Liborův blog

Po zhruba půl roce se do našeho hlavního města vrátila kanadská formace Austra, aby vystoupila (opět) v klubu Meet Factory. Minulý koncert jsem nestihl, takže jsem rád, že ten letošní ano. Něco o skupině samotné je možno dočíst zde . Koncert se mi líbil, je nutno ocenit dobrý zvuk, solidní vokály a vůbec celkové prostředí v Meet Factory, které jsem pohříchu včera navštívi poprvé. Austra bohužel ke svému vystoupení nastoupila až v půl jedenácté, což je pro nás - ranní skřivany - docela velká rána. Zahráli v podstatě všechny zásadní skladby svého - doposud - osamoceného alba, plus nějaké nové skladby, které mě ale krom té, jež uvedla celé vystoupení, moc nezaujaly. Má očekávání však tento koncert naplnil a nezbývá mi než se jen těšit na dobu, kdy vyjde další album. Pozitivem je určitě také to, že skupina dala k dobu celkem dva přídavky, což se ne vždy dá považovat za samozřejmost (viz Yonderboi). Chtěl jsem tu ve spolupráci s mým mobilním telefonem dát k dobru nějaké kratší video z vysto

Film, o kterém jsem se na těchto stránkách už zmiňoval. Do jisté míry se jedná o ojedinělý zjev v československé kinematografii, na nějž vzdáleně navazuje snad pouze Poslední přesun . Inspirací pro snímek byla jistě vyhrocená mezinárodně politická situace v šedesátých letech. Tehdy skutečně stačilo málo a svět se mohl zmítat v křečích postapokalyptického světa. Onen pocit strachu se tak stal zdrojem nápadů pro mnohé umělce. Režisér Schmidt - a Juráček jakožto scénárista - (který mě učaroval snímkem Vracenky, podle mého názoru trochu neprávem opomíjeným dílem krátce porevoluční kinematografie) a jeho kolektiv se svého "úkolu" zhostili nad míru dobře. Atmosféra světa situovaného zhruba 30 let po jakési globální válce je přesvědčivá. Na Zemi ještě žijí lidé, moc jich není, ale žijí. Otázkou však je, jsou to ještě vůbec lidé? Příběh se soustředí na skupinu osmi žen, která putuje krajinou, loví (často velmi brutálně) zvěř a hledá nějaké jiné lidi (zejména muže). Film je to spíše m

Jo, Yonderboi. Ten klučina mi nadělal nejednu vrásku. Poprvé jsem o něm slyšel cca před deseti lety, kdy na jeho hudební kouzla pěl chválu tehdy velmi populární časopis TripMag (schválně, kdo si na něj ještě pamatuje?). Jeho styl byl velmi zajímavý, první deska sice nebyla v ničem originální, ale byla dost poplatná oné chill-outově downtempové náladě, která se u leckterých elektronických umělců rozhostila na přelomu milénia. Stačí si třeba jen vzpomenout na slávu vydavatelství Pork Recordings. Yonderboie jsem tehdy bral jako jednoho z mnoha. To, že je výjimečný, však dokázal až s následujícími deskami, kde se pouští na vodu mnoha stylů. Včerejší koncert začal tento chlapík pocházející z jakési malé vesničky v Maďarsku velmi skromně. Jednoduše přišel na scénu, usmál se a....začal svůj djský set (či jak to jinak nazvat). Hudbu u některých skladeb doprovázela příslušná projekce na plátně za Lászlem (Yonderboiovo skutečné jméno), která sice nebyla bůhvíjak nápaditá, ale svůj účel splnila d

Nedá mi to, musím se pochlubit (mužská ješitnost). Pokud někomu přijde název článku nevhodný, tak se omlouvám, ale mám dojem, že v záplavě textů na jakési "téma týdne s názvem incest" zde na blog.cz to zase tak hrozné není. V naší společnosti je celkem běžné ono tradiční rozdělení mužských a ženských rolí a s tím souvesející i dělba práce. Ponechme stranou debaty, zda se jedná o cosi přirozeného, o cosi podle "božích zákonů", či čistě jen o produkt kultury dané společnosti (k čemuž bych se přikláněl asi nejvíce). Je tomu prostě tak. V naší domácnosti se Slečnou I. tedy do mé "jurisdikce" spadá, mimo jiné, i péče o toaletu, což zahrnuje její čištění a věci s tím spojené. Nevím, jak je to jinde, ale slyšel jsem, že se jedná o typicky ženskou práci..., inu, mně to nevadí, minimálně tedy podle standardů naší soukromé kultury společného soužití tomu tak není. Práce to není namáhavá (vše je lepší než úklid podlahy), i když někdy se mi to pochopitelně trochu eklu

Představa, že hru z videa níže jsem kdysi vášnivě hrál a bavila mě je skutečná, i když dnes je těžké něčemu takovému uvěřit. Pravda, nebylo to na slavném Spectru, ale na (neméně) slavném Didaktiku ze slovenské Skalice. Rozdíl mezi těmito stroji jistě nějaký byl, nicméně z pohledu dnešního PC hráče je určitě zanedbatelný. Jen mě fascinuje, jak se za tu dobu technika virtuální zábavy obrovsky posunula kupředu. Tím posunem kupředu mám však na mysli posun vizuální, technický, či posun ohledně přístupnosti široké veřejnosti, nikoliv posun v oblasti nápadů a invencí. Člověk může hrát takový hit, jakým je bezesporu např. Mass Effect, být nadšen, pohlcen strhujícím příběhem, ale zároveň se také neubrání dojmu, že chodí po dopředu nalajnované cestičce, z níž je zoufale málo odboček (a i ty většinou stejně vedou rychle zpět). Alien byl hardcore hrou se vším, co k tomuto termínu patří. Mé vzpomínky jsou už trochu zastaralé, ale toto video je docela slušně oživilo. A nikdy jsem to nedohrál, dokonc

Korupce, slovo které se skloňuje ve všech možných pádech zejména v souvislosti s českou politikou a obecně s přostředím veřejné správy. Pan hejtman Rarth, známý to politický turista, kterému nedělá potíže vyměnit naši nejsilnější pravicovou stranu za nejsilnější levicovou stranu (ať žijí pevné zásady! 3x hurá!) je nachytán, že navzdory tomu, že má jistě nemalý finanční příjem, tu a tam dostane asi i nějaké to krabicové víno (v podstatě bez vína) a doma se mu jen tak povaluje několik desítek milionů korun, o dalších prapodivnostech nemluvě. Korupci jsme usekli další prst, radujme se! Ale proč? Rarth rozhodně nejednal jako osamocená figurka, tím, že byl (pravděpodobně) konečně někdo z vysoké politiky (i když otázkou je, co to ta vysoká politika vlastně je, takový Bárta v tom zrovna asi moc jasno nemá), přištižen (pravděpodobně) při čemsi nekalém se asi jen těžko můžeme utěšovat. Oněch případů bude nepochybně několikanásobně více, a to často i na místech, kde by to skoro nikdo nečekal...

Dělal jsem doma trochu pořádek. Krom obligátního přesunutí věcí z bodu A do bodu B jsem ale nalezl i několik zajímavých svazků, která jsem měl už dávno za ztracené. Nejzajímavější z nich byl speciál ABC z roku 1988. Matně jsem si pamatoval, že mě na něm - coby malého klučinu - nejvíce zajímaly komiksy, neboť ty se právě v tomto speciálu věnují létání. První z nich byl zaměřen na Boženu Laglerovou, první českou pilotku. Inu, začetl jsem se znovu. Některá okénka, stripy, jsem poznal na první pohled. Tento komiks sice nebyl moc čtivý, jeho zaměření bych označil za dost edukativní (tedy, málo textu v bublinkách, děj spíše posunoval dovysvětlující text v řádcích pod obrázky), což člověk pochopitelně docení až s přibývajícím věkem. Laglerová byla naší první aviatičkou, komiks sleduje její životní osudy, počínaje první zkušeností s létaním (byť nepřímou) na výstavě roku 1891, přes studia zpěvu a sochařství, až po složení leteckých zkoušek a pořádání různých předváděcích letů (mimo jiné i na K

Deska, která v uších "chutná" podobně jako dobře vychlazený ležák v letním parnu. WhoMadeWho (dále jen WMW) je dance/rocková skupina z Dánska, která vydává u vydavatelství Kompakt. Toho "dance" u nich je více než "rock", koneckonců hráli na turné třeba s Hot Chip. Raději bych tedy volil označení disco/punk, což mi přijde trefnější. Deska Brighter je velmi zajímavá, upoutá na první poslech a jen tak nezačne nudit. Je v ní totiž mnoho motivů, které budete rádi objevovat i při poslechu šestém, sedmém, desátém, atd... Minimálně v mém případě tomu tak bylo. Album uvádí "zpívavá" "Inside World", tesknější podobu představuje písnička "Greyhound", ještě smutnější pak "Head On My Pillow". Třešničkou na konci - a možná vůbec nejlepší skladbou na desce - je "Below The Cherry Moon", která se krátce po vydání desky dočkala nejednoho remixu. To vše jsou WMW. Jeden z předběžných tipů na desku roku, zejména pro fanoušky LC

Vstřícnost, ne zcela upřímná, ale jen navenek proklamována, přesto však příjemná, pohladí po duši. O čem to vlatně píši? Ke svým narozeninám jsem obdržel několik gratulucí, krom fyzických osob mi ale gratulovalo i několik institucí, třeba moje banka. Docela mě to překvapilo, jednalo se sice o prefabrikovaný text, ale aspoň mi tam dobře skloňují jméno (což nebývá zcela vždy zvykem). Samozřejmě vím, že pro onu banku jsem jen jakýsi "plankton", jehož hodnota se rovná výši peněz, které jim svěřuji k hospodaření, nedělám si pražádné iluze, přesto jejich přání udělá radost. Zdá se mi, že poslední dobou mnoho firem konečně pochopilo, že ve sféře služeb je potřeba být na zákazníky milý/á/í, znechucený pohled symbolizující nadřazenost pozvolna ze soukromého sektoru mizí (ale skutečně pozvolna!) - a koneckonců nejenom tam. Zkuste si třeba srovnat chování prodavačů/ček jízdenek u ČD. Z nepříjemných lidí (subjektivní dojem), kteří ještě před nějakými 15 lety působili dojmem těch, kteří c

Ano to je onen autor, který napsal slavný Gottland, knihu o Češích tak, jak je vidí Poláci a rovněž knihu, kterou jsem doposud nečetl. Četl jsem však Udělej si ráj, což je prý něco podobného. Nevím, nemám možnost porovnání, ale tato kniha se mi četla velmi dobře, doslova jedním dechem. Kniha je jakýmsi vyjádřením fascinace z "češství", což se zejména nám - Čechům - musí číst docela dobře. Většina informací v knize totiž obsahuje v sobě jakýsi údiv (snad obdiv?), který není zcela nepodobný dojmu antropologů při studiu exotických kultur. Skutečně, ačkoliv nás od Poláků nedělí zrovna lán světa, tak v mnoha ohledech jsme si dost nepodobní a nejde zde jen o známý postoj ke katolicismu. Navíc číst "sám o sobě" je vždy velmi zajímavé. Szczygiel patří mezi lidi, kterým se v Polsku říká "čechofilové", asi netřeba vysvětlovat o jaké lidi se jedná. Česká kultura je v Polsku docela oblíbená a jména jako Halík, Hřebejk, Hrabal, či dokonce i Pawlowská rozhodně nejsou ně

Téllier není žádný nováček, účastnil se eurovize, na své "pažbě" má už několik celkem úspěšných zářezů v podobě vydaných alb, nicméně jeho letošní teska My God Is Blue pro mě byla dost velkou neznámou. Téllier má patrně rád konceptuálně pojatá alba (Politics, Sexuality,...), aktuální deska se snaží být jakýmsi prorockým poselstvím o víře v lásku, její šíření a podobné ententýky. Tellier se na desce očividně snaží stylizovat do podoby vůdce jakési sekty s new ageovskýma blábolama, otázkou je do jaké míry je jeho vyznání upřímné, já osobně si dovoluji tipovat, že to vše je jen jeho další umělecká poloha a záměrná stylizace. Na obalu desky vypadá trochu jako modrý Ježíš, který se pomocí pop hudby snaží spasit svět. Ano, jedná se (v zásadě) o popovou hudbu, která se sice může skrývat pod nálepkami typu synth-pop, či lo-fi elektronika, nicméně Tellierovi skladby jsou asi nejvíce inspirovány popem konce sedmdesátých let, do nichž je promítnuta současná hudba, kterou si asi nejčastě