Liborův blog

Včera jsem se rozhodl navštívit v centrální budově naší krásné fakulty debatu, která pojednávala o možném ANO či NE umístění vojenské raketové základny USA na našem území. Debatu se mnou absolvoval i pan kolega Jacques Lu Conte. To, co mně však na debatu přitáhlo asi nejvíce nebyly ani tak rakety (ač jejich magnetická síla je velice mocná), ale hlavně vystoupení pana Erazima Koháka (který tuto sezónu želbohu nepřednáší), jenž byl jedním z členů diskusního panelu. Krom pana Koháka se zde představil i A. Čírtek z ministerstva války (pardon...obrany), Roman Joch (známá to mediální bytůstka) a J. Májíček (již méně známý aktivista s podezřele nejistým hlasovým projevem). První promluvil pan Čírtek, který nás ujistil, že je velice rád, že se zde vede debata o základnách a předestřel historický průřez raketovou obranou. Poukazoval na to, že samotná obrana nenarušuje rovnováhu, tu prý narušuje snaha zemí třetího světa získat útočnou raketu. Umístění základny by nám navíc mohlo dát možnost více

Pixies - Bossanova Album Bossanova je předposledním počinem americké skupiny jménem Pixies, jejichž zvuk nás oblažoval někdy na přelomu koncem osmdesátých let a nyní může oblažovati znovu, nebo skupina roku 2004 dala hlavy dohromady a dala s znovu dohromady. Album Bossanova pochází z roku 1990, podle mého názoru je nejlepším albem skupiny Pixies vůbec. Pixies v něm dotáhli to, co již předtím produkovali na předešlých deskách - tedy melodickou kytarovou muziku, která v sobě má prvky punku. Skladby jsou poměrně krátké (jako celé album), rozhodně zde nehledejte několika minutové kytarové pasáže a la Pink Floyd. Pixies hrají přímočařejší muziku, která ale rozhodně není špatná, právě naopak - poslouchá se to totiž úplně skvěle. Nemohu říci, že bych na desce našel nějaký slabý song, všechny mají něco do sebe a dle nálady se skvěle hodí k poslechu (i když na mě nedejte, já jsem v této záležitosti zaujatý). Mezi mé nejoblíbenější skladby patří "Velouria", "Is She Weird", &q

Když jsem byl ještě malý hošík, tak televize nebyla tím "nosným" médiem, jakým je dnes. Jistě, lidé u televize trávili poměrně dost času, ale podoba televizních programů byla zásadně rozdílná od té dnešní. Vše byla syrové, neupravené, pravý opak dneška, kdy se i ..ehm.., když to přeženu, "koňský trus" zabalí do hezkého pozlátka a jde se s ním na trh - většinou úspěšně. "Koláče" sledovanosti rostou, "národ" se baví, tvůrci vydělávají peníze, jen tak dál... Nechci říkat, že programová skladba naší televize (resp. televizí) byla před rokem 1990 horší či lepší než dnes, byla jen jiná, jako koneckonců celá společnost. Ale to, že nebyla zase až tak vnucována (nemám teď na mysli politické projevy atd...), propašovávána lidem do podvědomí v podobě jednoduchých melodií (tedy, asi i tehdy ano, ale rozhodně ne v takové míře) s blištivým obalem přesvědčujícím o koupi možná mělo za následek to, že člověk si více uvědomoval obsah sdělení (což vždy asi také neb

Je to zajímavé, jsou melodie, jež máte rádi, ale moc často si je třeba ani nepouštíte a pak jsou melodie, které se vám zase až tak moc nelíbí, ale dobře si je pamatuje a váš vrozený interní mp3 přehrávač ve vaší hlavě je pouští pořád dokola a dokola.... Haribo chutná malým, stejně tak i dospělým.... Také se mi to stává, poslední dobou mě velmi oslovil Nathan Fake , ale není to zase deska, kterou bych si pouštěl často (ale líbí se mi velmi!). Naopak se mi v hlavě nedávno usadila Madonna a její Like a Virgin, což jistě není nějaký brak (alespoň dle mého názoru), ale můj styl to zrovna není... Čím to? Možná náš mozek - v rámci odpočinkového režimu svého života - preferuje hudbu přímočařejší. Nevím... Možná si chceme jen oddechnout. Like a Virgin, touched for the very first time.... Teď se to trochu změnilo. Před dvěma dny jsem na Rádiu 1 opět po letech zaslechl kdysi velmi slavnou skladu kapely House of love s znávem "Shine on". Pochází někdy z konce osmdesátých let, ale v inte

Skupinu Peha možná budete znát, pochází ze Slovenska a tato deska z roku 2005 je jejich v pořadí již čtvrtým počinem. Jakápak je? Deska obsahuje celkem 10 skladeb a posluchač již jistě na první poslech nabyde dojmu, že tyto skladby si jsou povětšinou velice podobné a mnohdy i zaměnitelné, jakoby vznikaly na stejném hudebním základu (což je asi pravdou), což na kvalitě rozhodně nepřidá... Nicméně Peha nám toho může nabídnout jistě více, jejich skladby jsou velice emotivní a příjemné na poslech. Skupina obzvláště vyniká v hlasových partech a v momentech, kdy svoji hudbu trochu ztiší a nechá znít jen jakési klávesové nástroje (stejně to asi bude jen synťák, ale to nevadí, poslouchá se to dobře). O něco hůře se mi již poslouchaly "kytarovější" věci od Pehy, porovnám-li však pop-rock (či co to vlastně hrají) Pehy a obdobné skupiny stejného žánru z naší země, tak mi z tohoto střetu vychází Peha jako jednoznačný vítěz. Není to album, o kterém bych prohlásil, že se jedná o "můj

No nevím, mně to přišlo velmi vtipné... Tak nějak mi to asociuje "mexickou vlnu" při zápasech pražské Slavie.... Já na ten fotbal nemůžu přestat myslet...:-). Včera jsme měli s panem Jacquesem Lu Contem zajímavý rozhovor s turisty z Ukrajiny. Moc jsme si nerozuměli, ale přišla řeč na kopanou (tedy fotbal) a už bylo jasno. Společné záliby evidentně různé lidi sbližují.

Včera jsem navštívil s kamarádem fotbalové utkání Slavia - Budějovice (2:0). Zápas nebyl špatný, ale mrazivé venkovní prostředí do ochozů přilákalo pouhých 2000 diváků, což na stadion Strahov je velice málo. Já - drkotajíc zuby - jsem utkání bedlivě sledoval a nemohl jsem si nepovšimnout mladíka s amplionem v ruce, který stál před "kotlem" domácích (tedy Slavie) a vykřikoval do amplionu různá hesla, která zbylí fanoušci opakovali (ano, došlo i na známé "smrk Spartě":-)). Ten mladík, ale pochopitelně stál čelem k hledišti a zády ke hřišti, takže ze zápasu toho asi moc neměl. Hlavou mi vrtala otázka: dělá to proto, že se v podstatě obětuje pro klub a pro atmosféru zápasu tím, že o vlastní sledování zápasu přijde nebo jej fotbal jako takový vůbec nezajímá a on si pouze užívá to, jak celou skupinu fanoušků vede? Odpověď na to neznám. Pokud by se potvrdil první případ, tak je ten člověk hodný obdivu, ale pokud by se potvrdil případ druhý, tak ...by v mých očích trochu po

...když ji miluješ není co řešit... ...je nejlepší čas začít hřešit:-)...

J. P. Jeunet (Amélie, Vetřelec IV) nám v tomto snímku z roku 1995 (opět pochopitelně se svojím oblíbeným hercem Ronem Perlmanem - např. Jméno růže ) představuje chmurnou fantasy vizi dosti podivného světa. Je to svět, jehož obraz se zastavil kdesi na konci 19. století, avšak teď mám na mysli spíše jeho idealizovanou tvář (19. století asi samo o sobě žádnou slastí nebylo), ovšem toto zasazení je pouze vizuální, postavy zde např. mají moderní zbraně atd..., představte si to tedy jako jakýsi hybrid.... Prostředí jsem věnoval tolik vět, protože se domnívám, že ve filmu je právě ono prostředí velmi důležité (to ovšem neznamená, že např. příběh je slabý, to rozhodně ne!). Vizuální stránka filmu prostě udává "nejsilnější tempo" a od ní se odvíjí vše ostatní.....a není toho málo. Příběh vypráví o zápasníkovi, který se stará o Malého bratříčka (dosti nechutná, všežravá a krkající bytost). Zápasník ani jeho malý bratříček nemají jméno, ale to je rozhodně nečiní nijak odosobnělé (resp.

Český rozhlas - Vltava Posloucháte někdy rádio? Já moc ne.., což je možná škoda. Včera jsem jen tak náhodou naladil Vltavu a poslouchal tam (bohužel jsem nestihl začátek) rozhlasovou hru (zhruba od půl desáte večer) o dvou mladých lidech, kteří se chystají zemřít. Bylo to skvělé! Naposledy jsem v rádiu nějaký příběhový pořad poslouchal někdy v roce 1995, kdy tam dávali na pokračování povídky H. P. Lovecrafta... Rozhlas nám nabízí mnohé, ale mám dojem, že spousta lidí o jeho nabídce vůbec neví... Tak si někdy v úterý večer nalaďte Vltavu, ty hry tam prý dávají každý týden...

Volver je dalším podařeným snímkem Pedra Almodóvara. Tentokráte se odehrává v jedné takové příjemné oblasti, kde se muži obvykle nedožívají dlouhého věku a místo je tedy plné vdov. A jsou to právě ženy, o nichž tento film vypráví. Hlavní hrdinkou je Raimunda (skvěle zahraná P. Cruz), která má dospívající dceru, jež se bohužel velmi líbí jejímu manželovi..., dokonce do takové míry, že... dcerka v sebeobraně před mužem plným chtíče vezme nůž a....sebeobrání se (to je hezký výraz, na ten jsem pyšný!:-)). Co s mrtvolou? Raimunda je ale podnikavá dáma.. Motiv smrti se příběhem obecně line po celý film. Raimundina matka je mrtvá (alespoň to tak vypadá), přesto se však zjevuje její sestře Sole a pomáhá ji v kadeřnictví. Raimunda si otevře restauraci, která je pěkně zařízená, má tam například takovou vééélikááánskou lednici, ale nikdo neví co (nebo kdo) se v ní ukrývá.... Děj filmu se line pomalu jako líný had po prašné cestě, ale právě to je na něm to krásné. Pomalu pronikáte do tajemství růz

Slavné album Leftfield (mimochodem jsou označování jako nejhlučněji hrající kapela na světě, při jednom vystoupení se prý i bortil strop!:-)) jménem Leftism je i po těch 11 letech jež nás dělí od jeho vzniku stále skvělé a aktuální. Důkazem toho třeba budiž i do úmoru opakovaná reklama od O2, ve které na pozadí hraje skladba Release The Pressure právě z tohoto alba. Album je velice zajímavé, přišlo s netradičním pojetím elektronické hudby, kde se zde mísí např. klasické electro postupy s různými africkými či etnickými motivy. Ze skladeb je znát obecně vliv tzv. "world music" (což je termín, který velice nerad užívám) a reggae. Jsou lidé, kteří na albu slyší i rockové prvky, ale já mezi ně nepatřím, nicméně je skvělé, že tento "konglomerát" stylů drží vlastně pohromadě a Leftfield si na albu určují vlastní zvuk. Neil Barnes a Paul Daley , což jsou vlastně "Leftfield" pracují často i na různých remixem (často i pro velmi známé projekty a interprety), což

Ráno má každý spojeno s jinou záležitostí…. Ranní stolice, moč, čaj….., či třeba cesta vlakem. Dnes ráno jsem cestoval vlakem do Prahy a četl u toho MF Dnes, to není zase až tak něco zvláštního, dělám to koneckonců každé pondělí, ale ….dnešní cesta byla zajímavější. Zhruba v polovině cesty si ke mně přisedli dva mladící "hrubého zrna". Evidentně utekli dříve ze svého učiliště a hodlali si celý zbytek dne náramně užít. Nic proti tomu.., je to jejich věc. Hoši ale trpěli nutkavou potřebou komunikovat - a to zrovna s moji osobou. První jejich otázka poté, co viděli, že jsem zahloubán do četby novin (Slavia o víkendu vyhrála, tak jsem si užíval vítězný pocit nad stránkami MF), byla "Tak co je ve světě nového?". Odpověděl jsem, že nic moc (o Slavii jsem raději nemluvil, co když fandili konkurenci…) a tím jsem doufal, že rozhovor pro mě skončil. Nikoliv! Hoši po chvíli požádali, zda by si nemohli nějakou část novin půjčit. Souhlasil jsem. Nadšení chlapci přeskočili hlavní

Jméno růže je dobrý film, leč kvalit literární předlohy nedosahuje. To je věta, kterou asi zaslechnete, když se někoho optáte na názor na výše zmiňovaný snímek. Nevím, předlohu jsem bohužel nečetl......prosím nekamenovat.....ani jsem ji nedržel nikdy v rukou......teď mě zkuste třeba zlynčovat (např. házet na hlavu staré videokazety filmů Davida Lynche).. Nedomnívám se, že je vždy nejlepší porovnávat neporovnatelné, tedy literární předlohu s filmovou adaptací. To prostě nejde. Obojí pochopitelně spadá do umění (a v tomto případě dokonce i do kolonky "K" - kvalitní umění), ale je to něco jiného. Jakoby jste porovnávali obraz namalovaný na motivy nějaké básně s touto básní atd..... Toť tedy můj názor....(doufám, že teď se již obejdeme be lynčování) Umberto Eco napsal cosi jako filosofickou detektivu, děj filmu (režii měl Annaud, který pochopitelně neopomněl obsadit do snímku svého dvorního herce Rona Perlmana - viz Nepřítel před branami , Alien vzkříšení,...) se soustředí spíše

Nedávno proběhl takový zajímavý svátek, říká se mu všelijak, ale mám dojem, že název "dušičky" asi nejlépe vystihuje jeho podstatu. Asi jako většina obyvatel naší země jsem se i já vydal navštívit místa posledních odpočinků mých mrtvých blízkých. Z návštěv hřbitovů mám vždy zvláštní pocit, někdy mě přepadna taková podivná touha podívat se na jména všech těch zemřelých, shlédnout data narození a úmrtí a nějak si v mysli rekonstruovat jejich život. Např. tento pán se narodil v roce 1880 - to Tomáši Masarykovi bylo zrovna 30, potkali se někdy s budoucím presidentem? - a zemřel v roce 1942 - jako následek nacistických represálií? Asi není úplně nemožné tyto informace někde dohledat (navíc, když se jedná o lidi z okolí mého bydliště), ale ta nevědomost dává prostor mé fantazii, a to je někdy moc příjemné... Abych se nějak vrátil zpátky. Navštívil jsem hřbitov ve vesničce, kde má hrob naše rodina z maminčiny strany. To je vám takové zvláštní místo. Můžete na silnici okolo toho hřbi

Tato deska pochází z labelu jménem Border community, což je značka, jež se vyznačuje mimo jiné tím, že vydává velmi malý počet desek. Když však nějaká deska u nich vyjde, tak se jedná opravdu o událost. Takovou událostí Nathan Fake bezesporu je. Drowning in a sea of love je deskou, kterou se rozhodně nevyplatí pouštět na nějakých "rozjetých" party, jedná se totiž o značně klidnou záležitost, která vás spíše než do rytmu nechává zaposlouchat se do mnoho roztodivných tónů, sledovat jejich vývoj, vznik i zánik zvuků jiných. Tím vším se pochopitelně line i zajímavá melodie, ale ta tu není zase až tak důležitá a ani tak výrazná. Nechtěl bych Drowning in a sea of love nějak stylizovat, asi by to šlo jen těžko, ale je to jakási směsice minimalu, ambientu či chill outu, …. Je to deska, při níž když zavřete oči, tak pocítíte vedle sebe krásně rozkvetlou louku a "šum" motýlích křídel. Mezi mé nejoblíbenější skladby patří "Grandfathered", která se velice krásně rozjí

JU- ON 2 (The Grudge 2) Pokračování slavného japonského hororu je přesně takové, jaké by jej divák očekával. Tedy, hrůzostrašné a záhadné. Film má sice jednu hlavní hrdinku, ale hodně času také věnuje i ostatním postavám. Film je v podstatě rozdělen na několik kapitolek, z nichž každá pojednává o nějaké postavě. Příběh je poměrně jednoduchý. Pojednává o hereckém štábu, který točí "strašně strašidelnou show" v jednom domě. Efekt má umocňovat to, že v tomto domě se nedávno stalo několik děsivých vražd…. Divák, který viděl první díl je již na správné stopě. Divák, který k Ju On (či The Grudge) přichází poprvé bude možná poněkud zmaten, ale garantuji, že bát se bude stejně.. Ano, stejně jako v "jedničce" ani zde nechybí duch ženy (i když slovo duch asi zcela nevystihuje její odpornost), která vydává podivně děsuplný zvuk a vraždí kvůli své kletbě všechny osoby, které jen vstoupí do domu - prokletého domu. Postavám, které zemřou - a to jsou skoro všechny - se vždy před s