Liborův blog

To se mi ještě nikdy nestalo. Den před Silvestrem a já jsem dorazil domů až dnes časně (velmi časně) ráno, nevím nevím, zda dnes vydržím nespat až do půlnoci. Včerejší "dohraná" (odborný to termín, zakončující šachovou sezónu) se trochu protáhla a z plánované večeře se stalo plánované popíjení bůhvíčeho. Nicméně, bylo to fajn, ale člověk by se měl stejně šetřit, když (necelý) den poté chce slavit příchod Nového roku (což pochopitelně nemusí být vždy jen ve znamení nezřízeného popíjení alkoholu). Dá se ještě vůbec slavit nějak jinak? Bez použití omamných nápojů? Nebo už jsme tu všichni natoli závislí, že si bez alkoholu neumíme žádnou zábavu představit? A je vůbec co slavit...? Další rok, nic víc, pokud člověk není zrovna fanoušek kalendářů a čísel, tak na tom nic racionálního ani není:-).

Kdepak se na v Praze vzala populární postavička z kresleného seriálu Futurama? :-)

Jsou lidé, které mám rád a mám z nich zároveň respekt. Většina z nich je rozumných a taktních, jenže bohužel ne všichni. Nejhorší lidé na světě jsou - podle mě - dogmatici, jedinci schopni vidět svět jen černobíle, přičemž oni se pochopitelně VŽDY nacházejí na té "bílé" straně. Mám s nimi bohužel špatné zkušenosti. Většinou se snažím problémům vyhýbat - vím, není to nejlepší, ale toto už na sobě asi jen těžko změním - což platí dvojnásob o problémech s těmito lidmi. Někdy seberu trochu odvahy a snažím se problémy řešit, což je jistě dobře, navzdory tomu, že většinou nejsem iniciátorem těchto problémů. Jenže, takovíto lidé nejsou ochotni naslouchat, prostě jen vychrlí na jedicne své často pochybné argumenty a na případné nesmělé námitky v lepším případě nereagují. Jediný způsob - jak jsem zjistil - jak tyto lidi přesvědčit je chovat se stejně, prostě se tedy s nimi hádat, jenže na to já nemám náturu...ani chuť. Tak tedy takovéto konfrontace prohrávám, vyklízím "kolbiště&q

Počítačová hra Fahrenheit je skutečně pozoruhodnou záležitostí, která mě na několik dní doslova "přišpendlila" na křeslo před počítačem. Co je na ni tak skvělého? Jedním slovem - originalita. V dnešní době je software v oblasti počítačové interaktivní zábavy povícero jen kopií programů předešlých s minimem invence a pokud už k nějaké invenci dojde, tak je to většinou jen v oblasti grafického zpracování, což pochopitelně ne vždy stačí. Fahrenheit jakoby byl opakem tohoto jevu. Hratelností a nápady přímo hemží, ale grafická stránka (podotýkám, že píši o pouze technickém aspektu grafiky, stylová - nebo chcete-li umělecká - úroveň je na vynikající úrovni) trochu pokulhává. Příběh Fahrenheitu je asi to hlavní, na co se hráč může těšit. Je to jakási kombinace akčního thrilleru s detektivními prvky a také pochopitelně hororu...ano, u hry jsem se trochu bál, ale zase tak vážné to nebylo:-). Vše začíná vraždou, kterou spáchá Lucas Kane, tedy..spáchá není to pravé slovo, on se jaksi je

Tak jsem se dostal k četbě Vánočního dárku, neb jsem byl celý rok hodný, takže bylo co čísti. Steinbecka jistě zná každý člověk, který o sobě může prohlásit, že rád čte (knihy). Jeho "Hrozny hněvu" a "O myších a lidech" patří (právem) mezi světovou klasiku, nicméně další díla tohoto amerického umělce již tak známa nejsou. Tak to napravme. Kniha "Měsíc zapadá" byla napsána v roce 1942 a je to na ní trochu znáti. Celý příběh se v podstatě točí okolo městečka, které je velmi rychle obsazeno okupanty, jenž zde zřídí (s významnou dopomocí jednoho do té doby oblíbeného občana městečka) své stanoviště, neboť u městečka se nachází důležitý důl, takže...není co řešit. Velitel okupantů se jmenuje Lanser a je to - narozdíl od svých kolegů - zkušený voják, který ví, že násilí plodí jen další násil, nicméně také je to poslušný příslušník armády a tyto dvě složky se v této postavě během příběhu trochu tlučou... Kniha nemá vyloženě hlavní postavu. V podstatě nám představ

Znáte MORU? Jedná se o Moravskou republikánskou armádu, která operuje na území současné Moravy. Mezi její programové zásady patří např. navrácení územního stavu do roku 1227, stanovení nového vladaře, kterým by se měl stát Boleslav - v pořadí šestý - Polívka. Největším protivníkem Mory jsou pochopitelně Češi a jejich centralistické snahy, leč to vše pomine, díky snaze Mory a její soustavné destrukci českým národních symbolů - např. desky Karla Gotta "Včelka Mája". Asi jste již pochopili, že MORA (nachází se na stránkách http://b2.webgarden.cz/ ) je humorně zaměřená fabulace, která mě vždy zaručeně rozesměje. Na tyto stránky jsem narazil asi před měsícem. Názvy článků na nic hovoří za vše: Hymna Moravského markrabství, návod na sestrojení si vlastního moravského létajícího kola, či Slivovice, spása naší ekonomiky. Takže odkaz určitě navštivte... A až jednou, třeba v Praze, uslyšíte nějakou detonaci, výbuch a uvidíte od místa děje prchat mimo jiné i člověka se slivovicí pod paž

Krásné svátky všem těm, jejichž zrak občas trpí při četbě mých řádků.

Au Revoir Simone (dále jen ARS) je velmi pozoruhodným seskupením tří mladých dam, které na mě působí silně dobrým dojmem. Na první pohled (poslech) by se vkrádala myšlenka, že se jedná o skupinu z Francie, ale omyl je pravdou, byť dívčiny mají ve svých skladbách jistý "francouzský nádech" a navíc mají rovněž koncertní turné se slavnými Air. A právě k Air bych jejich hudbu mohl asi přirovnat nejvíce - jedná se "nezávislý" (indie) pop s elektronickým základem a příjemnými melodiemi. Samotná hudba je v podstatě jednoduchá (rozhodně však ne prostoduchá), ale výborně se poslouchá. Název skupiny pochází z filmu známého režiséra Tima Burtona Pee-wee´s Big Adventure, který jsem želbohu neměl možnost vidět. Samotný ensamble (Annie Hart, Erica Forster a Heather D´Angelo) pak pochází z převelikého města Nového Yorku v USA. Toto album má necelých 45 minut a musím říci, že se na něm nenachází žádné hluché místo. Písničky si drží své kouzlo po celou dobu hraní desky, na jejímž ko

Měl jsem nedávno s panem Katolíkem (pokud čítáš, tak zdravím a ještě jednou děkuji za krásný dárek!) velmi zajímavou rozmluvu - ostatně jako skoro všechny naše rozmluvy. Vánoční stromečky - toť vskutku zajímavé téma! Drtivá většina občanů naší země si nějaký ten stromeček domů na Vánoční svátky pořizuje. Je to poměrně hezká tradice a dárky pod ním vypadají vždy velice stylově - proti tomu nic, ale jde spíše o to, jaký druh stromku mají lidé doma. V zásadě tu jsou dvě možnosti 1) umělý a 2) přírodní. Já sám se stavím za to mít doma přírodní stromek, protože jsem naň zvyklý a kus nějakého plastu by mi asi trochu vadil, nicméně chápu, že pro stav naší přírody to nebývá vždy zrovna ideální, když se koncem roku hromadně kácí stromky (v lepším případě legálně). Těmto stromkům se narozdíl od těch "umělých" říká "živé" nebo "přírodní", ale terminologicky - jak pan Katolík upozornil - to není zcela přesné, naopak - mělo by se jim spíše říkat umírající. Někdy je to

Bonobo je Simon Green. Simon Green je Bonobo. Hudební label Ninja Tune se vždy mimo jiné vyznačoval tím, že vydával velmi kvalitní hudbu, která však často byla určena spíše pro úzký okruh posluchačů, jedinou výjimkou se snad stala fenomenální skupina Jaga Jazzist. Bonobo se jejich hudebnímu pojetí trochu přibližuje, to jen tak na přiblíženou... Days to come je v pořadí již třetím albem Simona Greena, zajímavostí bezesporu je, že svoji první dlouhohrající desku vydal ve věku pouhých 18 let, tedy navzdory svému mládí rozhodně Simon nepatří mezi hudební "zelenáče". Na tomto albu se vokály ještě podílí dívčina jménem "Bajka", což je - jak jsem vypátral :-) - dcera pana Pluwatsche, což byl jeden z příslušníků generace Krautrocku (Kraftwerk, Emryo, atd..). Nicméně zpátky z Simonu Greenovi, album Days to come je v podstatě žánrově blízké downtempu, do něhož se místy dostávají trip-hopové nádechy s nu-jazzovou příchutí. Mezi nejpodařejnější skladby z alba bych zařadil "

Včera jsem se opět připojil k našemu milému šachovému kroužku a odehrál několik vyčerpávajících šachových partií, které jistojistě vejdou do dějin této čarokrásné hry, želbohu jen jako manuál k tomu jak úspěšně prohrát co se dá:-). Ale, abych na sebe jen neházel špínu.., včera se mi podařilo utrpět i jednu výhru, takže oproti minulým zápasům to bylo určité zlepšení.. O šachách se říká, že díky nim poznáte jaký je jejich hráč. Hraje-li někdo agresivně, je takový i v životě. Člověk, který nechce zbytečně ztrácet figury ve hře, je prý na tom stejně i v realitě, ale....podobně jako veškeré jiné recepty typu "poznám jaký jsi" má i tento značné procento nepřesnosti. Protivníka však při hře přesto docela dobře poznáte, tedy jak kterého.. Jeden můj oponent si totiž včera po celou partii vesele žvatlal pod vousy různá strategická moudra, např. "copak chtěl tímto tahem?", či "co já mám s tímto dělat?". Bylo to docela veselé:-). A pak, že šachy jsou nudná hra....

Knihy od S. Kinga mám moc rád, tedy, byly doby, kdy jsem je měl radši, ale náklonost k tomuto autorovi mi stejně zůstala. Filmové adaptace jeho knih - tam už je to ošidnější. Některé se povedly na výbornou (např. Osvícení), jinde to už trochu pokulhává. Na film Pokoj 1408 jsem se těšil, povídka, dle které je snímek natočen, se mi svého času velmi líbila, jen jsem netušil jak z tohoto v zásadě krátkého příběhu dokáží tvůrci vymačkat celovečerní film..... Inu, povedlo se. Pochopitelně do filmu je přidáno několik vedlejších dějových linií (tedy, nastal přesný opak toho, co se většinou děje při adaptaci nějaké knihy na filmové plátno), které do příběhu ale docela dobře zapadají. Hlavním hrdinou je Mike Enslin, což je člověk, který rád chodí na místa, která se prý vyznačují paranormálními aktivitami, tedy ne že by nějaké někdy zaznamenal. Mike je v podstatě skeptik, nevěří na duchy, i když by je pochopitelně rád spatřil. Proč? Možná odpověď se nachází v jeho minulosti. K pokoji v hotelu &qu

Uvažuji nad tím, že bych měl pomalu začít kupovat vánoční dárky. Moc si na to sice nepotrpím, ale udělat radost svým blízkým vnímám takřka jako povinnost a pak...někdy je to docela legrace. Problémem u mě je spíše co koupit a hlavně také za co:-). Je těžké kupovat dárky lidem veskrze skromným, jsou sice vděční, to ano, ale neužijete si ten pocit, který lidem často přímo tryská z očí a říká "tak přesně toto jsem chtěl(a)". No a peníze...to je kapitolka sama pro sebe. Vždy se snažím nějaké finance si na tyto svátky ponechat v záloze, ale málokdy to vyjde. Co se mi ale na tomto dávání dárků moc nelíbí je určitá samozřejmost. Je přeci samozřejmé, že jsou Vánoce a logicky je i samozřejmé, že dáváme rodině dárky atd. Rutina. Není v tom nic spontánního a často ani nic upřímného. Dárky si dáváme někdy jen proto, že se to tak prostě dělá....a to je jistě škoda. Někdy mám osobně podobný pocit třeba i ze Silvestra.. Já mám raději spontannější věci, chci se veselit, protože k tomu mám ně

I to Sky je druhé (a želbohu poslední) album irské kytarové skupiny JJ72. Na rozdíl od jejich debutu bylo toto album veřejností přijato o něco vlažněji, nicméně kritici jej opět vychválili do nebes (podle mě zcela zaslouženě). I to Sky se hudebně nachází na stejném místě jako jeho předchůdce, opět se zde jedná o příjemné melodie (tak typické pro Irsko) vyzpívané kvalitními vokály Marka Greaneye, jehož hlas je skutečně velmi výrazný a zvládá mnohé polohy. Neumím si k hudbě tohoto žánru představit lepší hlas. Mezi nejzajímavější skladby na albu patří bezesporu Always and forever, Formulae (jedná se zároveň i o 2 singly z tohoto alba), trochu rychlejší píseň Serpent Sky nebo podmanivá předposlední skladba City ze zajímavým úvodním beatem. Své kouzlo určité zasněnosti má i zhruba sedmiminutová skladba Sinking, jež se nachází zhruba uprostřed desky. Zvuk JJ72 je zajímavý, dokáže krásně pohladit, ale hlavně je velmi příjemný a melodický a nikdy nesklouzne k nějakému pokleslému kytarovému pop

V sobotu jsem byl opět v kině..., ať si teď někdo zkusí říci, že jsem nekulturní člověk:-).... Film Václav se mi líbil, je to vlastně vyprávění o "vesnickém idiotovi", což je v podstatě dítě uvězněné v těle dospělého člověka (cca 40 let starého). Jeho okolí jej až na vzácné výjimky (maminka, paní hostinská) nechápe a má jej za naprostého šílence a nebezpečného člověka. Jistě, Václav není svatoušek, ale není zlý...jeho zlobení vždy pochází z toho, že chce udělat něco dobrého, eventuelně někomu pomoci, pak se to ale díky jeho nešikovnosti a šílenému zápalu do věci takřka vždy nepovede nebo Vašík zapomene na něco důležitého a ... problém je tu. Film vznikl na základě skutečným událostí, docela by mě zajímalo, jak na tento snímek pohlížejí reálné postavy, jež jsou ve filmu zahrány. Ona totiž většina vesničanů tam není vykreslena zrovna hezky, hne se v nich svědomí, že vlastně ubližovali bezbranému a často i nevinnému člověku? A bylo to skutečně tak? S adaptací skutečných událostí

Včera jsem po docela dlouhé době strávil večer s televizí (ne, nejedná se o žádnou sexuální úchylku) a jejím programem. Tedy, ne že bych byl nějaký vyslovený odpůrce televizní zábavy, ale ono tam zase tak moc na co koukat není... I když..., zrovna včera se mi to docela líbilo. Na čt2 běžel seriál Black Books, který jsem sice již viděl, nicméně mě stále dokáže rozesmát. Včera dávali ten díl s piánem, kde mě vždy nejvíce rozesmějí tři ruští učitelé hry na klavír, ten díl prostě nemá chybu! Lepší než tento je snad jedině díl s názem "Hrozny hněvu", ale to je samozřejmě značně subjektivní posouzení. Poté na čt2 byl i další díl Červeného trpaslíka, ze kterého se zcela jistě stal seriálový evergreen našeho druhého programu. Když jsem pokročil do časných hodin nového dne (tedy dneška), tak mi k mému překvapení televize nabídla i část koncertu amerických Sonic Youth, což mě velmi mile překvapilo, neboť ke této kapele mám vřelý vztah- viz tento odkaz . Docela fajn večer, jen je mi lít

Ano, Vánoce - populární to svátky - jsou skoro tady. Člověk si jich nemůže nevšimnout, už jen z obchodů se na nás valí příval roztomilých Santa Clausů a ozdobených stromků.. Já jsem osobně měl Vánoce - coby chlapec - velmi rád. Těšil jsem se pochopitelně hlavně na dárky, ale na Vánocích bylo ještě něco - atmosféra. Nemuselo venku sice zrovna sněžit, ale člověk tak nějak vycíti, že ten den (respektive "ty dny") jsou něčím výjimečné. Nicméně poslední léta to již tak neplatí. Asi to jde s věkem, Vánoce už pro mě nejsou něčím zcela výjimečným, naopak...člověk hlavně vidí ty povinnosti, blížící se zkoušky ve škole, atd.. Ani radost z dárků již není taková, dospělý člověk již dostává - v mém případě - veskrze praktické věci, které se jistě hodí, ale tak nějak nědělají z tohoto svátku něco speciálního. Ještě tu je televize a její osvědčený program, ten je typicky Vánoční.....stejně jako každý rok je tam zhruba to samé. Může si dospělý člověk vůbec užít znovu takové Vánoční svátky ja

Po delší době jsem se opět vypravil do biografu (konkrétně kino Oko), a to na snímek, jehož název se zračí na obrázku výše - Poslední vlak (Der Letzte Zug - pro příznivce německého jazyka). Film Poslední vlak jest filmem německo - českým, což se odráží i na jeho hereckém obsazení, kde můžeme nalézt pro našince mnoho známých tváří (S. Zindulka, V. Kotek, J. Kukura, atd...), svoji mini-roličku si zde odbyl i tradiční člen gestapa M. Táborský. Příběh emotivním způsobem vypráví o událostech z jara 1943, kdy byl z Německa vypraven poslední vlak s Židy směrem Osvětim. Jedincům ve vlaku je víceméně jasno, kam vlak míří a co se s nimi asi stane. Mírný optimismus (pramenící z toho, že nacisté přeci potřebují pracovní síly) postupně nahradí, deziluze, zklamání a pak již jen apatie. Odvážné pokusy z transportu utéci končí většinou velmi tragicky, ale... naděje umírá poslední. Režisérský tandem Vilsmaier a Vávrová vytvořil působivé dílo, které mě i přes svoji délu (cca 123 minut) připoutalo do - t

Co svět světem stojí, člověk vždy vše pohnojí...

Znáte jistě ten otřepený slogan: mp3 ničí hudbu, nebo ještě lepší nelegálním kopírováním zabijíte hudbu. Docela silné výroky, že? O tom, zda nelegální kopírování hudbu jako takovou skutečně ničí bych se nechtěl rozepisovat, ale spíše bych se zaměřil na dnešní distribuci hudby přes internet. Dnešní člověk je doslova přehlcen informacemi. V podstatě cokoliv vás z hudby napadne můžete stáhnout ze sítě (ať již legálně či nelegálně) a uložit si to v podobě mp3 na harddisk. V člověku se tak často projevuje jeho hamižnost, která jej často nutí shromažďovat různé nahrávky, aniž by si je třeba i celé poslechl. Podobné je to pochopitelně i s filmy. Znám např. člověka, který nepřetržitě z internetu stahuje (předpokládám, že nelegálně, ale to tu nehraje roli) různé filmy a pak se podívá tak na třetinu z nich, další třetinu jen tak "prokliká" a tu poslední nikdy v životě neshlédne. Co se to jenom děje?! Pamatuji si časy, kdy i stříbřité cd nebylo standartem a většina muziky se šířila po k