Liborův blog

Metropolis je slavný film německého (před 2. sv. válkou emigravšího) režiséra F. Langa. Jedná se rovněž o jediný film, který byl kdy zapsán na listinu UNESCO. Zároveň je tento snímek pokládán za klíčový - nejenom - ve vývoji sci-fi kinematografie. To už stojí za to se na něj podívat, ne? Trvalo mi dlouho, než jsem se k tomuto filmu dostal, neboť jej není zase tak jednoduché v dnešní době sehnat. Jistě, zná to mnoho lidí, ale ne každý Metropolis skutečně viděl. Málokterý film měl zároveň takovou smůlu jako Metropolis. Jeho původní verze se nedochovala celá, neboť film byl krátce po svém uvedení hutně sestříhán, protože promítání celé verze (cca 150 minut) tehdy diváci moc nadšeně nekvitovali. Inu, bývá to již jakýmsi příznakem geniálních děl, že jsou zprvu nepochopena... Děj filmu je v podstatě docela prostý. Město Metropolis je rozděleno na dva světy, svět pracujících dole a svět "nepracujících", vládnoucích nahoře. Každého asi ihned napadne jistá analogie s komunismem, a to

Znáte geocaching? Možná ano, pokud ne, tak vězte, že se jedná o světový fenomén, který probouzí v lidech prastarou touhu hledat ztracené poklady. Co k tomu potřebujete? GPS navigaci a trochu odhodlání, toť vše... Na té fotce vypadám trochu jako eskymák:-), nicméně zima dnes ráno skutečně byla (pořád je). Každý "poklad" je uložen na nějakých souřadnicích, k většině souřadnic se navíc ještě váže nějaká jednoduchá (někdy i složitější) šifra, která vám umožní souřadnice odhalit a pomocí gps se dostat na požadované místo, kde je obvykle třeba použít své smysly (event. drobné nápovědy) a cache nalézt. Cache není poklad v pravém slova smyslu. Předměty v něm samy o sobě nemají valné ceny (např. hračka z Kinder vajíčka, atd..), úspěšný hledač se zapíše do listiny nálezců, ponechá si jeden z předmětů v pokladu a sám tam jeden přidá, tím se udržuje obsah stále v dostatku. Na závěr se ještě nesmí opomenout skrýš znovu zamaskovati. Nic složitého, ale je to velice zábavné. V dnešní době ji

Hudba Jefferson Airplane (dále jen JA) je dnes již pokládána takřka za klasiku....a právem! JA byli jednou ze skupin, které svým zvukem definovaly podobu druhé poloviny let šedesátých (co se hudby, kultury týká). Právě deska Surrealistic pillow z roku 1967 je pokládána za jejich nejkvalitnější album. Co na něm nalezneme? Vše to, co dělá šedesátá léta šedesátými, pohádkové texty o Alence v říši divů, která popijí různé podivné tekutiny..., mnoho barev, radosti, veselí, optimismu a příjemné hudby, která dokáže rozplakat i vyloudit úsměv na tváři. Na tomto albu se rovněž vyskytují největší hity skupiny: Somebody to love a White Rabbit (má oblíbená). Mezi nejvíce procítěné písničky patří emotivní Today, která jistě rozněžní i to nejzatvrzelejší srdce. Album je zakončena svižnější skladbou Plastic Fantastic Lover, na kterou kdysi v Holandsku vesele trsal i Jim Morrison. Tedy, pokud někdo má rád hudbu šedesátých let, tak je pro něj tato deska takřka povinností, hned vedle záznamu z Woodstock

Ekostopa je zajímavý údaj, který si můžete spočítat na stránce http://hraozemi.cz/ekostopa/dotaznik.shtml výsledky samozřejmě nemohou přesně zobrazovat vaše působení na této zemi, ale o něčem vypovídat mohou. Můj výsledek byl 4, 2...což je na český průměr 5 ještě docela ok, nicméně i na můj výsledek bychom potřebovali cca 2, 3 planety k tomu, aby stejným životním stylem žil i zbytek populace. Řeknete si, jen čísla? Ano, jen čísla, ale čísla zajímavá a poněkud alarmující, když své výsledky poté porovnáte s jinými zeměmi...

Mám rád filmy, ve kterých hrají roli neuvěřitelné náhody. Ostatně, toto má rád asi každý, neboť bez neuvěřitelných náhod by spousta dějových zápletek vypadala poněkud suše a nudně. Vzpomínám si třeba na geniální snímek Magnolia, který byl v podstatě na podobném principu založen. Nicméně pro vlastní život člověk s podobnými situacemi vůbec nepočítá. To, co se odehrává na stříbrném plátně či na zažloutlých stránkách knih je zcela jiný svět, jenž je s tím reálným podobným jen v obrysech....nicméně....včera jsem se přesvědčil, že neuvěřitelné náhody se dějí i v lidském (konkrétně v mém) životě. Nemožné setkání lidí, kteří se navzájem v podstatě znají, ale nevědí vzájemně o tom bylo velmi fascinující. Není snad život jeden veliký příběh?

Úterní den byl pro mě velmi zvláštní. Nejprve jsem ráno přijel do Prahy do bytu, kde jsem ke svému nemalému překvapení shledal, že má paní bytná si zlomila nohu na dosti nepříjemném místě (kotník), tedy, musel jsem ji obstarat pomoc (lékařskou) a vlastními silami několik metrů přenést. Většinou se v podobných okamžicích zachovám vždy zmateně a velmi neefektivně, nicméně tak se v úterý nestalo a já jsem za to rád. Někdy má člověk silné sklony se podceňovat a nevěřit si. Večer jsem poté jsem se zařídil dle Královniny rady a šel s jedním kamarádem z tělocviku na pivo. Chtěli jsme jít jen na jedno, což se nám v podstatě podařilo, pivo jsme si dali skutečně jen jedno, jenže...krom něj ještě 4x absinth (což je móóc zajímavé pití) a nějaké to víno... Jo jo, úterý...

Hudba Sonic Youth byla vždy velmi zvláštní, často se pro její popis užívá výrazu "kytarový noise", což je samo o sobě dosti výstižné. K Sonic Youth jsem se dostal někdy v roce 2001 (album Ghosts and Flowers - teď si nejsem jist, zda jsem napsal název přesně), jejich hudba mě na první poslech moc nezaujala, přišla mi neuchopitelná a zmatená, nicméně s přibývajícím časem jsem si tuto kapelu oblíbil. Deska, o které teď chci něco napsat, se pro mě v jejich vnímání stala přelomovou a je tedy i logické, že je to i má deska z dílny Sonic Youth nejoblíbenější. Soudě dle ohlasů fanoušků mají SY i patrně lepší alba (Daydream Nation), nicméně pro mě bude asi Experimental Jet Set... asi vždy tím Nej. Album obsahuje asi nejznámnější skladbu kapely Bull in the Heather, ke které je také utvořen roztomilý videoklip (doporučuji si jej vyhledat na youtube). Mé oblíbené skladby jsou Doctor´s Orders, Waist, Tokyo Eye či Starfield Road. Tato deska je podle mého názoru i o něco více přístupnější k

Brouzdal jsem si netem a hledal link na skvělý seriál Twin Peaks, neboť jej mám doma jen na vhs a navíc kvalita těchto pásek již není co bývala.... a co jsem nenašel. Podívejte se sem http://lynch.pillowfight.cz/f10.php , to se mi ještě nestalo, že by mě někde citovali:-) viz To je asi nejlepší počin Davida Lynche vůbec. Twin Peaks zůstane navždy nepřekonáno! (Eluin, www.csfd.cz)

Předem musím říci, že od Romingu jsem si zprvu sliboval hodně, ale po přečtení a vyslechnutí prvních reakcí na tento Vejdělkův (Účastníci zájezdu) film jsem nabyl chmur, jež se po shlédnutí želbohu potvrdily... Zápletka filmu je zhruba takováto: Rom Roman (Labuda) (zní to hezky, co?) se spolu se svým synem Jurom a kamarádem Stanom (Polívka) vydávají na dalekou cestu - až na Slovensko - kde se má Romanův syn oženit s Ivetkou, což je romská dívka, jež mu byla před nějakými deseti lety zaslíbena. Jenže, vše se změnilo. Jura studuje v Praze VŠ (bude z něj inženýr, hlásá hrdě otec), má přítelkyni, která jej miluje (nebo snad ne...?) a na romské tradice již mladý Juro tolik nedá... Jeho otec Roman pak představuje typ vykořeněného Roma, bydlí v paneláku, jen vzpomíná na dávné sny a zážitky. Oproti tomu Stano - mimochodem neustále vulgárně mluvící, což je zprvu vtipné, ale pak.... - je Rom žijící typický romský sen bezstarostného, bohémského života. Každá z nich tedy reprezentuje jinou stránku

Youtube je neuvěřitelnou shromažďovnou, odkladištěm, vrakovištěm, výlohou (nehodící se škrtněte) všech různých vizuálních záběrů, které byly na naší matičce Zemi (a leckdy i v její blízkosti) pořízeny. Youtube sebu také nese krom pochopitelných pozitiv (vidíte takřka vše, co šlo nafilmovat) i jistá negativa. Jako největší zápor bych viděl monstróznost tohoto serveru. Je zde skutečně nepřeberné množství dat, informací, leckdy zcela zbytečných. Koneckonců podobné to je na celém internetu. Ke každé informaci najdeme nějakou, která ji neguje atd. Je to sice dobré, ve věku internetu se již takřka nedá účelně provádět cenzura (i když..Čína by mohla povídat), ale domnívám se, že skutečně kvalitní, důležitá informace může mezi tím "haraburdím" docela snadno a rychle zapadnout, což je jistě škoda.. A propos. Pokud vás nějaká videa na youtube.com zaujala a chcete si je stáhnout zkuste vixy.net. Zadáte adresu do okýnka a pak si jen vyberete do kterého formátu chcete konvertovat (video,

Když jsem v ponděli jel vláčkem do Prahy, tak jsem si všiml, že u vedlejšího sedadla byla na zemi malá, dámská rukavice. Měla hnědou barvu a byla zhotovena z velmi příjemného materiálu. Obešel jsem několik spolucestujících a optal se, zda někomu z nich nepatří, ale nepochodil jsem. Dal jsem si tedy tuto rukavici do kapsy a tam mi i zůstala. Zvláštní, napadla mě vazba "to byla hozená rukavice". Znamenalo to - pochopitelně, že symbolicky - že přede mě byla položena nějaká volba. Na znamení nevěřím, člověkem si dokáže pod takřka jakýmkoli symbolem představit takřka cokoliv. Škoda jen, že jen moc malá, na mé ruce prostě není dělána. A navíc...chybí ji její druhá půlka. Rukavice jsou trochu jako lidé, co? Také jsou nejraději v páru...

Dnes je tomu přesně 14 dní, co jsem se po delší době vydal do pražského klubu Roxy, kde Khoiba křtila své - v pořadí již druhé - album se smyslným názvem Mellow Drama. Očekávání bylo veliké a musím říci, že jsem byl nakonec spokojen. Podobný pocit jsem rovněž měl, když jsem si desku hezky v klidu pustil do uší. Koncerty jsou báječná věc, ale k tomu, aby se člověk skutečně dobral k podstatě skladeb je třeba je poslouchat vícekráte, což v případě Khoiby platí dvojnásob. Deska Mellow Drama je oproti předchozímu počinu Nice traps o něco více temnější a troufám si říci, že i pesimističtější. Tato hudba je také více než pohlazení podobná zoufalým výkřikům a - nutno připustit - je také o něco "tvrdší" (jakkoli toto označení nenávidím). Nicméně deska je to dobrá, co dobrá, přímo výborná, jen ta cesta k ní je pro posluchače trochu trnitější, než bývá zvykem, ale tak to již prostě u skvělých desek jednoduše bývá. Ze skladeb, které se na desce objevují bych nejvíce vyzdvihl stejnojmenno

Jak uskutečnit to, co se jeví neuskutečnitelné? Jak se zbavit toho, co se jeví nezbavitelné? Jak utišit bolest, co se jeví neutišitelnou? A to vše provést navíc s elegancí a důstojností. Zvolit metodu útěku, či agrese? Ani jedno není správné, ale člověk se někdy na víc asi nezmůže..

In Rainbows je v pořadí sedmá studiová deska geniálních britských Radiohead, které já osobně považuji za současnou (asi) nejlepší kapelu vůbec. Jejich hudba byla vždy výjimečná a nápaditá i podmanivá, stejně takové je i toto album, které však má navíc pro posluchače i velmi zajímavou distribuci. Dá se totiž celé (!) legálně stáhnout z internetu přímo ze stránek Radiohead, za album můžete zaplatit jen tolik, kolik uznáte za vhodné. Tomu říkám krom kupředu v prodeji a distribuci hudby po internetu. Samozřejmě, ani klasické obchody nebudou ochuzeny, neboť počátkem příštího roku (nebo koncem tohoto?) na trh přijde 2cd, kde budou navíc nějaké bonusy, artwork atd.. Album In Rainbows na mě zapůsobilo stejně jako všechny předchozí desky této kapely, tedy, z počátku se mi mnoho nezamlouvalo, nějak jsem se v té změti zvuků a zpěvu Thoma Yorka nemohl zorientovat, ale na - zhruba - třetí poslech jsem se do desky zcela zamiloval. Desku In Rainbows bych asi přirovnal k jakémusi mixu mezi legendárním

Včera jsem jel autobusem s člověkem, který měl zajímavé vousy, vážně. Tedy, ne že by si je nějak šikovně pěstoval (spíše naopak), ale byly takové zvláštní, takže silně upoutávaly moji pozornost. Některé části vousů zasahovaly lehce až do mužových úst, takže zbytek cesty - než jsem z autobusu vystoupil - jsem přemýšlel, zda mu to nevadí při konzumací potravin... Zvláštní, co? Bylo to - jak asi tušíte - poměrně nechutné. Je docela podivuhodné, jak taková drobnost (i když...drobnost..) dokáže vypovědět mnoho věcí o jedinci a hlavně, jak tato událost může ovlivnit náš úsudek o něm. Dáme skutečně tolik na vnější podobu člověka? Je to opravdu tak důležité, nejedná se jen o předsudek?

Podivné tendence Lidská duše je velmi podivná věc a introspekce je oblastí značně zavádějící. Sám na sobě někdy pozoruji podivné příznaky chování, jež se bohužel - jako nějaký naučený vzorec chování - často opakují. Jde o to hledat na všem chyby a snažit si snad vědomě (?) zhoršit náladu, což je však z dlouhodobé perspektivy člověku jedině líto, neboť tím negativně působí i (hlavně) na své okolí. Má snad také lidský mozek někdy "své dny"?