Sébastien Tellier - My God Is Blue (2012)

Téllier není žádný nováček, účastnil se eurovize, na své "pažbě" má už několik celkem úspěšných zářezů v podobě vydaných alb, nicméně jeho letošní teska My God Is Blue pro mě byla dost velkou neznámou.
Téllier má patrně rád konceptuálně pojatá alba (Politics, Sexuality,...), aktuální deska se snaží být jakýmsi prorockým poselstvím o víře v lásku, její šíření a podobné ententýky. Tellier se na desce očividně snaží stylizovat do podoby vůdce jakési sekty s new ageovskýma blábolama, otázkou je do jaké míry je jeho vyznání upřímné, já osobně si dovoluji tipovat, že to vše je jen jeho další umělecká poloha a záměrná stylizace. Na obalu desky vypadá trochu jako modrý Ježíš, který se pomocí pop hudby snaží spasit svět.
Ano, jedná se (v zásadě) o popovou hudbu, která se sice může skrývat pod nálepkami typu synth-pop, či lo-fi elektronika, nicméně Tellierovi skladby jsou asi nejvíce inspirovány popem konce sedmdesátých let, do nichž je promítnuta současná hudba, kterou si asi nejčastěji můžete poslechnout v afterparty místnostech. Ačkoliv jsem desku označil za typicky popovou, tak to rozhodně neznamená, že by byla nějak sterilní, či jednotvárná, naopak. Úvodní Pépito Bleu navodí takřka filmovou atmosféru s hlasem ve stylu Gainsbourga, aby ji zakrátko vystřídala taneční Cochon Ville a na závěr si člověk může ve skladbě Yes, It´s Possible vychutnat šílené varhany následované kytarou, při jejímž poslechu jsem si ihned vybavil osmdesátá léta a skupinu Queen.
Ano, My God Is Blue je roztodivná deska (a možná právě proto se dost dobře poslouchá).
P. S. Pro fanoušky/fanynky Air je Tellier rozhodně povinností!!

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Meoskop

Virtuální pomníky

CID