Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z květen, 2018

The Vaccines - Combat Sports (2018)

Obrázek
Kluci od "vakcíny" letos přišly s novým albem, které je trochu jiné, ale zároveň stejné. To jsou teda věci...
The Vaccines se totiž vrátii ke svým počátkům, k veleúspěšné debutové desce a dali sbohem zvukově bohatším dobám (English Graffiti). Ve výsledku tak světlo světa spatřilo album, které na svých cca 33 minutách představuje nepřeplácanou porci indie rocku, u které je jasné, že kluci ve studiu se museli bavit. Asi zaslouženě, kapelu totiž nedávno opustil bubeník Robertson (troufnu si říci, že pro kapelu dost důležitá persona), což asi nebylo úplně příjemné.
Písně na albu jsou dost různorodé, objevuje se tu pěkně "šlapající" svižná "Nightclub" (trochu připomíná Kasabian), zasněná romantická "Maybe", či "Take It Easy" se zajímavým textem. Vůbec texty na desce jsou docela vtipné a nápadité (pokud tedy dokážu posoudit).
Moc pěkná deska fungující na první poslech.

Kazuo Ishiguro - Neopouštěj mě

Kazuo Ishiguro napsal před více než 10 lety román, který jej definitivně katapultoval do světové spisovatelské elity. Pojďme se mu podívat trochu "pod kapotu".
Hailsham je specifická internátní škola, kterou navštěvuje hlavní hrdinka Kath. Čtenář je uvržen do jejího příběhu, kde se to jen hemží různými náznaky, nevyřčenými obavami a otázkami. Už po několika odstavcích vám totiž snadno dojde, že se školou a jejím posláním není něco v pořádku.
Kniha by se dala zařadit do subžánru "alternativní historie", takže i když se časově odehrává na sklonku dvacátého století, tak to ve všech aspektech není to naše dvacáté století, ale jeho trochu pokřivená varianta. Poslání Hailshamu a všechny ty řeči o "dárcích a opatrovnících" není zase tak velkým problémem odhalit, nicméně i tak se Ishigurovi daří poměrně dobře udržovat napětí a očekávání dalších událostí. Navzdory tomu, že se v knize prakticky neobjevují detailnější popisy (například vůbec netušíme, jak hlavní hrdin…

Koho omezují závody?

Minulý týden se v Praze běžel teď už tradiční běžecký závod na kouzelnou maratonskou distanci. Akce RunCzech jsou obecně po organizační stránce dobře zvládnuté (když tedy pominete ty buzerace s přehlašováním svého čísla na jinou osobu) a vůbec velkolepě pojeté designem účastnických medailí počínaje a doprovodnými programy konče. Fajn, někomu to může vyhovovat, někdo dá přednost komornějším (a lacinějším, ty ceny mi IMHO přijdou hodně přepálené...) projektům. Každopádně se domnívám, že poslední věcí, která by se pražským závodům ze série RunCzech mohla vyčítat je nedostatečná informovanost závodníků a ostatní veřejnosti. Přesto se člověk při pohledu na některé české zpravodajské servery neubrání zděšení z příspěvků "diskutujících", kteří se znovu podivují nad tím, že se něco podobného koná.
Zpravidla se jedná o nářky motoristů, kterým daná uzavírka komplikuje plány. Byť samozřejmě vše je dopředu naplánováno a komunikováno na různých platformách, tak se prostě člověk těmto p…

Běžecké osobáky

Osobní rekordy jsou docela ošidnou záležitostí. Když člověk začíná s vytrvalostním během, tak mu naskakují jedna radost - a většinou to nedá ani nějakou velkou práci. Postupem času se tempo výskytu nových osobních rekordů zpomaluje, načež se jejich už tak dost sporadický výskyt omezuje jen na nové (zpravidla delší) vzdálenosti, které člověku narůstající obecná vytrvalost umožňuje uběhnout. Pak je ale konec i s nimi. Co dál?
Někdo to řeší tak, že si "osobáky" stanovuje na nějaké časové období, např. nejrychlejších 15 km v roce 2018. Existují také tzv. "maďarské tabulky", které vám narůstající věk dokážou přepočítat do adekvátních časů. Pak se také nabízí varianta nějaké časy vůbec neřešit, nicméně lidé bývají živočichové soutěživí a podobné blbůstky krásně pomáhají vyplňovat čas mezi spánkem a prací (a navíc se u toho dobře disputuje u piva).
Optimální variantou je tak asi změnit vlastní trénink a zkusit osobní rekordy pozvolna vylepšovat. To ale pochopitelně nelze dě…