Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z říjen, 2014

G. R. R. Martin - Rytíř Sedmí království (2014)

Obrázek
Předem musím zmínit, že knižní ságu Píseň ledu a ohně mám velice rád, zejména pak kvůli skvělému popisu reálně vyhlížejícího světa, kde postavy ani události zdaleka nejsou černobílé. Je tedy logické, že jsem dychtivě sáhl i po této Martinově knize.
Kniha se skládá ze tří relativně dlouhých povídek (nejvíce se mi zamlouvala ta s pořadovým číslem 2 - Přísežný meč), které popisují putování a příhody dobrotivého hromotluka sera Dunka Vysokého a jeho panoše Egga. Jak už bývá u Martina ale zvykem, tak Dunk ani Egg (ten zejména) nejsou tím, zač je čtenář zprvu považuje, pokud tedy povídky už z předchozí doby nezná, že..., a to je právě jeden kamenů úrazu. Povídky (byť ne všechny oficiálně) už u nás vyšly a i když je sice určitě hezké mít je takto pohramadě v jednom svazku, pro skutečné hardcore fanoušky Západozemí to asi žádné velké překvapení nebude.
Já však hardcore fanda pátrající na internetu po amatérských překladech (nebo čtoucí sérii v originále) nejsem, takže mě kniha celkem bavila. Na…

Co jsme komu udělali? (2014)

Obrázek
Francouzské komedie bývaly svého času slušným pojmem, který zaručoval velmi dobrou zábavu. Jen si vzpomeňte na všechny ty Fantomasy, Četníky, Asterixe, apod. Koneckonců i dnes se v zemi galského kohouta urodí ledacos hodně slušného, například i u nás velmi populární Blbec k večeři, či z těch novějších filmů Le Prenom (Jméno).
Humor některých kultur je nepřenosný, ledacos českého v nečeském prostředí bez znalosti společensko-kulturního kontextu nevyzní, ale mám dojem, že francouzské snímky jsou do našeho prostředí celkem přenositelné. "Co jsme komu udělali?" není výjimkou, ačkoli vychází ze situace, která v ČR běžná rozhodně není.
Svět se zmenšuje, lidé migrují i do míst, která by před sto lety jen obtížně našli na mapách. Tento fakt se nám může klidně i nelíbit, ale nic na něm nezměníme. Film "Co jsme komu udělali?" pojednává o následcích fungování společnosti, která je založena na multikulturalismu (Francie). Rodina Verneuilových byla obdařena čtyřmi krásnými dceram…

Megan Is Missing (2011)

Obrázek
Megan is missing patří mezi hororový subžánr "found footage" (zkráceně FF), jehož prvními odvážnými pionýry byly takové úctyhodné kousky jako třeba filmy Kanibalové nebo Záhada Blairwitch. A ano, mám pro podobný styl filmů jistou a nepatrnou slabost.
Velmi se mi líbí metafora internetu jako moře, je důležité pro život, mnohdy může pomoci, ale bývá často i zrádné a ostatní plavidla, která na něm potkáte, nemusí mít vůbec přátelské úmysly. Spousta nezkušených lidí toto nebezpečí ale ignoruje, což obvykle může znamenat maximálně "jen" vyzrazení nějakého pubertálního tajemství, nicméně určité procento případů může vykazovat skutečné nebezpečí. A právě mezi ně film o Megan patří.
Megan Stewart je 14 let a ač by se to na první pohled asi nezdálo, její nejlepší kamarádkou je cca o rok mladší Amy Herman. Obě dívky jsou totiž do jisté míry protiklady sebe sama (takové ty, které se údajně přitahují), Megan je - slušně řečeno - dívčina lehčích mravů, která je schopna pro trochu…

Něco málo k ebole

Ebola už nějaký ten čas plní (opět po delší odmlce) stránky novin a internetové i televizí zpravodajství. Asi jen těžko by bylo možné najít někoho, kdo by o této nemoci nevěděl aspoň základní fakta a kdo by při jejím vyslovení nepocítil jakýsi svazující, nepříjemný pocit. Jen si to zkuste zopakovat potichu sami pro sebe se zavřenýma očima. Ebola. Podobný pocit, jako když se řekne AIDS. Jsou to jen slova, ale slova, za nimiž je skryt jejich zlověstný význam a trochu i náš strach. Můžeme si stokrát říkat, že přenos viru HIV je možný jen za těch a těch okolností, ale v přítomnosti nakaženého se stejně cítíme podivně nesví.
Co mě ale trochu zaráží je, jakou vlnu paniky ebola ve světě způsobila a jak se mnozí lidé rázem obávají o to, aby také nebyli nakaženi. Jistě, do jisté míry to je pochopitelné, ebola patří mezi nákazy, se kterými si není radno zahrávat. Tato krvácivá horečka totiž bez včasného podchycení zabijí s děsivou přesností. Nicméně i tak mi přijde lehce podivný náhlý strach o svůj …

Caribou - Our Love (2014)

Obrázek
Caribou je hudebním projektem, za nímž stojí úspěšný matematik Dan Snaith, takový fajn klučina z Kanady, který je na hudební scéně aktivní cca od začátku milénia. O Danovi a Caribou jsem už dříve porůznu psal, takže jen stručně. Pod jménem Caribou začal vydávat desky od roku 2005, což byl také rok, kdy se mi dostal poprvé "do ucha". Setkání to bylo letmé, ale něco z něj ve mně zůstalo a rostlo... svým specifickým způsobem. Buď jak buď, od té doby jsem tento projekt vyhledával.
Kdyby bylo potřeba tuto desku nějak žánrově vymezit, tak bych asi použil slova jako "taková pomalejší elektronika", "folktronika", apod., ale slova jsou jen slova a do nich hudbu nacpat nejde. Důležité je, že Dan si se svým - v pořadí již šestým - albem pořádně vyhrál a je znát, že má stále po kapsách dost nápadů. Deska tak vůbec není jednotvárná a dokáže skvěle bavit.
Caribou se snaží často pořádat i živá vystoupení (tento rok hraje i v Praze, kde už vystupoval minimálně v roce 2010,…

Michael Gates Gill - Jak mi Starbucks zachránil život

Obrázek
Michael Gates Gill (dále jen MGG) byl svého času docela velký hajzlík. Žil si životem horních deseti tisíc, tykal si se společenskou smetánkou své doby, kupoval si drahá auta a na ne tak "šťastné" jedince se díval dost skrz prsty. Typ člověka, kterého můžte mít buď chuť napodobit, nebo kopnout do zadku (případně oboje). Jenže žádné stromy nerostou až do nebe, že?
MGG sice pracoval v prestižní reklamní společnosti a dělal pro všechny ty Fordy a Diory a jánevímcoještě, nicméně zase tak extra bohatý asi nebyl, protože jeho život s sebou nesl dost výrazné náklady. Předně chtěl, aby jeho děti studovaly vejšku, což v realitě USA znamená platit, platit a ... platit (a že dětí měl požehnaně). Navíc si tak jaksi zapomněl hradit něco tak prostého, jako je zdravotní pojištění (což v USA samozřejmě není povinnost). Když pak přišla z práce výpověď, nebohý MGG zjistil, že jeho život je v troskách, neboť sehnat práci po padesátce je problém a udržet si stávající životní standard problém ješt…

Objektivita!!!

Často někteří lidé volají, zejména v oblasti zpravodajství, po větší objektivitě. Určitě jste už někdy slyšeli podobné lamentování, že to a to médium (třeba ČT, MF Dnes, apod.) je velice neobjektivní, někdo má dokonce takové šílené požadavky jako, "citujte mi nějaké objektivní médium", apod.
Smutné je, že něco jako objektivní médium v podstatě ani neexistuje. Veškeré zpravodajství tvoří lidé, kteří pochopitelně náleží k nějaké sociální skupině, k nějakému pohlaví, náboženství, vyznávají nějaké hodnoty, apod. To vše se poté, často i podvědomě, do výsledku promítá. Účastník nějaké události tak nemůže podat zcela objektivní pohled na uplynulou situaci, protože ji nemohl vnímat v její komplexnosti. Stejně tak neexistuje něco jako "objektivní komentář", protože ať už vědomě či nevědomě, pisatel pravděpodobně s jednou stranou sympatizuje více než s druhou a i když to na sobě nechce mermomocí nechat znát, něco z toho do jeho výsledku přece jen něco promluví. Objektivita je …

Ano, jsem fotbalový fanoušek

Někdy mám pocit, že přiznat se k tomu, že jsem fotbalový fanoušek, člověk potřebuje docela odvahu. Není vyloučeno, že v některých skupinách je příslušenství do podobné zájmové skupiny považováno jako takové menší faux pas. Proč? Vysvětlení je celkem jednoduché. Jedná se mediálně o hodně vděčný stereotypní způsob zobrazování fotbalového fandy. Obvykle to je buď roztomilý tlouštík s šálou kolem krku mající jako hobby č. 1 fotbal a těsně v závěsu je pivo s vysedáváním po hospodách. V horším případě se jedná o cholerického agresora, který si na fotbale léčí své mindráky, zapaluje ohně, používá nelegální pyrotechniku, čmoudí dýmovnicí, hází kameny po autobusu svého týmu, pere se s fandy soupeře - prostě a jednoduše, je to hajzlík k pohledání.
Snad nikoho nepřekvapí, že podobný stereotyp má k realitě docela dost daleko.
Netroufám si říci, jak mě vidí mé okolí, ale předpokládám (na reakcích, které tu a tam dostanu) že z výše jmenovaných vlastností jich zrovna moc nemám. Možná proto ten úlek, kdy…