Liborův blog

PJ Harvey vydala své deváté studio album před několika dny a už teď mi přijde jako horký kandidát na desku roku, nebo minimálně na důstojného nástupce předchozího alba Let England Shake (které mimochodem vyhrálo prestižní Mercury awards a Polly se díky němu stala jedinou hudební interpretkou, která na tuto cenu dosáhla dvakrát). Hudebně je to podobné jako u desky předchozí (to znamená, že pořád vynikající), jen autoharfu zde nahradil saxofon (podle mě změna k lepšímu), nicméně rukopis paní Polly zde lze poznat bez velkých problémů, a to jak po stránce hudební, tak i po té textové. Písním znovu dominují sociální témata a i když tentokrát se autorka nezaměřila na postavení Británie v rámci jejího post-velmocenského stavu, tak i témata zaobírající se Kosovem, Afghánistánem, či sociálním bydlením/nebydlením ve Washingtonu jsou dost silná. PJ je už prostě taková a inspiraci Dylanem v sobě jednoduše nezapře. Zajímavostí určitě je, že album bylo nahráváno v rámci projektu "Recording in P

To se takhle jednou probudíte po autonehodě v jakémsi bohem zapomenutém místě v lese. Vydáte se tedy, značně potlučen, do blízkého městečka, které je však na první pohled docela divné a na ten druhý... ještě divnější. Tak nějak takhle začíná americký seriál Wayward Pines, seriál, který je založen na úspěšné knižní trilogii od Blakea Crouche. Seriál čítá 10 dílů a i když se původně moc neuvažovalo o dalších pokračováních, tak producenti nakonec svůj názor změnili a divákům nabídnou ještě přídavek v podobě série druhé. Onou postavou z autonehody je Ethan Burke, agent tajné služby, který má zvláštní úkol - najít 2 zmizelé agenty služby, kteří byli naposledy vyslání právě do Wayward Pines, městečka ztraceného mezi lesy a horami. Ethana Burka se zde střihl Matt Dillon, kterého jsem na obrazovce neviděl už pěknou řádku let. Seriál vizuálně a tematicky lehce připomíná slavné Lynchovo Twin Peaks, chvílemi oťukává i populární tematiku existence totalitních společností (nechybí obligátní citace

Je určitě pravdou, že na běh a věci s tím spojené narazíte prakticky všude. Populárním slovním spojením "je to běh na dlouhou trať" počínaje a záplavou reklam konče. Běh se tak pro část společnosti stal novým náboženstvím. Není tomu však v historii naší země poprvé, už v osmdesátých letech zažil v Československu běh solidní boom. Tento sport se tehdy masově rozšířil mezi amatéry, kteří měli dokonce svoji ligu, natočil se seriál Dlouhá míle, apod. Tento boom se ale s tím současným moc srovnávat nedá, ono srovnání totiž pokulhává asi stejně jako srovnání československé společnosti s tou dnešní. S trochou nadsázky to jsou dva odlišné vesmíry. Běh nám dnes proniká prakticky všude, jsou jej plné reklamy, mnoho lidí o něm "zasvěceně" i zasvěceně hovoří a "lajfstajlové" časopisy píší články ve stylu "jak uběhnout maraton za 3 měsíce". Na první pohled by se zdálo, že je to v pořádku, protože naše země propadla zdravé aktivitě, což může být přece jen ku p

V televizi existuje několik dost bizarních pořadů, nad jejichž existencí nezbývá než kroutit hlavou. Jedním z nich je i případ "Vědmy radí". Pamatuji se, že dříve na nějaké stanici běžel dost šílený pořad, který si snad ani na nějakou "snahu o opravdovost" moc nehrál. Věštci a vědmy tam byli náležitě střelení a ještě dnes se generace Y nad jejich kousky baví na youtube (snad každému se vybaví prsatá Jolanda a její slovní průjem). "Vědmy radí" na to jdou podle mě trochu jinak. Snaží se tvářit vážněji, působit empatičtěji a upřímněji. Chtěl bych napsat, že i výběr "vědem a vědmáků" je patrně lidsky na trochu jiné úrovni než v případu podobných poradů, leč nejsem si tím úplně jist, protože zase tak moc jsem toho neviděl. Ono to totiž moc ani nejde... Bylo by asi nošením piva do pivovaru neustále tvrdit, že podobné pořady jsou blbé a nebezpečné. Vědma radí volajícím (pochopitelně za slušný bakšiš v podobě účtu za telefon ideálně přes nějakou společno

Běhání je fenoménem dneška a jelikož je člověk od přirozenosti bytostí soutěživou, tak se není co divit, že různé závody se nám tu množí jako houby po dešti. Já jsem do této vášně také tak trochu postižený, tedy není rovněž divu, že se tu a tam podobného podniku účastním. Toto však byla má půlmaratónská premiéra, tedy - slovy Vicky Pollard - vlastně nebyla :). Populárního "půlčíka" (jak se této vzdálenosti někdy familierně přezdívá) jsem si už předtím cvičně několikrát zaběhl, ale nikdy to nebylo v oficiálním závodě a nikdy také po rychlém terénu (znáte to, kopce, bláto,...), čas se mi tedy pohyboval okolo 2 h, což není žádná sláva. Nejlepší možností jak si zaběhnout první oficiální půlmaraton je tak asi právě ten populární pražský ze série Runczech, nesoucí název hlavního sponzora Sportisimo (dříve se mu snad říkalo Hervis). Závod obsahuje prakticky veškerý komfort, co si jen běžec může přát včetně přímého televizního přenosu na ČT Sport (byť o jeho kvalitě můžeme mít lecjak