Něco málo k ebole

Ebola už nějaký ten čas plní (opět po delší odmlce) stránky novin a internetové i televizí zpravodajství. Asi jen těžko by bylo možné najít někoho, kdo by o této nemoci nevěděl aspoň základní fakta a kdo by při jejím vyslovení nepocítil jakýsi svazující, nepříjemný pocit.

Jen si to zkuste zopakovat potichu sami pro sebe se zavřenýma očima. Ebola.

Podobný pocit, jako když se řekne AIDS.

Jsou to jen slova, ale slova, za nimiž je skryt jejich zlověstný význam a trochu i náš strach. Můžeme si stokrát říkat, že přenos viru HIV je možný jen za těch a těch okolností, ale v přítomnosti nakaženého se stejně cítíme podivně nesví.

Co mě ale trochu zaráží je, jakou vlnu paniky ebola ve světě způsobila a jak se mnozí lidé rázem obávají o to, aby také nebyli nakaženi.

Jistě, do jisté míry to je pochopitelné, ebola patří mezi nákazy, se kterými si není radno zahrávat. Tato krvácivá horečka totiž bez včasného podchycení zabijí s děsivou přesností. Nicméně i tak mi přijde lehce podivný náhlý strach o svůj život z řad těch lidí, kteří dosud vedou životní styl, který se s tím zdravým potkává asi jen náhodou.

Leckdo do sebe denně naklopí třeba i 10 litrů piva, doslova se cpe bůčkem, smaženýma brambůrkama, řízky, apod., do toho třeba ještě kouří dvě krabičky cigaret denně, všude jezdí zásadně autem, tvrdí, že zelenina je pro králíky a o sport zavadí tak maximálně na ČT4. Vím, trochu zevšeobecňuji, ale jistě je mnoho těch, kteří výše uvedené aspoň z části splňují.

Přijde mi potom tedy docela divné, pokud podobní lidé propadají panice, že zemřou na virové onemocnění ebola, když je daleko pravděpodobnější, že se jim osudný stane vlastní způsob života.

Možná to bude tím, že s tím vlastním způsobem života jsou už tak trochu smířeni, a to mi přijde celkem smutné.