Nový obsah se starou formou

Já prostě ty slavné titulky, které by se daly tesat do kamene, mám skutečně rád (když se tedy odhlédne od jejich podstaty). Modří možná už vědí, že tento by měl imitovat slavný text z roku 1983 s názvem "Nová vlna se starým obsahem", kde se v časopise Tribuna autor - jakýsi Krýzl (smyšlené jméno) - obouvá do hudebních stylů punk a new wave.

A jak už je v mém případě zvykem, s textem bude mít společného - krom názvu - jen málo.

Není to zase tak dávno, kdy jsme slavili výročí zavraždění sv. Václava. Kníže Václav je patronem této země už více než tisíc let a za tu dobu prošel mnohou transformací. Z hlediska dějin je to postava velmi ohebná, flexibilní, ba skoro by se dalo říci, že je to jedinec se "silným koaličním potenciálem".

Můžeme si donekonečna říkat, jak v této zemi žijí lidé s ateismem přímo v srdci, ale když je nám ouvej (nebo naopak jsme v hokejové euforii), tak se u té slavné sochy od Myslbeka stejně slezeme (a plesáme, popř. pláčeme, či trpíme společně - nehodící se škrtni).

Mám dojem, že zaštítit se sv. Václavem je tak trochu povinnost, pokud si někdo ve své snaze učinit něco opravdu významného potřebuje vzít na paškál skutečně velkou autoritu. Nedávno jsem na internetu viděl fotografie z jedné protiislámské demonstrace (nebo jak se tyto "tábory lidu" jmenují) a tam se to doslova hemžilo transparenty s Václavem. Inu, proč ne. Ono to pak celé lépe vypadá, ale soukromně se neubráním jistým rozpakům z toho, jak by se Václav na současnou koncepci národa (který by měl držet při sobě a ideálně "uzavřít hranice", "semknout se ke slovanskému dubisku", či "si společně zaskákat") díval.

Profesor Miroslav Hroch (který stále ještě žije) ve své vynikající knize "V národním zájmu" formuloval tři charakteristiky moderního národa (a o ten tu přece v současnosti jde). Národ musí být: 1) komunikující směrem dovnitř skupiny více než ven, ideální je, pokud je i jazykově homogenní 2) obdařen kolektivní pamětí a vědomí tohoto kolektivu, ideálně minulost vnímat jako společnou minulost 3) rovný v přístupu ke svým příslušníkům, ti všichni (pokud jsou dospělí, svéprávní, v některých dobách a společnostech třeba i muži..) jsou členy občanské společnosti. Uznejte, že bod číslo 3 by feudálovi Václavovi asi dělal trochu problémy...

Kdepak, nechtěl jsem poukazovat jen na vyložené pitomosti, které plynou z toho, když si vybereme nějakou historickou osobu (čím ze staršího období, tím hůře) a naroubujeme ji na dnešní problémy, ideálně si říkáme, "co by tomu asi řekla dnes". To by byl příliš jednoduchý terč.

Přijde mi ale dost zajímavé, jak si sv. Václav (a i jiní, jen považte, že něco podobného by šlo uplatnit i na Jana Žižku a jeho hochy) žije svým zajímavým posmrtným životem. Konkrétně zrovna on si to chudák docela odtrpěl. Z jeho života je na tuty známo jen několik málo faktů, ten zbytek je církevní balast (kde je odrazem reality asi skutečně jen ono pověstné zrníčko). Ono koneckonců své zemi možná Václav prospěl nejvíce svou slavnou smrtí, kdy se stal patronem a věčným knížetem země a pomohl tak středověký národ náležitě stmelit. Je to trochu spekulace, ale podle mě (a vím, že se tady pohybuji na hodně tenkém ledu) posmrtný sv. Václav výrazně přispěl ke vzniku státu (mám tím na mysli rok 995).

Stejně máme Václava ale rádi a odpustíme mu i to, že je katolík (zvládli to přece už husité i prvorepublikoví národovci), že očividně věřil v Boha (s tím náboženstvím to u nás máme takové specifické) a v podstatě jsme mu odpustili i tu kolaboraci s Němci (sice víme, že tehdy žádní jednotní Němci neexistovali a s tou kolaborací to možná bylo o něco složitější, ale to už obvykle bývá nad rámec chápání běžného demonstrujícího s transparentem). Do rukou si Václava vzal i David Černý a obdařil jej chcíplým koněm.

Chudák Václav, vůbec se mu nedivím, že je zakopaný na tom Blaníku a moc se mu nechce ven. Koneckonců vyjet na koni s mečem v ruce proti tankům a puškám, to asi moc nejde. To už pochopili i v Polsku :-).