Liborův blog

Obecně užíváme mnoho pozoruhodných slovních spojení, jejichž význam nám ale pak až podezřele často uniká. Určitě již někdo z vás užil otřepaného úsloví "je to pro mě španělská vesnice". Zajímavé. Proč zrovna španělská? Možná by si někdo mohl myslet, že je to zase nějaká typicky česká jazyková hra, ale v tomto případě tomu tak není. "Španělská vesnice" nám vznikla někdy v polovině 17. století za vlády Karla I. (nebo chcete-li i V.). S datací tedy problém není, ale horší je to s původem tohoto úsloví. Je známo, že v té době ve Španělsku neúměrně vzrostla výroba vlny, jež se následně exportovala. Mnohá pole počala tehdy pustnout, neboť tehdejší páni měnili pole na pastviny pro ovce. Vesnice pak pozvolna mizely. Má tato skutečnost ale co dělat s naším úslovím? Reálněji už se jeví teorie o tom, že "španělská vesnice" vznikla kvůli následkům třicetileté války, kdy mnoho českých vsí bylo doslova "vymazáno z mapy", takže když někdo řekl "česká vesni

LFM je zajímavou akcí. Kombinuje v sobě klasický filmový festival a zároveň i soubor několika přednášek, jež se zaměřují na filmy a věci s nimi spojené. Nedílnou součástí je i hudební složka. Dovolte mi, abych se podělil o některé zážitky, kterých se mi dostalo. Festival bych zaměřen na "Vysegradské snímky", adaptace slavných komiksů, českou novou vlnu a rovněž i na belgické snímky. Jak vidno, záběr to je veliký. První film, který jsem shlédl byl polský " 33 scén ze života ". Snímek, ve kterém excelovala německá herečka J. Jentsch - která všechny své party namluvila v polštině! - divákům zobrazuje život jedné polské umělkyně, který je na první pohled poměrně šťastný a spokojený. Vše se ale má brzy změnit, a to rozhodně ne k lepšímu. Snímek s přibývajícími minutami nabírá temnoty a jeho vyznění je celkově dosti depresivní. Strach ze smrti a její zobrazení jsem snad ještě nikde neviděl přesvědčivější. Film, který mohu doporučit, ale jen pro ty, kteří mají silné nervy.

http://www.dfens-cz.com/view.php?cisloclanku=2009072001 Tento článek si určitě přečtěte. Je docela vtipný. Co ale už asi delší dobu číst nebudu je MF Dnes. Tento list se mi totiž pěkně zprotivil úrovní svých článků, z nichž některé jsou vysloveně demagogické, zjednodušující a hlavně, prázdné. Příkladem budiž "úžasný článek" o tom, kterak se jídelníček levičáků liší od toho pravicového (když si rád po výletu na kolech dám klobásku a pivo, znamená to, že jsem volič ksčm?), jehož hodnotová výpověď se de facto rovná nula. Třešničkou na dortu jsou pak některé pasáže z článku od Tatiany Le Moigne.

Trochu opožděně, vím. Wrestler nám již nějaký ten týden zápasí v kinech. Přesto si myslím, že je to film, o kterém bych se měl zmínit, neboť jeho autorem je Daren Aronofsky (autor děl: Requiem for a dream, Pí, Fontána), což je člověk, který svému oboru rozumí. Tečka. Wrestler se však od přechozí mistrovy tvorby trochu liší. Je to snímek o něco méně podivnější než ty předchozí. To - prosím - neberte jako nějaké hodnocení jeho kladu, či záporu, prostě je to tak. Hlavní postavou je Randy. Profesionální wrestler (mimochodem, ten sport je dosti zvláštní), který krom svého zaměstnání již nemá mnoho koníčků. Jeho profese se mu s apetitem rozlézá do všech částí života, takže i méně pozorný divák brzy zjistí, že Randy jinak žije dosti prázdně. Jeho dcera jej nenávidí, nemá žádný vztah - nepočítáme-li jednu ..jak ji nazvat.., řekněme "tanečnici". Na pracovní úrovni je sice uznávaný jakožto velký silák a takřka superman, ale v reálném životě s ním zatočí i obyčejný úředníček. Krásná uká

Kniha Temná energie od německé autorky Juli Zeh je výborným dílem. To je prostě fakt, o kterém nehodlám diskutovat. To jen tak na úvod, abychom si ujasnili pravidla hry a hráli fair-play. Žánrově bychom tento román mohli zařadit do kategorie detektivních příběhů. Temná energie je však detektivkou pouze zdánlivě. V zásadě se jedná o knihu, jejíž hlavní devizou je zkoumání dvou postojů k životů, kauzálního (který zastává vědec Oskar) a multi-světové interpretace (kterou zastává vědec Sebastian). Jen tak mimochodem se stane zločin (vražda a také únos) a do příběhu se vloží komisař Schilf a jeho bývalá studentka Rita Skura (krásné jméno, ne?). Právě komisař Schilf mi přijde jako hlavní plus románu a nejlepší postava z knihy vůbec. Má poměrně zvláštní metody, jedná se o jakousi kombinaci inspektora Colomba a agenta FBI Coopera (toho z Twin Peaks). Své případy řeší s dopomocí intuice, a to tak, že se pokouší číst "zdrojový kód světa". Zajímavé. Čtenář od začátku ví, kdo je vrah a v

Doufám, že si nebudete myslet, že jsem pozbyl poslední zbytky zdravého rozumu, ale rád bych se podělil o jeden zvláštní zážitek, který se mi stal včera večer zhruba okolo 22 hodiny. Vracel jsem se zrovna s kamarádem domů. Dosti jsme spěchali, snad v předzvěsti nadcházejícího deště a bouřky. Všude byla tma, kterou ozařovala jen světla blesků, jež od nás však byly dostatečně vzdáleny. Nicméně musím říci, že takto prudkou bouřku jsem již dlouho neviděl. V dálce (zhruba směrem od našeho městečka ku Praze) jsme zahlédli dvě poměrně silně zářící světla, která se pomalu přibližovala k sobě. Myslel jsem si, že se jedná o dvě letadla, která se míjejí, nicméně tak to asi nebylo, neboť ta dvě světla se spojila v jeden - ještě silněji zářící - bod, který se trochu přibližoval a pak rychle odletěl někam pryč zhruba severovýchodně. Pozoruhodné. Nejsem zastáncem nějakých konspiračních teorií, naopak, v těchto oblastech pro své okolí platím spíše za skeptika. O včerejší situaci si ale tak nějak nemohu

Jak jsem slíbil slečně Rejžové :-), tak zde přináším fotku v mém novém cyklistickém dresu. Doufám, že nevyvolá nějaký smích. Skikubíku, je to ten dres, který jsi měl na mysli? Udělal jsem si totiž kráný výlet na Tetín, kde se v dávných dobách (snad již v první polovině desátého století) nacházelo slovanské hradiště, na kterém byla pravděpodobně zavražděna Ludmila (pozdějí svatá) pravděpodobně na příkaz Drahomíry (nesvaté). Křesťanské legendy nám nabízejí celkem jednoduchý motiv, ale jak to tak bývá, příčiny budou asi o něco prozaičtější...moc, politika... Dnes však na místě hradiště mnoho nenaleznete, jen tu a tam část zdiva, výhled odtamtud je však dechberoucí, viz foto dole. Cestou jsme minuli i Karlštejn, hrad, jehož podoba je nezaměnitelné (poděkujme za to úžasnému 19. století). Jeden hodný pán nás pustil na svoji zahradu, takže mohl vzniknout tento pěkný snímek. No není ten Libor šikula, co? Na závěr si dovolím ještě snímek hrobky rodiny Doubků u Litně (jejíž někteří členové patři

Nebojte, tento článek bude slušný (a doufám, že nikoho ani nenapadlo nic jiného..., však já vás znám). Dnešního dne jsem si udělal radost a v lokálním cyklistickém obchodě zakoupil hned několik předmětů, které od dnešního dne považuji za jakýsi standard při jízdě na jízdním kole. Tak, jednak jsem si pořídil již dlouho (a touženě) očekávané cyklistické rukavice (s gelovou náplní, která vaše ručky ušetří všemožných neduhů) a navrch dokonce i cyklistický dres, jehož výběrem jsem strávil notný čas. Ono to není totiž jen tak, některé dresy jsou praktické a jiné se vám líbí. Věčný to problém. Nakonec jsem to vyřešil - doufám - přijatelným kompromisem a pořídil si černo-žlutý dres s obrázkem vosy na přední i zadní straně. Na zádech vypadá jako klasická vosa, ale na mém předku je zpodobněna o něco méně prozaicky, sedí tam totiž na jízdním kole a tváří se značně nepříjemně. Ne, neléčím si tím žádný komplex. :-) Ještě dnes jsem s novou výbavou vyrazil na menší testovací jízdu po našich malebných

... nebo nám je někdo vbrzku nadělí v novém balení. Skupina OMD (orchestrální manévry v temnotě - ten název už mluví za vše, co?) spatřila oficiálně světlo světa roku 1978 v městě hudbě zaslíbeném - v Liverpoolu. Dnes se však jedná o takřka zapomenutou skupinu. Zatímco jejich žánroví souputnící Depeche Mode si dál vesele koncertují a vyprodávají haly, tak OMD pokračuji (po reunionu, tuším, od roku 1996) v daleko skromnější podobě (i když jejich kooperace se symfonickým královským orchestrem zrovna moc skromně nevyhlíží). V paměti nás - Čechů - však by zůstat měli, i díky songu z roku 1983 s názvem "Radio Prague", kde zazní i věta v češtině, "zde rádio Praha, československé zahraniční vysílání". Připomeňme si jeden jejich, dnes již klasický, song.

Někdy se až divím, že nám stále přežívá tolik knihkupectví. Když jsem byl ještě dítětem, tak jsem měl několik snů o tom, kterak bych chtěl působit na trhu práce (ano, vím, tehdy se o žádném trhu práce moc nemluvilo). Přirozená dětská přání typu: voják (ha ha ha!), kosmonaut (se svojí akrofobií, ha ha ha!), filmový režisér (bez komentáře), či spisovatel (no, možná tak na blogu :)) vystřídal někdy v období puberty pocit, že ideální duševní konstelace mohu dostát jen v okamžiku, když začnu provozovat vlastní knihkupectví (ach, mladická naivita). Díkybohu jsem od té doby prozřel (a vydal se na dráhu daleko strmější), neboť jinak, nevím, nevím. Pan M. mi před chvílí poslal odkaz na tento pozoruhodný článek. Ponechme stranou jeho hlavní myšlenku a zaměřme se na - na první pohled - podružnost. Tedy skutečnost, že Matthew Robson varoval, že žádný teenager, kterého zná, dnes nečte noviny, protože většina z nich "nemá zájem číst dlouhé stránky textu", stačí jim shrnutí zpráv na intern

Vyšetřil jsem si trochu času a podíval se na to, co se válí na disku mého notebooku. Hra SWAT 4 vyšla již před drahnou dobou, ale musím říci, že za ten čas (cca 4 roky) neztratila nic ze svého kouzla. Hráč se zde dostává do role člena speciální policejní jednotky SWAT (Special weapons and tactics), která řeší rozličné problémy od šíleného maniaka ve svém domě, až po kvalitně vybavenou jednotku teroristů, která se opevní v hotelu a má nehorázné požadavky. Od většiny jiných her - zaměřených převážně na přestřelky - se však liší tím, že zde si mnoho nezastřílíte. Drtivá většina prostoru je zde věnována taktice a plánování (pokud vám to však místy ne zrovna slavná AI vašich kolegů dovolí). Několika misemi jsem prošel i bez jediného výstřelu. Primární je vždy zachránit všechny rukojmí, členy svého týmu nechát přežít a od věci rovněž není, aby i "ti zlí" nakonec zůstali s rukama v poutech a ne v rakvi... Celkový dojem je pak tedy poměrně věrohodný (pokud mohu posoudit) a realistick

Úředníci jsou také lidé. Mohou mít své chyby, ale co je moc, to je moc. Poslední dobou musím se státními "ouřady" (jak by řekla má babička) jednat poměrně často z jedné nepříjemné přičiny, a tak cítím jakési niterné poslání (ba přímo snad povinnost) vás se svými závěry seznámit. Nechtěl bych paušalizovat, existují i výjimky, například dnes jsem se setkal s jednou dámou na vzp, která byla celkem milá, spolehlivá a hlavně ochotná řešit mé požadavky. Nicméně již dříve jsem narazil na jakousi intoleranční úřednickou zeď. Takový úředník na vás primárně pohlíží jakožto na jedince, který jej obtěžuje v jeho Bohem požehnaném zaměstnání. Mezi svými klienty nedělá rozdílů - což mě dokázalo dosti rozpálit. Prostě někdy s vámi jednají trochu jako s hadrem, patrně pod vlivem jejich většinové zkušenosti. Netřeba připomínat, že některé kanceláře jsou poměrně hezky vybavené, takže lidský pocit malosti a nedůležitosti se v nich jen násobí... Takovéto úředníky nejvíce zaskočíte, když se k nim

Ikarie XB 1. Do jisté míry ojedinělý film v československé kinematografii. Skutečně, žánr sci-fi nepatří zrovna mezi ty, které by měly v našich podmínkách ustláno na růžích. Pokud však už něco na tomto poli vznikne, tak se obvykle jedná (i když jsou výjimky typu nevkusného filmu Nexus) o věc kvalitní. Krom Ikarie bych mohl jmenovat ještě seriál Návštěvníci, Krakatit, Zemanovy filmy a ....tím je výčet skoro u konce (nechcete-li tam počítat i díla, která ale více než sci-fi jsou jen komediemi ve vědecko-fantastickém prostředí). Naše československá Ikarie předběhla takové filmy, jako byly např. Vesmírna odyssea od Kubricka, či filmy ze světa StarTrek. To vše přišlo až po Ikarii. Režisér Jindřich Polák (ano, to je ten, co stvořil Nebeské jezdce) si dal na filmu záležet. Trikové efekty jsou vzhledem k době vzniku filmu na vynikající úrovni. Stejnou pochvalu bych mohl rovněž dát i hudbě, za kterou stojí geniální Zdeněk Liška (a věřte, že slovíčkem geniální mnoho nepřeháním). Film je i dobře

Tak nějak mě nenapadl lepší nadpis. Nedávno jsme si připomněli výročí upálení Jana z Husince (1415). Lidé v ČR si povětšinou užili dne volna, prodloužili si "weekend" (mimochodem, co si myslíte o užívání slova víkend? Věřte tomu, že existují lidé, které toto slovo silně irituje) a vůbec si užili sluníčko a pěkného počasí - pokud zrovna nemuseli odklízet následky protivných povodní (či snad záplav? Osobně v tom nemám jasno - narozdíl od českých pojišťoven). Proč tak dlouhý úvod? Jen jsem chtěl poukázat na to, že pro většinou Čechů tento den (6. 7.) znamenal jen volno - absolutní ideové vyprázdnění. Je tomu tak dobře? Samozřejmě ne. Jenže co s tím? Naše televizní stanice s takřka železnou pravidelností v těchto dnech obvykle opakují Vávrovy "husitské filmy". Tyto snímky jsou samy o sobě poměrně kontroverzní. Pokud se podíváte na datum jejich vzniku, tak se tomu jistě ani moc divit nebudete. Jedná se o pozoruhodný hybrid, ve kterém se spojují romanticko-nacionalistické

Bibio hraje hudební styl známý jako folktronica. Na první pohled zvláštní slovo, co? Po poslechu desky nazvané Ambivalence Avenue však tento slovní patvar nabude jasnějších obrysů. Bibio je umělecké jméno Stephena Wilkinsona, který již nějaký ten čas (konkrétně od roku 2004) působí na poli experimentální hudby. Má k tomu fundované základy, neboť studoval na univerzitě v Londýně obor "sonic arts". Jeho tvorba by se zjednodušeně dala popsat jakožto alternativně pojatá elektronická hudba s příměsí kytarových zvuků, které si často zadají s klasickým zvukem folkové hudby. Každopádně to není žádný kočkopes, ale velmi pozoruhodný hudební počin. Z desky Ambivalence Avenue jsem si nejvíce oblíbil skladbu "Dwrcan". A jen tak mezi námi, Ambivalence Avenue je deska, u které se skvěle relaxuje! Bezesporu jedna z těch "nej" desek tohoto roku.

Znáte krásnější pocit (ok...., výhru Slavie a sex drogy a rock n´roll vynechme :-) ) než ten, když jedete na svém bicyklovém oři dolů, po kopci - na jehož zvládnutí jste předtím museli vypotit snad hektolitr potu - vítr vám čechrá přiměřeně (neboť máte jako zodpovědní cyklisté helmu) vlasy a sluníčko pomalu zapadá? Libor zdraví své čtenáře z cyklistické dovolené. A propos, jak trávíte své dovolené? Pokud nějaké jsou (workoholikům se omlouvám). Dnes jsem slyšel, že Češi (a počítejme tam prosím i lidi z Moravy a Slezska) obvykle neutratí za dovolenou více než 10 tisíc korun. Já mám těch dovolených během roku trochu více (to víte, pedagogický pracovník), takže bych se do limitu asi nevešel. Hodně se také hovoří o větších úsporách v cestovním ruchu. Pochopitelně, krize není nic příjemného. Jsem zvědav, kolik Češi utratí za toto léto peněz při cestování. Pokud jich bude méně (a bude i méně turistů), tak to má i své kladné stránky. Je jen málo nepříjemnějších věcí, než prodírat se o dovolené

Včera jsem navštívil vystoupení Mária Biháriho v areálu starého pivovaru v Kroměříži. Tohoto slovenského multiinstrumentalistu jsem již několikrát slyšel z cd, ale živě jsem jej doposud neměl možnost spatřit. Až tedy do včerejšího dne. Ačkoli tato hudba není zrovna můj "šálek čaje" a rozhodně mi doma nezní den co den, mohu říci, že se poslouchá poměrně dobře. Není z ní cítit nějaký kalkul, klišé, či kýč, ale jen láska k hudbě svých předků a koneckonců i k hudbě jako takové. Jak jistě asi víte, Mário Bihári je romský umělec. Docela mě překvapilo ale to, že na jeho koncertě nebyl ani jeden Rom, byť v samotném Kroměříži jich žije poměrně dost. Ne, nechci se tu pouštět do nějakých rasově motivovaných debat, jen mě tato skutečnost trochu zarazila. Na podobné koncerty moc často nechodím, proto nevím, zda je toto norma, či jen výjimka. Vkradla se mi však do mysli otázka. Je romská hudba vůbec pro Romy?

http://blisty.cz/art/47592.html