Liborův blog

Ano, přiznávám se, mám rád tento vulgární a obhroublý seriál.... a tato scénka mi nedá spát :-).

Snímek jsem pořídil tento týden ve čtvrtek na stadionu pražské Slavie, kde se místní tým utkal s celkem Zlína. Hostující fotbalisty přijel podpořit jen jeden fanoušek, rozvinul vedle sebe vlajku zlínského týmu a náhodné výpady svých oblíbených hráčů odměňoval potleskem. Tomu se říká věrný fanoušek :-). Chudák, na té tribuně vypadal skutečně opuštěně, dokonce jej bylo líto i slečně I., která mě na zápas doprovodila (za což ji pochopitelně patří můj dík), neboť Zlín je její rodné město. Aby si ale zároveň nerozházela dobré vztahy se mnou, tak fandila vždy střídavě tomu týmu, který měl míč na kopačkách :-). Holt diplomatka.

O americké indie-pop-electro skupině Au Revoir Simone jsem zde již před nějakou dobou psal (konkrétně o jejich desce The Birth of music). Jejich předchozí deska mě okouzlila milými hlasy a příjemnými melodiemi. Ve stejném duchu se poslouchá i album následující - Still night, still light. Po stránce vokálů opět není co vytknout. Melodie jsou dosti sladké, ale zdráhal bych se je nazvat kýčovými. Ačkoliv je obal desky poměrně temný, tak věřte, že samotná hudba je většinou veselá a odpočinková. Velmi působivě je zde zvoleno i pozadí skladeb, které se sestává ze zvuků syntezátorů a elektrického piana. Krásná hudba k létu. P. S. Zajímavý je i vztah Davida Lynche k těmto děvčatům... P. P. S. Album vyjde 19. 5. 2009.

Film Der Baader Meinhof komplex (dále jen DBMK) je dílem německého režiséra Uli Edela (který má za sebou třeba takový kvalitní kousek, jakým bezesporu jsou "Wir Kinder von dem Banhof ZOO"). Ani v tomto případě Uli nezklamal. DBMK je vynikajícím filmem se silnou výpovědní hodnotou. Jak patrně víte, tak tento snímek byl natočen podle skutečných událostí, které doslova otřásaly Německem v šedesátých a sedmdesátých letech. Tvůrci nám zde předestírají nástin všech konfliktů a příčin. K látce se snaží přistupovat pokud možno objektivně, což je samozřejmě moc dobře. Události tedy začínají návštěvou šáha Pahlavího v Berlíně roku 1967, kdy bylo několik demonstrujících studentů doslova zmasakrováno zasahujícími příslušníky policie. Tato scéna, která následuje po předchozích poměrně poklidných záběrech, je výborně natočena. Střih je zde dynamický, zvuky dostatečně děsící. Na mě osobně to zapůsobilo velmi sugestivně. V podobném duchu se nesou i další "akční" scény filmu (např.

Předčítač je bezesporu filmem, o kterém jste slyšeli. Ještě i v těchto dnech je "k zastižení" v našich kinech. Dostal se do "událostí v kultuře" na čt. Prostě a jednoduše, je to film, díky němuž patrně získáte pocit, že je dobré jej vidět. Je tomu skutečně tak? Režisér S. Daldry je bezesporu zdatným kumštýřem, vždyť z jeho "pera" pechází i takový majstrštyk, jako byly kupříkladu "Hodiny" - film velmi citlivý a nutící vás přemýšlet s bolavým srdcem nad osudy hlavních postav. Předčítač je Hodinám v mnohém podobný, ale troufám si tvrdit, že jejich kvalit nedosahuje. Děj se odehrává v několika časových obdobích (zde podobnost s Hodinami). V roce 1958, v šedesátých letech, v letech sedmdesátých a konečně v roce 1995. Hlavní hrdina Michael (jeho starší verzi hraje Ralph Fiennes a mladší David Kross) v roce 1958 potkává o generaci starší ženu Hanu (Kate Winslet), která mu tak trochu zachrání život. On se ji za to hodlá odvděčit kyticí, jenže návštěva na

Určitě jste již během svého života potkali nějakou skutečně slavnou a známou osobnost. Takové setkání obvykle člověku zrychlí krevní oběh a přináší často i pocit jisté malosti a trapnosti. Nebývá to tak vždy, ale tváří v tvář úspěšným se mnohý jedinec cítí poněkud znejistěn. Tento týden byl u mě doslova ve znamení potkávání mediálně dosti "profláklých" lidí (často se jim říká i celebrity, byť původní význam tohoto slova označoval trochu jinou sortu lidí). Nejprve - tuším, že to bylo v úterý - potkala při své návštěvě toalety KFC slečna I. Vladimíra Šmicera - ikonu českého fotbalu. Sice jsem u toho nebyl (neb jsem si jel zpátky do bytu pro zapomenutou lítačku), ale slečně I. bych věřil, protože na podobné lidi má prostě "čuch". Ten samý den při výletu do Hlubočep (jsou tam úžasné skály a také trochu nepořádku, brontosauři by si tam měli udělat víkendovou brigádku...) jsme pak potkali u jejího domu Sáru Saudkovou (mimochodem, má stylově zařízení dům a dvě krásné malé

Ano, jsou tu Velikonoce. Skutečnost, kterou jste bezesporu zaznamenali. Ať již jste křesťané, ateisté, či...esoterici (nejsou snad příznivci esoterie rovněž ateisté?). Pro každého mají tyto svátky jiný význam. Pro mě osobně se Velikonoce nerozlučně od roku 2003 pojí se zámkem v Hořovicích, kde již od výše zmiňovaného roku působím jakožto průvodce. Zvláštní náplň Velikonoc, co? Tak trochu mám díky tomu i lehké výčitky, že mi pravý smysl těchto svátků uniká. Ale z práce o svátcích se postupem let stala pozvolna tradice..., a kdyby k ní nedošlo, tak bych tak nějak vnitřně cítil, že mi něco chybí. Koneckonců práce to zase extra náročná není, i když nepříjemní návštěvníci mohou často poměrně snadno zkazit celý den. Minimálně si tu člověk alespoň procvičí své komunikační schopnosti (což se v práci kantora vždy hodí) a občas i nějaký ten cizí jazyk, byť k nám jezdí převážně Němci a Rusové. Německy sice něco zvládnu, ale rozhodně bych si netroufl v tomto jazyce podávat nějaý odbornější výklad.

Filmy podle skutečných událostí mají jednu podstatnou nevýhodu. Málokdy totiž danou situaci popíší tak, jak se doopravdy stala. Die Welle (do češtiny podivně přeloženo jakožto "náš vůdce") je toho dobrým příkladem. Skutečnou předlohou pro události popsané ve filmu byla situace, která nastala v jedné "high school" v USA v roce 1967. Tvůrci (režisér Denns Gansel) film ale přenesly do současného Německa. Jak se s problémem totalitních režimů vyrovná národ, který se do povědomí světa zapsal nacistickými zločiny. Může se vůbec podobná diktatura opakovat i v našem 21. století? Studenti profesora (je to středoškolský profesor,..pozor) Wengera (zahraný J. Vogelem) jsou toho názoru, že nikoliv. V rámci týdenního kurzu "autokracie" na nich pan učitel Wenger tedy zkusí učinit pokus, zda je tomu skutečně tak. Sebe ustanoví do role "vůdce" a pomocí jednoduchých cvičení a příkazů dokáže z jedinců zbudovat pozoruhodný kolektiv. Musím se přiznat, že při sledován

Navzdory mnohým názorům se říká, že nejlepší kuchaři na světě jsou muži. To je velmi lichotivé.... Jen jestli to ale ženy neříkají schválně, aby si hezky oddychly od přílišných domácích prací. Já osobně jsem s přípravou pokrmů neměl nikdy moc co do činění, ale musím se přiznat, že tato činnost mě srdce vždy nějakým způsobem prapodivně přitahovala. Jednu dobu jsem jakožto žák páté třídy ZŠ Hostomice toužil po tom státi se kuchařem... Svět je dnes trochu jiný než dříve, ženy se emancipují a na muže tím pádem čas od času padá i povinnost obstarat si tyto potřeby (myšleno pochopitelně potřeby kulinářské, kdo si sem dosadil něco jiného, tak je sprosťák :-)). Je zcela běžné, že i muž pomáhá ženě v kuchyni - ba co více, někdy i on sám převezme velitelskou vařečku a určuje co bude k obědu. Tradiční role se stírají, o tom, zda je to dobře, či nikoliv, tu nechci polemizovat. Podle mě to je celkem individuální - jak si to uděláte, takové to máte. Zároveň musím přiznat, že ve vaření jako takovém n

Skupina BirdPen pro mě byla velkou neznámou a částečně jí zůstává i teď, když jsem si jejich debutové album pustil hned několikrát. Tato deska vyšla v říjnu roku 2008, ale ke mně se dostala s menším zpožděním, kterého teď trochu lituji, protože takto skvělé kytarové album jsem již dlouho neslyšel. Jedná se o alternativně pojatý rok, který vám může místy asociovat Radiohead, či snad dokonce i U2 (ano, ten zpěv je tam někdy podobný), ale v zásadě BirdPen nekopírují styl ani jedné z těchto kapel. Většina skladeb je spíše pomalá a klade na posluchače docela velký nárok v podobě několikanásobného poslechu, neboť jinak se přistihnete, že za pár minut po odeznení skladby si jaksi nemůžete vybavit její konkrétní melodii, jen tak nějak mlhavě tušíte, že se vám to možná i docela líbilo.. Mezi rychlejší kousky patří syntezátorově nasládlá "Machines Live Like Ordinary People", ale podobné skladby na albu patří k výrazné menšině. Mezi nejlepší písničky (ano, nestydím se za to slovo) bych