Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z prosinec, 2010

P.F. 2011

Pour Féliciter pro všechny věrné i nevěrné čtenáře :-)

Toxique - Outlet People (2010)

Obrázek
O existenci skupiny Toxique jsem sice již nějaký ten pátek věděl, ale nic moc mě nenutilo k tomu si jejich skladby poslechnout. S vydáním druhého alba se však médii přehnala vlna chvály na tuto skupinu, což jsem pochopitelně nemohl nechat bez povšimnutí. Deska je prý skutečně na světové úrovni, má dobrý zvuk a je narozdíl od svého mladšího bratříčka temnější a zádumčivější. Upřímně, pokud je tato deska skutečně temná a zádumčivá, tak jsem docela rád, že jsem jejího předchůdce neslyšel. Pod výše zmiňovanými přídavnými jmény si představuji něco trochu jiného, nicméně deska to rozhodně špatná není. Outlet People je zajímavé album, které je vtíravé i nevtíravé zároveň, nevím, zda tuzemská rádia tyto skladby hrají (snad jo, mám dojem, že jednou jsem je zaslechl na R1), ale pokud ne, tak by to pro mě bylo malé překvapení. Hudebně Toxique směřují k popu, který obohacují o synthpopové motivy. Na Kraftwerk je to málo retro, na Ladytron trochu málo mrazivé, spřízněnost by tu bylo možno nalézt sna…

Contradictio in adiecto

... tedy nádherný rozpor v jedné větě mezi podstatným jménem a přídavným jménem, v přeneseném významu i rozpor v sobě samém, obsahuje úvodník současného čísla časopisu Reflex. Od nějaké doby tento společenský magazín již nekupuji (ale na Zeleného Raula se vždy někomu přes rameno podívám :-)), ale tu a tam člověk něco zahlédne (viz závorka). V tomto úvodníku autor odsuzuje počínání Wiki Leaks za velmi naivní, což způsobí jen destabilizaci a ohrozí životy vojáků i humanitárních pracovníků v "darebáckých" státech jako je třeba Irák. V tom samém článku ale můžeme zároveň číst, že zjištění Wiki Leaks nejsou vůbec ničím ohromující a že drtivou většinu zpráv už stejně veřejnost tak či onak zná. Zajímavé, tak předtím to nevadilo a teď ano...

Tvář

V jednom baru - do něhož občas zajdu - si vždy všimnu pozoruhodné sportovní fotografie, která zachycuje naše hokejisty na památných olympijských hrách v japonském Naganu. Tuším, že to je nějaká momentka ze semifinálového klání s Kanadou. Nejsou to však naši hráči, o jejichž tvářích bych chtěl psát. Těsně za naší střídačkou, za plexisklem, které odděluje hráče od diváků, se kamsi dívá postarší tvář jednoho japonského návštěvníka zápasu. Má takový zvláštní výraz ve tváři, snad usměvavý, ale to je těžké poznat. Nemohu si pomoct, ale kdykoliv do toho baru zajdu, tak se na Japonce vždy musím podívat. Docela by mě zajímalo kdo to vlastně byl a jak se mu třeba zápas líbil. Vím, hlouposti... Ale člověk se neubrání pomyšlení, že kdyby toto nějakým způsobem zjistil, tak by byl blíže k poznání vesmíru :-). Pozor, tuto větu jsem si vypůjčil z jedné povídky, jež vyšla asi před 15 lety v jedné z Ikarií. Pojednávala mimo jiné o muži, který kdysi na veřejných záchodcích viděl na zemi vzhůru obrácený, l…

Libanon (Lebanon) 2009

Obrázek
"To člověk je stvořen z oceli, tank je jen kusem železa", hlásá nápis v "kokpitu" izraelského tanku během libanonské války (ke které nyní už musíme dát slovíčko "první"). Film je pojat poměrně netradičně, jedná se o komorně zpracované válečné drama, kdy hlavní hrdinové za celý snímek vůbec ze svého tanku nevylezou. Stejně tak se chová i kamera. Veškerá interakce s okolním prostředím tak probíhá přes zaměřovač v hledí tanku. Tankista si tak uchovává od událostí "venku" jistý odstup, ale právě díky svému "hledáčku" může vnímat detaily odděleně od celého prostředí, a tak tedy i daleko intenzivněji. Pohled na stále ještě žijícího koně s roztrženým břichem, jemuž tečou z očí slzy, je dost drsný. Důležitým faktorem filmu, který se zprvu vůbec neobjevuje, je strach. Strach z neznámého nebezpečí, které se nachází v podstatě všude kolem, strach ze tmy a také z krutých falangistů. Film Libanon není dokumentaristicky zpracovaný snímek, který by divá…

Mikve

Obrázek
Mikve znamená v judaismu očistnou koupel (kterou provádí zejména ženy), tématikou této koupele se nechala inspirovat dramatička Hadar Galron a výsledkem se stala hra Mikve, kterou jsem nedávno shlédl na prknem Stavovského divadla. Shlédnutí to bylo velmi pěkné :-).  Možná už podle jména lze poznat, že samotná autorka pochází z Izraele. Narodila se sice v Londýně, ale brzy poté se rodina přestěhovala do Svaté země. Pochází z ortodoxní židovské rodiny, ale ona sama se snaží být spíše neortodoxní, což se odráží i na jejích uměleckých počinech. Izraelská veřejnost je přijímá trochu smíšeně, neboť oceňuje jejich nespornou divadelní kvalitu a zahraniční věhlas, nicméně zároveň jsou tyto hry krutým políčkem do tváře tradičního judaismu. Vyberte si pak.... Hra Mikve nastoluje zásadní otázku postavení ženy v ultraortodoxním židovském světě. Ve hře samotné hrají jen ženy, muži tu jsou zastoupeni pouze hlasem z pásky, který patří nějakému příslušníkovi mravnostní policie, což je taková milá organiza…

Noviny do každé rodiny

Navzdory ujišťování zastupitelů Lidovek jejich náklad stále klesá, a to dokonce tak, že velmi rapidně. Co se to děje? Přestali snad lidé u nás číst novinové zpravodajství? Upřímně musím přiznat, že po ruce nemám žádné obsáhlé aktuální statistické údaje, ale nedávno jsem kdesi četl, že náklad neklesá jen Lidovkám, ale i třeba - poněkud překvapivě -  Blesku. Nedomnívám se však, že by lidé přestali noviny číst, čistě teoreticky se na této skutečnosti mohla podepsat i finanční krize, kdy je lépe šetřit i na jiných komoditách (i když označovat noviny za komodity, no...). Dnes, kdy je internet rozšířen prakticky do skoro každé domácnosti je možno si potřebné informace přečíst na něm (mnoho z nich je tam ihned a některé noviny je na net vkládají po 12 hod) se zdá, že klasické noviny pozbývají smyslu. Přiznám se, že poslední dobou už také noviny moc nekupuji (tak 1x týdně), protože dávám přednost zpravodajství na internetu. Je to pohodlnější a také samozřejmě úspornější. Pravdou nicméně stále zů…

Bílá stuha (Weisse Band) 2009

Obrázek
Jsou filmy, při nichž máte neodbytný pocit četby knihy. Zjednodušeně by se dalo říci, že takové snímky de facto převádějí literaturu na stříbrné plátno. Platí to o Bílé stuze stejně tak dobře jako třeba o Plechovém bubínku, jen s tím rozdílem, že na počátku Bílé stuhy žádná literární předloha nebyla.  Režisér Michael Haneke (autor slavné Pianistky) se do svého posledního díla pustil s velkou náruživostí. Kameru zvolil vhodně černobíle, což kvituji jen s nadšením, neboť černobílý obraz ještě umocňuje atmosféru doby, kdy se příběh odehrává. Jedná se o roky 1913 a 1914, tedy krátce před vypuknutím krvavé první světové války. Příběh je umístěn do středně velké německé vesnice, která je na první pohled obydlena poklidnými obyvateli. Běžný chod tamního života naruší až záhadná nehoda místního lékaře. Lékař měl v oblibě projíždět se na svém koni, ale někdo jej o tuto radost připravil pečlivě namotaným drátem (nebo to byl vlasec? Teď nevím..). Nehoda vzbudí ve vesnici velkou pozornost, nicméně…

David Lynch - Good Day Today/I Know (2010)

Obrázek
David Lynch je stálice postmoderně šílených (v dobrém slova smyslu) filmů. Jeho rukopis je natolik typický, že dal vzniknout vlastnímu mini sub-žánru a fanoušků má po světě jistě nepočítaně. Pokud mezi ně patříte, tak jistě víte, že ve snímcích tohoto kumštýře vždy hrála důležitou roli hudba (ať již to byl sladký Blue Velvet, či drsnější industrial v Lost Highway). David se nikdy netajil tím, že patří mezi hudební fanoušky, již v počátcích své kariéry navázal úzkou spolupráci s Badalamentim (která de facto trvá - doufám - dodnes). Lynch se částečně autorsky podílel i na některých skladbách z kultovního seriálu Twin Peaks a z velké části i ke svému poslednímu snímku Inland Empire. Přestože Lynchova poslední filmová produkce ve mně zanechává víceméně rozpačité pocity (dodnes nemohu skousnout tu příšernou kameru v Inland Empire), tak na hudebním poli si vede překvapivě dobře. Tato deska mi doslova vyrazila dech, neboť něco tak žánrově z velké části odlišné od předchozích Lynchových hudebn…

Brýle

Už je to nějaký ten rok, co nosím brýle na dálku. Nosím je ale jen střídavě, nikdy jsem si na ně zcela nezvykl, i když musím přiznat, že pocit poté, co jsem v kině viděl vše zcela zřetelně a čistě (hlavně titulky) byl skutečně dobrý. Bohužel, čas od času na ně zapomenu, což se mi naposledy stalo v Národním na opeře Káťa Kabanová, která sice byla česky, ale určitě víte, že zrovna srozumitelnost operního zpěvu je věc trochu ošidná. Už nějaký ten týden uvažuji nad tím, že si možná pořídím brýle nové, neboť očím se nějak i tyto jeví trochu nedostatečně.  Třeba včera. Na stánku visel nápis "svařák a likéry" a já tam bůhví proč četl "svařák a výkaly". Trochu mě to zarazilo a myslel jsem si zprvu, že se jedná o nějaký renonc. Jen si teď nejsem jist, zda se mi místo zraku nezhoršila také schopnost čtení...