Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z říjen, 2015

Divoká stvoření jižních krajin (Beasts of the Southern Wild, 2012)

Obrázek
Existují filmy, které kdyby byly lidmi, tak jsou jasnými extroverty. Pak jsou také jiné, komorní, intimní - ostatně stejně jako lidé. Divoká stvoření patří určitě do té druhé skupiny.
Hlavní hrdinkou je šestiletá holčička s komickým jménem Hushpuppy (Quvenzhané Wallis), která žije se svým otcem a několika dalšími lidmi v jakémsi slumu u řeky patrně v Louisianě. Kdepak, film není sociálním dramatem, které by popisovalo život na okraji společnosti a potíže s tím spojené, popřípadě by hledalo možné viníky. Ona to je tak trochu otázka, čím ten film vlastně je?
Podle mě o mnoha věcech a zároveň prakticky o žádné. Vím, to zní docela divně, ale pokusím se to vysvětlit. Komunita ve které Hushpuppy žije není tak úplně nepodobná té z filmu Stále spolu. Alternativní způsob života ve slumu je silným protikladem života ve městě (které ve filmu ale prakticky neuvidíme), ovšem bez toho, že by se tvůrci téma pokoušeli nějak normativně zhodnotit. Podstatou je jednoduše to, jak svět kolem sebe (jehož stře…

Nový obsah se starou formou

Obrázek
Já prostě ty slavné titulky, které by se daly tesat do kamene, mám skutečně rád (když se tedy odhlédne od jejich podstaty). Modří možná už vědí, že tento by měl imitovat slavný text z roku 1983 s názvem "Nová vlna se starým obsahem", kde se v časopise Tribuna autor - jakýsi Krýzl (smyšlené jméno) - obouvá do hudebních stylů punk a new wave.
A jak už je v mém případě zvykem, s textem bude mít společného - krom názvu - jen málo.
Není to zase tak dávno, kdy jsme slavili výročí zavraždění sv. Václava. Kníže Václav je patronem této země už více než tisíc let a za tu dobu prošel mnohou transformací. Z hlediska dějin je to postava velmi ohebná, flexibilní, ba skoro by se dalo říci, že je to jedinec se "silným koaličním potenciálem". Můžeme si donekonečna říkat, jak v této zemi žijí lidé s ateismem přímo v srdci, ale když je nám ouvej (nebo naopak jsme v hokejové euforii), tak se u té slavné sochy od Myslbeka stejně slezeme (a plesáme, popř. pláčeme, či trpíme společně - neho…

Myšlenkové berličky

Pohlédnout pravdě do očí je někdy dost těžké. Předně je dobré si vymezit, co to ta pravda vlastně vůbec je (ano, většinou děvka, která se vyspí s každou ideologií) a pak je potřeba nalézt odvahu se s ní nechat konfrontovat. Každý z nás má pochopitelně nějaké ty "berličky", jež podpírají občas potlučené ego, zvyšují sebepojetí a umožňují nám ospravedlnit vlastní činy a vůbec si tak nějak sebe sama vážit (bez toho by asi fakt žít nešlo). Většina lidí si díky tomu dokáže ve svém životě ospravedlnit prakticky vše, od krádeže lízatka počínaje, až klidně po masovou genocidu.
Když se tedy něco pokoušíte demýtizovat, tak často narážíte na urputný odpor. Málokdo se dokáže jen tak zbavit své berličky, protože bez ní by si musel připustit mnoho nepěkných věcí. To vše je potřebá brát v potaz, když se s někým diskutujete (nebo "diskutujete"). Jsem toho názoru, že mnoho mezilidských problémů není ani tak způsobeno rozdílnými hodnotovými žebříčky (nebo to je až druhotný důvod), ale …

Něco ke "čtečkám"

Čtečka e-knih spatřila světlo světa už někdy v devadesátých letech (jak se za tu dobu svět změnil!), ale stále se nestala samozřejmou výbavou čtenářů (aspoň tedy vztáhnuto na ČR). Já sám jsem k ní měl dlouhou dobu určitý....řekněme distanc, nicméně ten jsem před 3 lety (úspěšně) prolomil.
Možná je důvod i v tom, že čtení je často považováno, a podle mě správně, za velmi intimní záležitost. Číst se dá prakticky všude, pracuje tu jen vaše fantazie, takže ze stejné knihy si situaci každý může představovat dost rozdílně. Taková kniha jakou je třeba Goldingův "Pán much" může pro někoho být primárně dobrodružným vyprávěním o klucích na ostrově, pro jiného symbolickou hrou s lidskými archetypy, nebo třeba i vše dohromady. :)
Upřímně se vyznám z toho, že klasické knihy mám prostě jednoduše radši. Už jen třeba proto, že hezky voní (ano, jsem čtenář - čichač :)), ale působí i pekně vizuálně (když tedy máte místo, kam je poté odložit). Koneckonců i ten pocit, že si při nákupu kupujete co…

Pozvat na Hrad x nepozvat na Hrad?

Blíží se nám zase 28. 10. Významný den dnes už neexistujícího státu, k němuž se ale ČR dost významně hlásí (určitě hlučněji, než třeba Slovensko, které by také teoreticky mělo co slavit). Státní svátek odkazující k nějaké historické události (to jsou asi všechny) obvykle bývá dost pružným materiálem, který si vládnoucí skupina může upravovat podle své libosti. Sv. Václav tak bývá někdy označován za "ochránce české země", jindy je vnímám jako prozíravý chlapec, který přece pochopil, že germánskému živlu nemá cenu odporovat a milostivě se tak schoulil do jeho štědré náruče... Ono je pak dobré podobné svátky brát bez velkého patosu, protože koneckonců stejně jako i jinde se jedná o rituály upevňování a legitimizování moci současné, apod. To není nic nového pod sluncem. V současnosti podobné rituály probíhají bez většího zájmu široké veřejnosti (která je prakticky jen ráda, že má den volna), což o vztahu ke státu (popř. národu, ať si každý dosadí co je libo) také něco vypovídá. M…

Pražáci bez domova

Obrázek
Na to, že je v Praze celkem dost bezdomovců jsme si možná už tak trochu zvykli. Oni jsou pochopitelně i jinde, ale vzhledem k silnému "magnetu" matičky Prahy se mnoho z nich časem do této metropole dostane. Někteří nemají skoro žádné doklady a žijí ve svém polosvětě, který je ostentativně ignorován velkou částí zbytku populace. Ostatně co také jiného čekat od lidí, z nichž někteří mají škodolibou radost z utopených lidí ve Středozemním moři a z těch, kteří si zarputile myslí, že bezdomovci si za svoji trudnou situaci mohou sami, protože jsou prostě a jednoduše...příliš líní.
Ano, já to někdy chápu. Cítit s jinými lidmi může být bráno také jako slabost. Nemělo by to ale zároveň vypínat mozek. Je totiž veřejným tajemstvím, že cca polovina pražských bezdomovců (přesnější údaje jsou bohužel vzhledem k cílové skupině a její charakteristice dost nemožné získat) jsou lidé trpící nějakou závažnou duševní chorobou (psychózou). Pokud jste někdy Prahu navštívili, tak jste je možná také p…

Beach House - Depression Cherry (2015)

Obrázek
Pro toto dream popové duo z Baltimore mám velkou slabost. Marná sláva, už od vydání "Teen Dream" (jejich první desky u Sub Pop) jsem si ten podmanivý zvuk, který občas působí jako zvuková malba k seriálu Twin Peaks (a modří vědí, že ten také miluju) jsou u mě Alex s Victorií hodně vysoko.
Jasan, uvědomuji si, že ne každý něčemu podobnému fandí. A ruku na srdce, já jsem měl cestu k Beach House také docela trnitou, protože na první poslech mi skoro každá jejich deska/skladba přijde taková nijaká. Jenže já se většinou odradit nedám, ta pravá krása se totiž skrývá uvnitř, což se dá odkrýt opakovanými poslechy.
Na Depression Cherry Beach House zvolili trochu jiný postup než při kompozici předchozích úspěšných alb Teen Dream a Bloom. Toto album je o trochu komornější než jeho předchůdci a také tu tak výraznou roli nehrají bicí - je to v podstatě jen jeden z mnoha zvuků na pozadí. Jinak u Beach House vše zůstává takříkajíc "při starém".
Ostatně proč taky měnit něco, co funguj…

Enslaved: Odyssey to the West

Obrázek
Být otrokem je samo o sobě dost na nic. Ještě horší ale může být otrokem v postapokalyptickém světě, kde po jakési válce před cca 150 lety svět prakticky skončil a lidé (respektive jejich zbytky) jen přeživají ve strachu z všemocné organizace Pyramida.
Hráč se zde ujímá role "Opičáka" (v originále "Monkey"), což je takový snad až trochu stereotypní svalovec se srdcem na správném místě. Stereotypům se ale trochu odlišuje při vzájemné interakci s ostatními postavami, kdy ke slovu přicházejí zajímavé situace a nezřídka i specifický humor (zejména v hojnosti se třetí postavou). Opičákovým parťákem je ve hře Trip, na první pohled znovu trochu stereotypní charakter dívčiny s ňadry velkými, že by se dala krájet a potřebnou dávkou IT dovedností. Vztah mezi Opičákem a Trip však zase tak stereotypní není a postupem nabírá - podobně jako celý příběh - na intenzitě.
Velkou devizou hry je změna prostředí. Chvíli jsme v ruinách poničeného města, chvíli na lidské základně, poté na sm…