Liborův blog

S blížícím se koncem roku vylézají na povrch zemský rozličné to ankety, ve kterých se jednotlivci (ale i celky) snaží vybrat, či zvolit nejlepší z .....(doplňte si vhodné slovo). Přispěji k tomuto humbuku i já a pokusím se vám tu předestřít, která hudební alba nejvíce potěšila mé ucho v tomto roce. Pochopitelně, jakýkoliv výběr je značně úzký a subjektivní. Nikomu svůj názor nevnucuji. Pokud se vám líbí death-metal, tak prosím, ten tu ale nenaleznete. Ladytron - Velocifero Skvělá dekadentně synth popová deska, o které jsem tu bohužel nic nepsal, to víte, té hudby je někdy tuze mnoho a člověk ani neví, kde mu uši stojí. Skladba k zapamatování - Versus. Anna Ternheim - Halfway to Fivepoints Švédský folk v krásném hlasovém podání. Místy veselý, místy smutný, holt jako život. O desce jsem něco psal zde . Skladba k zapamatování: Today is a good day. Portishead - Third Dlouho očekávaná deska trip-hopových mágů, o níž jsem se na těchto stránkách rovněž zmiňoval, konkrétně zde. Skladba k zapam

Včera jsme mohli oslavit výročí smrti spisovatele, dramatika a novináře Karla Čapka. To mohou dělat pesimisté, my optimisté oslavíme jeho narozeniny na 9. ledna nebo si můžeme začím trochu počísti v jednom jeho poměrně známém článku. http://capek.misto.cz/komunista.html Ti kteří neradi opisují webové odkazy mohou kliknout sem .

Včerejšího večera (či chcete-li spíše noci), jsem navštívil půlnoční mši. Obřad, který je silně spojen s právě probíhajícími svátky. Chrám, který za normálních okolností zeje prázdnotou, byl zcela zaplněn, ba co více, dokonce i přeplněn. Několik opozdilcům - mezi nimi i já - jsme museli po celou mši stát, neboť míst k sezení se nedostávalo. Ne, nebojte, nebudu tady lamentovat nad tím, jak mě bolely nožky (mimochodem, nebolely), jen jsem ze své pozice mohl v poklidu pozorovat všechen ten seběhnuvší se lid, který seděl přede mnou. Valná většina návštěvníků pochopitelně neuměla ani "otčenáš" a z toho neustálého poklekávání, posedávání a stání byli docela zmateni.. Docela by mě zajímalo, co všechny ty lidi přimělo k tomu, aby navštívili půlnoční mši v kostele. Špatný program v televizi, dochází vánoční cukroví? Nebo jim všem tak trochu křivdím? Třeba to jsou všichni horoucí křesťané, kteří však pro celoroční shon nemají kdy si udělat čas na Boha? Nevím... Nebo ta cesta na mši je

Vánoce jsou půvabné svátky, které máme dnes ve svých myslích již patrně neochvějně spojeny s křesťanskými tradicemi. Přesto se však - zejména v posledních desetiletích - s nimi pojí i několik jevů, které by asi nebylo obtížné označit za negativní. Každý rok o tom čteme v rozličných periodikách (Reflexem počínaje a ABC konče) - Vánoce se stávají nikoli oslavou svátku lásky, či narození Krista, ale čistě jen a pouze oslavou konzumu. Chvílemi mi to jde až na nervy. Každý je tak chytrý, že ví, co se děje, že lidé nakupují stále více a více přebytečných věcí, zdobí si nevkusně svá obydlí šíleným kýčem, ale žádná změna k lepšímu. Pokud se někoho zeptáte na ulici, zdali se mu nezdá smysl vánoc už trochu někde jinde, než by měl -jak většina z nás tuší - být, tak se vám patrně dostane kladné odpovědi. Všichni víme, že to tak být nemá, ale každý (nebo skoro každý) svoji troškou do mlýna budujeme monstr chrám konzumu. Tak to mi tedy docela vadí. Také mi však vadí to neustále konstatování tohoto s

This is England je zajímavým - zhruba dva roky starým - filmovým počinem režiséra Meadowse. Snímek se mi do rukou dostal shodou okolností díky jednomu mému studentovi, který patří mezi příznivce hnutí skinheads. To jen tak na vysvětlenou. This is England je totiž film o "skins". Hlavním hrdinou je malý Shaun, který má hned několik problémů. Vrstevníci se mu smějí kvůli jeho legračnímu oblečení, ale hlavně - nemá otce, což má dosti drtivý dopad na absenci mužského vzoru Shauna a také pochopitelně na jeho matku. Shaun se tak dostává k malé partičce skinheads, která jej brzy přijme mezi sebe. Vše je "all right", až do chvíle, kdy se z vězení vrátí muž jménem Combo, který mezi skins přinese i rasové a xenofobní postoje. Shaun však v něm ale hlavně vidí tolik chybějící mužský vzor - otce. This is England se odehrává v roce 1983 a musím říci, že tato doba je na filmu velmi dobře rozpoznatelná. Ať již se jedná o oblečení, hudební doprovod, či všudypřítomné zprávy o postupu

Zhruba po měsíci jsem se vypravil do kina. Tentokráte na film dle románu J. Topolu s názvem "Sestra". Přiznám se bez mučení, že výše zmiňovaný román neměly mé oči tu čest vidět, takže můj názor na filmovou adaptaci bude jistě pokřiven jako tvář pana Ransdorfa. Již teď se ze svého hříchu kaji a sypu si popel na hlavu. Tak tedy, velmi důležitou roli ve filmu hraje hudba, což v mé mysli vyvolalo velmi příjemnou asociaci na na album "Sister" od legendární skupiny Sonic Youth. Samozřejmě, žádná hudba v podání Soniců se zde nekoná, neboť film jest oslavou Topolových "Psích vojáků". Tato skupina mi nikdy k srdci nepřirostla, neboť se stylově a výrazově zcela míjí s tím, co považuji za "dobrou hudbu pro Liborovo ucho" (zkráceně DHPLU). Film se celkově nese v poměrně nezávislém a experimentálně poetickém duchu, což má za následek zvláštní - jakoby záměrně nekvalitní - obraz kamery (pozor, nikoliv kameru samotnou!) a nulové (slovo nulové si podtrhněte!!!!)

Po rozpadu MP and the Nihilists, skomírání indie-popové Khoiby a učinkování - neučinkování projektu Ecstasy of St. Theresa se právě Cartonnage vyhoupli na vrchol mého osobního žebříčku nejoblíbenějších českých skupin, byť toho za sebou (nepočítáme-li CD1) mnoho nemají. O albu Curiously Connected jsem psal něco zde a o vynikajícím koncertu v pražské Akropoli zase zde . Je tedy zcela zřejmé, že jsem se na jejich včerejší vystoupení v klubu Labe v Hořovicích velmi těšil, notabene když to tam mám takřka co byste "syntezátorem dohodili". Koncert však byl pro mě víceméně ale zklamáním. Hudba samotná byla sice moc fajn. Cartonnageovská kombinace raných Depeche Mode s Ladytron a ambientně jazzovou hudbou smíšenou s notnou dávkou dadaismu (uf, to je ale věta..) rozhodně nezklamala, nicméně to, co zklamalo na celé čáře bylo dosti špatné ozvučení. Po vystoupení Ladytron v pražské Lucerna music baru jsem si myslel, že horší ozvučení už jen tak neuslyším, leč mýlil jsem se. Nabývám pozvo

Zažívat údiv patří mezi celkem normální lidské činnosti. Člověk, který se nediví, jakoby nebyl, byť někteří lidé svůj údiv umně schovávají pod masku jistoty se slovy "vidíte, vždyť já to přeci říkal..". Já budu upřímný, poslední dobou se divím dost. Stačí se jen podívat na písemky z dějepisu, které po večerech opravuje slečna I., a pokouší se o mně nervové selhání. Abych to uvedl na pravou míru, dějepis byl na ZŠ mým nejoblíbenějším předmětem a domnívám se, že jistá elementární znalost historických událostí je pro orientaci v životě nezbytná, jsem si však vědom toho, že ne pro každého je tato věda důležitá, nicméně to, co někteří jedinci píší do písemných prací je...takřka k neuvěření a přiměje to člověka v duchu přehodnotit své znalosti v marné a zoufalé touze zkontrolovat, zda mu náhodou kantoři něco nazatajili. Např....věděli jste, že na Bílé hoře se roku 1526 odehrála bitva, ve které čeští stavové porazili Přemyslovce a tím upevnili svoji nadvládu nad touto zemí? Či napří

Metronomy je hudebním seskupením, které se vyznačuje svým typickým zvukem, jež bych se nebál označit za vskutku originální. Minimálně mně tedy jejich výrazový prostředek originální přišel. Skupina byla založena v roce 1999 a toto album je již jejich druhým v pořadí. Stylově se tito hoši z anglické metropole dají vymezit jakožto interpreti garážového electra s příměsí popu. Jejich zvuk skutečně místy připomíná "vrnění" stařičkých syntezátorů, či místy snad i dokonce osmibitové videohry. V několika prvních skladbách na albu ani nezazní lidský hlas, jen mnoho a mnoho podivných zvuků, nad nimiž jsem zprvu jen kroutil hlavu. Popovější - a tedy i vokálově nepochybně bohatší - část přichází zhruba od skladby "Heartbreaker" (viz video). Mezi nejvydařenější kousky byl bezpochyby zařadil hned úvodní track s názvem "Nightsout intro", jedná se snad o první intro skladbu, kterou jsem kdy slyšel a která zároveň patří mezi to nejlepší na celé desce. Dále mě velmi zaujala

Rozhodně bych se neoznačil za sportovního fanatika. Budu upřímný, mým největším sportovním zážitkem byla účast v hledišti na zápase Slavia - Ajax Amsterodam (2:1). Zážitek, který se nikdy nevymaže z paměti, leč zážitek ze sportovního hlediska pasivní. Já sám nesportoval, jen se díval. S tím by se mělo skoncovat. Squash je fenoménem dnešních dní (dokonce i v Hostomicích jsou squashové kurty), což rozhodlo. Ideální sport pro městské lidi, kteří nemusí své tělo mučit v továrnách 8 hodin každý den. Já si ve školství ničím jen své nervy a hlasivky, takže ničení čehokoliv jiného na mém tělesném aparátu je jen vítáno. Tak tedy, squash je fakt fajn. Raketu jsem sehnal v Tescu za 250 kč, kurt za 200kč (Kroměříž) a spoluhráčku díkybohu zadarmo . Člověk si potrénuje své tělo a docela se i pobaví...., jen to ráno poté jsem cítil skoro každý sval. Jakoby se mé tělo ptalo "proboha, Libore, co to se mnou děláš?". A jen tak mimochodem, víte, že hra squash má svůj původ v anglických věznicíc

Lidé se vždy scházeli na různých místech. Obvyklou lokalitou schůzek byla rozličná místa, která se nacházela ve všeobecném povědomí všech zůčastněných. Může se stát, že se s nějakým člověkem máte touhu vidět a nacházíte se ve městě dostatečně velikém, že návštěva bydliště (práce) toho druhého se stane věcí značně komplikovanou. V Praze je takovým oblíbeným místem "zadek koně sv. Václava". Splňuje všechny parametry pro to být ideálním lokalitou. Je známý, dobře viditelný a nachází se ve výhodné pozici v centru města. Jen kousek od krásného Národního musea, kde jsem nedávno byl na výstavě Republika (viz předchozí článek) a ještě dříve nedávno (zvláštní to termín ), konkrétně včera, na baletu v budově Státní opery Praha s názvem "Má vlast", což byl - jak jistě tušíte - balet za doprovodu geniální Smetanovy hudby. Byla to skutečně krása, a to jak po stránce kostýmové, tak (pochopitelně) hudební a ovšem i choreografické. Vřele doporučuji. Tak tedy, jak tak koukám, na výb

Národní museum je bezesporu krásnou stavbou, která se nám rozprostírá na horním konci Václavského náměstí. Mnoho lidí má musea spojena s představou nudné prohlídky rozličných zaprášených exponátů, jež na své místo byly umístěny před padesáti lety. Ano, v leccčems NM (jasně pochopitelná zkratka Národního musea) tuto definici může připomínat, nicméně snaha jeho pracovníků se projevuje i v tomto směru, který doznal notného zlepšení. Už výstava "Stopy lidí" byla velmi poutavá a návštěvnicky přístupná a přitažlivá. "Republika", která se nachází v prvním patře a v přízemí, jde v těchto stopách. Zajímavou formou se zde seznámíte se slavnou (někdy až mýticky adorovanou) 1. československou republikou. Informační panely po stěnách se vždy věnují nějaké stránce života v republice (např. sportu, politickému systému, průmyslu, apod.). Samotná výstava je pak velmi vtipně řešena. Některé její prostory - jimiž procházíte - jsou upraveny do podoby vlakových vagonů, jiné místnosti js