Jak jsem běžel půlmaraton

Běhání je fenoménem dneška a jelikož je člověk od přirozenosti bytostí soutěživou, tak se není co divit, že různé závody se nám tu množí jako houby po dešti. Já jsem do této vášně také tak trochu postižený, tedy není rovněž divu, že se tu a tam podobného podniku účastním.

Toto však byla má půlmaratónská premiéra, tedy - slovy Vicky Pollard - vlastně nebyla :). Populárního "půlčíka" (jak se této vzdálenosti někdy familierně přezdívá) jsem si už předtím cvičně několikrát zaběhl, ale nikdy to nebylo v oficiálním závodě a nikdy také po rychlém terénu (znáte to, kopce, bláto,...), čas se mi tedy pohyboval okolo 2 h, což není žádná sláva. Nejlepší možností jak si zaběhnout první oficiální půlmaraton je tak asi právě ten populární pražský ze série Runczech, nesoucí název hlavního sponzora Sportisimo (dříve se mu snad říkalo Hervis). Závod obsahuje prakticky veškerý komfort, co si jen běžec může přát včetně přímého televizního přenosu na ČT Sport (byť o jeho kvalitě můžeme mít lecjaký názor).

To vše zní moc fajn, ale jelikož jsem už několik závodů ze série Runczech absolvoval, tak mi bylo jasné, že člověk si nemusí projít peklem jen na závodě. Celý podnik je totiž takovým velkým komerčním bubákem, což je v některých aspektech fajn (pohodlí, komfort, prestiž a publicita), ale pak jsou zase chvíle, kdy to docela leze na nervy. To, že je krátce před startem puštěna naplno hudba bych ještě přežil, ale daleko více k uzoufání je nafukovanost samotného závodu vzhledem k počtu účastníků. To si člověk každý rok při závodech Runczech říká, že více se už kapacita rozšířit nemůže, ale ouha..., může. Na startu tohoto "půlčíka" se tísnilo jen něco málo pod 11 500 závodníků (včetně světové špičky), což je celkem dost vzhledem k tomu, že závod vede centrem města. Od nezainteresovaných si také vyslechnete cosi o otravných "běhnách, kteří blokují město", svým způsobem je ale chápu, i když stejně tak bych mohl tvrdit, že ty všelijaké dálniční obchvaty zase vadí mně.

Průšvih nastává hned při příchodu na shromaždiště, kde v té obrovské zácpě lidí nastává hromadná tlačenice, která je ještě umocněna potřebou většiny z nás zajít si před během na toaletu (znáte to, za běhu se čůrá dost blbě...). Toaletu jsem však bohužel nestihl (a za běhu naštěstí nečůral, ale jiní to řešili tak, že prostě močili kde se dalo, dost blbý...), protože fronty byly před populárními tojtojkami tak velké, že kdybych je vystál, tak závod zaručeně nestihnu (jak se některým stalo a namísto ze svého sektoru pak startovali z poslední řady, což se pochopitelně dá přežít, ale stejně...). Možná jsem je přehlédl, ale moc nechápu, proč se na shromaždiště umísťovaly pouze klasicky budky, ale zcela tam chyběly takové ty stojící pisoáry, jež najednou "pojmou" až 4 závodíky pohlaví mužského, což IMHO fronty dost urychluje (cca 60% závodníků byli muži a většina z nich skutečně ony tojtojácké budky používala k čůracím záležitostem (soudě dle rozhovorů).

Při startu nastává tradiční tlačenka, na kterou jsem už ale ze závodů Birell Grand Prix celkem zvyklý, takže žádný stres si nepřipouštím, ignoruji to, že do mě občas někdo vrazí, dloubne (nechtěně) loktem, apod. a za zvuků Vltavy vyrážím s davem do ulic.

Myslím, že někdy v čase 4:20 - 24 se tam mihnu.

Jako cíl jsem si dal čas na 1h a 50 min, i když před závodem jsem si říkal, že ani 1h a 55 min by nebylo k zahození, přesto jsem si na startu sebral motivační náramek s časy na 5 min a 13 vteřin na kilometr. Vědom si ale všech dobře míněných rad, ať už třeba z knih Miloše Škorpila či Luboše Brabce, jsem vyrazil o něco pomaleji, což pro rekreačního běžce mé úrovně znamená asi 5:30 na kilometr.

Člověk je ale tvor davový a tento dav jej nezřídka strhne s sebou. Na prvním kilometru zvědavě pokukuji po hodinkách a vidím, že čas mám 5:17. No, tak proč ne, zkusme to, třeba to tělo vydrží.

První občerstvení před pátým kilometrem míjím s dobrým pocitem, který ještě umocňují ušetřené vteřiny při absenci získávání nápoje, nějak to vydržím a další si dám až po osmém kilometru. Dobrému dojmu napomáhá i přítomnost gelu carbosnack v zadní kapse, to kdyby bylo nejhůř (což dle mých propočtů do sebe kopnu na 18. km).

Postupně nabírám na rychlosti 8. kilometr dokonce probíhá za 4:59 min/km, což je trochu lepší než jsem čekal. Výsledný čas bych tehdy měl nějak za 1 h 48 min, což mě jen podpořilo k dalšímu úsilí. Na 12. km ale začínám malinko zpomalovat, běží se v tu chvíli pod Letenskými sady kousek před Štefánikovým mostem (trasu znám dobře, vše jsem si pečlivě nastudoval) a mně je jasné, že i když mám více než půlku za sebou, tak to bude ještě setsakra náročné.

Na 14. km se pokouším ještě o jedno zrychlení a pro jistotu se posilňuji gelem z kapsy, což na chvíli pomůže. Okolo 18. km ale přichází menší krize, už vím, že za 1:48 to nestihnu, bůhví jestli vůbec za 1:49, nohy těžknou a už také vím, že pár dní po závodě mi sleze minimálně jeden nehet. Následuje průběh Těšnovským tunelem a závěrečný kilometr a něco, kde se přece jen dokážu přinutit ke zrychlení. Výslední čas 1h 50 min a 9 vteřin není zase tak - vzhledem k mé úrovni - špatný. Celkově je to umístění někde na konci první třetiny všech běžců a běhen v tomto závodě :).

Následuje klasické kolečku - tu máš tepelnou fólii, tu máš mattonku, tu máš medaili, apod. Ověšen jako vánoční stromeček postupuji ke stánku, kde se odehrává tradiční rytí jména a času na medaile. Fronta mě trochu šokuje, je to cca na 25 minut čekaní v době, kdy sice svítí sluníčko, ale od řeky vane studený vítr, člověk je zpocený a teplota tak cca okolo 12 stupňů. Pro člověka v kraťasech a propoceném triku žádná sláva (a termo fólie zázraky dělat nedokáže). Možná by nebylo zcela od věci zainvestovat příště do více stánků s rytím.

Suma sumarum, Sportisimo půlmaraton v Praze je určitě fajn věc, jen si tak říkám, že organizátoři by si měli uvědomit vlastní meze samotného závodu a nepokoušet se o neustále nafukování kapacity. Chápu rovnici - více lidí = více peněz (jednak za startovačky, ale také z reklamy, sponzoři, apod.). Chápu také, že přilákat světové hvězdy něco stojí (v ohrožení byl jednu chvíli dokonce ženský rekord na půlmaraton!), ale asi by to nemělo být na úkor pohody většiny běžců. Už současnou kapacitu 11 500 běžců v prostorách před Rudolfinem považuji za trochu přepísklou.

P. S. Tady jsem se "típnul" z přenosu na ČT. Kdo mě najde, vyhrává bludišťáka :).