nebaví ten odpudivý pocit, který vás neustále nutí se o něco str

Máte někdy problémy s usínáním? Pokud ne, tak patříte mezi nemnoho šťastlivců... Já mám se spánkem časté problémy. Patřím mezi lidi, které někdy dokáže i drobný zvuk během noci probudit, a to obvykle tak důkladně, že po zbytek noci nezamhouří ani oka... Nespavost je ošklivá věc, díky tomu, že v noci takřka nespíte, tak jste během dne v jakémsi polospánku, nepodáváte (v práci či ve škole) odpovídající výkony, což vám může přinést jen další starosti a...s těmi se zase o něco hůře usíná. Neřekl bych, že trpím skutečnou nespavostí (která postihuje cca 25 procent populace), jen můj spánek není asi vždy dostatečně tvrdý. Obzvláště se to projevuje v okamžicích po nějaké silné psychické námaze (opačný účinek má u mě - skoro jako u každého - námaha fyzická). Nemám rád ten pocit, když je člověk ráno nevyspalý, ta malátnost, těžká víčka...a nechuť do čehokoliv. Obzvláště je to hrozné, pokuď se zrovna v tu chvíli musíte na někoho usmívat a tvářit se příjemně, neboť tak vám velí vaše práce. Jako ma

Včerejší výlet na kole. Krásná, rozkvetlá příroda, tíživý batoh na zádech, příkré kopce, které ne a ne končit. A tu přede mnou na stráni vedle kopce krásná květinka. Nejsem botanik - v rostlinách se vyznám zhruba tak jako v jaderné fyzice - nevím jaký druh rostliny to byl, ale byla krásná. Takovým tím způsobem, který nejde moc dobře popsat, na svém místě se velice hezky a vkusně vyjímala. Tu jsem pocítil touhu zastavit, květinku utrhnout. Přijmout ji za svůj majetek. To už je taková naše lidská vlastnost - vše si přivlastňovat...bohužel i s tím následkem, že když něco pojmeme za svůj majetek, tak nám to postupně uhyne, ztratí to svoji krásu a my se pak toho "zbytku" jen s odporem zbavíme. Touha vlastnit může krásu ničit, což se koneckonců dá aplikovat i na mezilidské vztahy. To ze mě dnes ale padají moudra, co?:-)

Tak jsem měl 5. května své další narozeniny (pomalu se z toho stává rutina:-)), podívejte se, jaký krásný dortík jsem dostal, heč!:-) P. S. Schválně, kdo podle svíček dokáže spočítat, kolik mi je? :-)

Skupina Portishead patří podle mého názoru mezi nejkvalitnější hudební počiny minimálně co se jejich žánru (trip-hop?) týká.... Poslední deska toto tvrzení jen potvrzuje.. Mohu s klidným svědomím napsat, že za posledních několik týdnů (měsíců?) mě žádná jiná deska natolik neuchvátila, jako právě album Third. Jistě, líbila se mi alba Robots in Disguise i synth popových Ladytron, ale stále tomu něco chybělo. Hudba Portishead na této desce má "šťávu", člověk se k ní sice musí prokousati poněkud strnitou cestou, ale hudba se mu za to štědře odvděčí...tedy, pokud jí dá šanci.... Portishead zaujali již v roce 1994 svým debutem Dummy, který následovalo další album s prozaickým názvem - Portishead - z roku 1997. Na tuto novou desku tedy fanoušci museli čekat neskutečně dlouhých jedenáct let! Jakousi symbolikou pak může být i to, že album Third obsahuje celkem jedenáct skladeb... Portishead mají v zásadě svůj styl stále stejný, jsou poznatelní, jen tato deska se lehce odlišuje - přeci

Poslední dobou (vlastně už docela dlouhou dobu) zjišťuji, že nacházím silné zalíbení ve starých věcech. Těžko říci, z čeho pramení. Pokud si něco oblíbím, tak již většinou nepátrám po důvodu "proč". Líbí se mi i hudba, jež v sobě nese prvky retra (Retra), filmy, v nichž jsou tyto aspekty dotaženy pokud možno k dokonalosti. Retro v sobě nese určitou nostalgii....vášeň pro staré časy, které už jsou nenávratně pryč a vrátit se mohou jen jako zábava velmi zvláštního "střihu", v limitovaných edicích. Retro nikdy není přesně to, co skutečně bylo známé, populární v šedesátých, sedmdesátých i jiných letech. Vždy to má pouze v mnoha ohledech určitou podobu, ale jinak je dnešní retro vždy výsledkem jakéhosi kompromisu dřívějšího designu s moderními motivy. Ale možná právě to dává retru tu výslednou, pro mě velmi zajímavou podobu. Hezky se to projevuje např. v hudbě skupiny Kraftwerk, jejíž členové se vědomě stylizovali do doby nějakých čtyřicátých let a jejich hudba byla záro