Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z únor, 2015

John Fowles - Mág

Obrázek
O Johnu Fowlesovi se s oblibou tvrdí, že to byl autor (zemřel v roce 2005), který se pohyboval na (křehké) hranici mezi modernou a postmodernou. Může být, podobné dělení je dobré zejména pro systematizaci přečteného, ale o knize samotné nám to skutečně důležité říci nemůže. A co že je tím skutečně důležitým? Že je to po čertech skvělá kniha! :-)
Mága (v originále Magus) začal Fowles psát už v polovině padesátých let, ale do finální podoby (v níž jsem jej četl) ho dostal až v roce 1976. Je to takové Fowlesovo "opus magnum" které čtenářům na relativně velké ploše představuje lehce paranoidní představu světa, ve kterém není nic jisté. I když příběh sám o sobě má celkem slušný spád a tempo, tak v knize není to hlavní (a možná i proto nefungovala filmová verze Mága, kterou jsem - možná bohudík - neviděl). Hlavním je - podle mého názoru - onen neustále přítomný pocit nejistoty a nedůvěry spojený s nutností si domýšlet, co že se to vlastně vůbec děje. Autor vám tu přihazuje stopu smě…

Kdo jsou a co chtějí pivaři?

Obrázek
Název jsem si, možná trochu nezvykle, vypůjčil z díla B. Šmerala ("Kdo jsou a co chtějí sociální demokraté"). Ono se to má asi takhle, slovním ekvivalentem výrazu "vinař" je ve vztahu k pivu patrně "pivař". Nelze si ale nevšimnout jistého rozdílu ve vážnosti obou oslovení. Když tedy už hovoříme o "vinaři", tak si většinou asi představíme úctyhodného jedince, který labužnicky degustuje tento slavný nápoj boha Dionýsa, jeho pivní ekvivalent ale v lidové představě obvykle nabývá dost neveselých kontur, když jedna z prvních asociací míří k velkému pupku, který vznikl nezřízeným polikáním hektolitrů piva každý den. Takový pivař pak obvykle bývá popsán i jako osoba veskrze odpudivá, s umaštěnými ústy (pivečko se musí něčím promazat, třeba tlačenkou) a zažloutlými nehty, protože bez pořádného žvára si prostě pivko jen tak nevychutnáme, že... Není asi třeba dodávat, že podobná generalizace je podle mě více než hloupá.
V Čechách je trochu problém se samotný…

The Subways - The Subways (2015)

Obrázek
Když jsem Subways začal poslouchat (po debutu Young for Eternity), tak jsem si říkal, že je to taková milá a svěží indie-alternative-rock-punk skupina, která vás dokáže příjemně nastartovat třeba cestou do práce. Jak šel čas, Subways vydali další alba, kde úspěšný motiv víceméně zopakovali. Žádné z desek ale podle mě jejich velmi dobrý debut nepřekonala. Hudební kolovrátek se točil stále dál ve stejných rytmech. Jasně, možná to zní jako pláč na špatném hrobě, ale po třetí vydané desce jsem na Subways trochu zanevřel a od tohoto alba ani nic moc neočekával.
Upřímně, není to buhvíjaký průlom do hudebních dějin. Charlotte a spol. si prostě jedou dál "to svoje", ale nutno dodat, že "to svoje" hrají zatraceně dobře. Tohle je hudba jako stvořená na skvělé post-grungeové párty a koncerty (ostatně sám jsem jeden kocncert The Subways před 5 lety navštívil). Pokud člověk na tento princip přistoupí, tak je tu velká šance, že se bude velmi dobře u poslechu bavit. Rozhodně je čím…

Mark Ronson - Uptown Special (2015)

Obrázek
Mark Ronson je borec, který dokáže vzít do ruky zdánlivě nesourodý materiál a zdánlivě nesourodé interprety a utvořit z toho zručností naspeedovaného rabi Löwa paradní hudební kousek. Jeho kolaborace s mnohými známými tvářemi současné hudby je celkem dost provařená. Nikdy bych nevěřil, že takový soubor dokáže dát dohromady, jenže....jméno "Ronson" asi působí jako docela slušný magnet. Na své v pořadí již čtvrté studiové desce se Mark obrací velmi vstřícně k funku a obecně ke zvuku sedmdesátých let. Celé album je tak trochu retro (což dnes zase frčí) a působí na poslech velmi dobře. I mně - člověku, který funk normálně skoro vůbec neposlouchá - se to líbilo. Holt Ronson...., kluk jeden šikovnej :). Jo, deska by mohla být trochu delší, ale nic asi není dokonalé. Velmi mě potěšila přítomnost Kevina Perkera z psychedelických Tame Impala, jehož hlas dal skladbě "Daffodils" ten správný rozměr. Na desce se ovšem mihly i další známé osobnosti, např. Bruno Mars, Stevie Wonder…

Vrtěti Zemanem

Už krátce po zvolení Miloše Zemana presidentem ČR bylo více méně jasné, že novopečený funkcionář bude terčem posměchu příznivců "druhé strany". Na tom by nebylo nic tak divného, Zeman vždy - navzdory tomu, co rád tvrdí - společnost (podobně jako mnoho jiných státníků) polarizoval, ovšem tehdy ještě nikdo nevěděl, že president dá svým odpůrcům do rukou tak velkou haldu munice.
Ve výsledku z toho máme dost neslavný, místy až groteskní, konec politika, který bohužel zcela neodhadl svůj zenit a nadále se pouští do půtek, kterým nerozumí a vlastně už jim ani porozumět nemůže. Zeman se "zasekl" někde v polovině devadesátých let, současný svět spojený s prudkou globalizací, digitální revolucí, apod. je pro něj neproniknutelnou džunglí. To by samo o sobě nebylo nic divného, kdyby ale takový člověk nebyl ve vrcholné reprezentativní funkci a netrpěl pocitem, že musí nutně světu sdělit své myšlenky, které jsou bohužel často dost mimo, nesouvisející s původním tématem, atd.
Co j…

Sweatshop

Obrázek
Norská dokumentární minisérie s výstižným názvem "Sweatshop" (= doslova "zapocený obchod", tedy sociálně dost neutěšené místo) oběhla svět a určitou pozornost získala i v našich médiích. Oprávněně. Však si už jen poslechněte základní "zápletku". Trojice norských mládežníků (bože, to slovo...), kteří se zajímají o oděvní design, se účastní jakési formy reality show, kde prožijí několik dní v Kambodži a na vlastní kůži si zkusí jaké to je být tamním "garment workerem". Zážitek, který člověka dokáže změnit.
Je skutečně pozoruhodné sledovat, jak v podstatě tato "cool" a "posh" děcka několik dní v Kambodži ovlivní (nejvíc na nervy mi lezla Anniken). Samozřejmě, podmínky ve "sweatshopu" jsou strašné, ale je třeba přihlédnout ještě k tomu, že k natáčení se dostal navíc i podnik, který na tamní poměry ještě docela ujde. Bezesporu existují ještě mnohem horší místa. Sociální zbídačení některých lidí je skutečně hrozné a nic moc …