Liborův blog

Nejspíše jste již zaregistrovali odpor členek feministických hnutích (byť členství je často neformální) ke klasickým pohádkám. Důvod je nasnadě. Právě v těchto pohádkách - jež vznikaly v současné podobě někdy v 18., 19. století (a možná ještě dříve) - se nacházejí určité vzorce chování, jež malá děcka absorbují a pak i přijmou za své. Princ je statečný, spravedlivý, čestný a aktivně osvobozuje princeznu, která obvykle jen pasivně čeká na záchranu. Děti si z toho vezmou, že muži musí být iniciativní a ženy mají v lepším případě sedět doma a rodit děti. "Velké" záležitosti se pak mají nechat mužům, neboť ti jediní vědí co a jak. Feministky tedy často navrhují vytlačování těchto pohádek ze společnosti, dokonce jsem se doslechl i o aktivitách při tvorbě pohádek nových, kde statečné princezny skolí draka. Inu, proč ne... Ale sám se osobně domnívám, že jakákoliv násilná, nutící aktivita by zde nepadla na úrodnou půdu. Pohádky procházely stoletým vývojem a de facto tímto vývojem pro

Po delší době jsem navštívil divadlo. Už se ze mě pomalu stával kulturní barbar, takže jsem se na představení docela těšil. Jednalo se o divadlo Šrapnel (jaký to výbušný název!) a jejich hru Tělocvikář, kterou divadlo dávalo v pražském Rock Café ( www.rockcafe.cz ). Hra je to veselá, komická. Zavádí diváka na půdu školy těsně před vypuknutím nového školního roku. Hlavními postavami jsou pochopitelně učitelé, kteří se však až velice nápadně podobají různým typům žáků, které sami učí. Celý děj se v podstatě točí přípravy divadelní hry, kterou má učitelský sbor prezentovat před zájezdem (tuším) z Izraele. Vše je ještě okořeněno o milostnou zápletku (respektive zápletky) a notnou dávku humoru. Tělocvikář: Koupil jsem lístky na Rangers s Jágrem, celému učitelskému sboru! Takových peněz mě to stálo - 240 000kč. No, celé dva učitelské platy. (Liborova volná interpretace divadelního textu). Humor byl skutečně dobrý a originální, stejně tak na tom byly i různé taneční "vložky" kterými

Na Praze (a na velkých městech obecně) mi vadí jedna věc. Když člověk vzhlédne k obloze, tak nevidí nic, respektive vidí jen tmu v povzdálí a jakousi načervenalou zář, kterak velkoměsto promítá svůj život na oblohu. Je to škoda, protože svítící hvězdy při pohledu vzhůru prostě tak nějak patří. Hvězdy pozorovali již naši předci v hlubokém dávnověku a jistě si pokládali zajímavé otázky. Třeba, co to tam nahoře zatraceně bliká? Lidská mluva je někdy úžasná. Často se i dnes říká, podívej, svítí hvězdičky. A přitom všichni (doufám) víme, že ty "hvězdičky" jsou obrovitá tělesa, se kterými bychom se asi nechtěli potkat v noci v parku. Je zajímavé, jak člověk vše vidí z vlastní perspektivy, ale sám si neuvědomuje, že jeho čas zde na Zemi není nekonečný a všechny jeho starosti v porovnání s celým kosmem fakticky neznamenají nic. Každý máme své problémy a já se těch svých někdy pokouším zbavovat výše zmiňovanou představou. Jenže,..ono to vždy moc dobře nejde, protože člověk žije právě

Švedský film je pro českého kinomola velkou neznámou, což je jistě škoda. Z nové švédské kinematografie jsem měl možnost (pokud si pamatuji) vidět jen dva snímky. Shodou okolností byly oba dílem režiséra jménem Lukas Moodysson. Již v jeho debutu "Fucking Amal" je dobře zachycena látka, kterou se zaobírá ve filmu Tillsammans (český doslovný překlad: Společně). Jedná se o lidské vztahy, hlavně zaměřeno na vztahy partnerské, které vždy nemusí být pouze heterosexuální. Ve filmu Společně nám autor předkládá dobu roku 1975, kdy mladá Elizabeth opouští svého nešťastného a zoufalého manžela (viz foto výše) i s dětmi, neboť se opovážil na ni vztáhnout ruku. Nemá moc kam jít, proto nepohrdne nabídkou svého bratra Gorana (předem se omlouvám za přepis švédských jmen). Jenže, Goran nežije sám, bydlí v komunitě, která se nazývá Tillsammans v domě s dalšími cca 5 lidmi různého pohlaví a různé sexuální orientace. Tato skupina otevřeně hlásá levicové myšlenky a hlásí se rovněž k ideám hippies

Tak tedy, na žádost (jednu!!!) :-) jsem se rozhodl zde publikovati nějaké oskenované listky starých kalendářu. Jsouc v dobré víře, že tímto neporušuji žádná autorská práva je zde několik listů. Ke svému štěstí jsem zjistil, že se nám podobné publikace hojně vyskytují v knihovně. Domnívám se, že i tehdejší kalendáře mohou hodně vypovídat o době, ve které vznikly. Také doufám, že toto bude o něco zábavnější než Rimmerova sbírka fotek telegrafních sloupů z 20. století..:-D. Tak tedy, toto je obálka kalendáře z roku 1944. Barvy: černá a bíla, nic pestrého, fuj. Porovnejte např. s optimistickým rokem 1949! Nejkrásnější ale byly vždy Vilímkovy kalendáře, tento je z roku 1938 a má tu zvláštnost, že ke každému měsíci je přiřazena nějaká země Evropy, kam se Vilímek jel podívat. Vybral jsem Německo (jen tak, čistě náhodou...). Zajímavé je porovnání s vnitřkem výše zmiňovaného kalendáře z roku 1949, který má sice pestrou obálku, ale ...černé nitro. Jakoby to něco vypovídalo i o skutečném stavu vě

Jelikož se poslední dny notně soustředím na přípravu mé bakalářské práce, tak se snažím zajistit si co nejvíce možných pramenů. Pátrám tedy očky po všech možných titulech. Téma mé práce se zaobírá únorem 1948, takže jakmile někde spatřím slovo únor, již zbystřím. Trochu jsem se zasekl u těch publikací od písmene "k"..., jak se to jen jmenuje.....? Kalendáře!!!:-) To byste nevěřili, v každém (!) kalendáři je minimálně jedna stránka věnována únoru:-). Náhodou, doma jsem nalezl kalendář z roku 1944, to se ještě dělaly takové kalendáře, které v sobě obsahovaly i nějaké to počteníčko, rady zemědělcům atd. Ale vzhledem k datu výroby kalendář obsahuje i jiné cenné informace. Kupříkladu úvodní provolání slávy prezidentu Háchovi a celé Říši, která nás milostivě vzala pod svoji ochranu. Skutečně působivé. Jestli bude zájem, tak nějaké stránky mohu oskenovat a dát sem. Jinak, dobrá kapitola v kalendářích je květen. To je četba! Mám totiž narozeniny...:-).

Toto není kniha v "klasickém" slova smyslu, neboť se jedná o knihu komiksovou, což však zároveň neznamená, že by ji tato skutečnost nějak ubírala na kvalitě. Naopak. Ty tam jsou již doby, kdy komiksy byly odkázany výhradně dětem. V dnešním čase je možno čísti komiksy i pro dospělé (a někdy jen pro ně:-)). Krásným příkladem díla obrázků s bublinkami je Death. Hlavní hrdinkou je Smrt. Děsuplné, že? Smrt zde ovšem není nějaká kostřička s kosou zabalená v plášti, ale docela normální - zhruba šestnáctiletá - dívčina, která sice chodí v černém, na krku se jí houpe kříž Ankh, ale jinak..vypadá celkem normálně Vždy jednou za sto let se Smrt, aby lépe poznala život, který bude jednou ukončovat, vydá na Zemi. Při svém pobytu potká Sextona, což je mladý chlapec, kterému se již nějakou dobu v hlavě honí myšlenky na sebevraždu..Brzy poté kontaktuje Smrt (nechá si na Zemi říkat Didi) i Mad Hettie, což je přes 200 let stará dáma, která od ní potřebuje nalézt své srdce. Ano, příběh spadá do

Víte, je hudba, která je inspirativní - do jisté míry objevná - originální a hlavně - nápaditá. A pak je hudba, která jen z té výše jmenované těží. Včera jsem byl na návštěvě u svých známých a byl jsem svědkem promítání hudebních videí jednoho nejmenovaného českého zpěváka, jehož přijmení zní Kotvald. Většina klipů pocházela z doby osmdesátých let a pan Petr, tedy pardon, pan Kotvald, tam vesele rozhýbával své taneční kreace. Co mě velmi zaujalo byl jeho účes a i celková image kterou prezentoval na kocertech. Jakoby chvílemi vypadl z oka Depeche Mode. Dokonce i ta hudba byla poněkud podobná. Depeche Mode byli pochopitelně v době osmdesátek nesmírně populární, takže je logické, že jejich tvorba měla velký vliv na celou hudební scénu, nicméně vidět pana Kotvalda zpívajícího své novoromantické songy na elektronickém podkladě a jaksi (promiňte mi to slovo) znásilňujícího nebohé Depeche Mode se mi moc nelíbilo. Jsou prostě lidé, kteří razí cestu (často se jim i leckdo vysmívá) a lidé, kteří

Every Day je v pořadí druhým albem formace Cinematic Orchestra, což je britská skupina sestávající se z poměrně velkého počtu stálých i nestálých členů. Cinematic Orchestra jsou rovněž neodmyslitelně spojeni s výborným labelem Ninja Tune (např. Jaga Jazzist, Amon Tobin). Hudba na této desce by se dala zařadit k acid jazzu, downtempu, což jsou hudební styly mému sluchu velmi blízké. Jedná se tedy o poklidnou desku, vhodnou k relaxaci. Nejlepší skladbou na desce je podle mého názoru úvodní "All that you give". Zajímavá je také skladba "All things to all men", ve které se objevují i prvky "černé muziky", kterou osobně moc rád nemám, ale toto se mi líbilo.

Před chvílí jsem se vrátil z nákupu nějakých základních potravin, když tu jsem na našem náměstíčku míjel nákladní vůz, z něhož se ozývaly vskutku odpudivé zvuky kvičení vepřů. Nevím, kolik vepříků bylo v nákladním autě zavřeno, ale jistě to byl počet velký, neboť jejich zvuk byl mocný a...trochu naháněl i hrůzu. Nicméně pravou hrůzu zažívali asi jen ti vepři uvnitř. Připomnělo mi to dokument, který jsem před lety viděl a který pojednával o zvířecích jatkách. Představte si, že by se něco podobného dělo nám - lidem. Že by nějaká "vyšší" inteligence (třeba populární mimozemšťané) ovládali lidské plemeno a jen tak z "plezíru" by si jej v ukrutných podmínkách pěstovali pro stravu. Případné argumenty by odmítali s tím, že "ti lidé stejně nic necítí, neboť jsou vývojově natolik pod námi...." Otřesné. A třeba už k něčemu takovému dochází, jen o tom - my bláhoví - ani nevíme. Asi bychom jen stěží mohlí naříkat, že se nám něco podobného děje neprávem.

Jistě jste si bezesporu všimli (minimálně ti pražští), že MHD opět notně podražilo a jelikož já v současné době nemám oblíbenou "lítačku" - protože by se mi v době zkouškového nevyplatila - tak, když musím, jezdím na lístky, což je docela také nákladné. Do školy to mám z nádraží 2 stanice metra a dávat za pobyt v dopr. prostředku po dobu cca 5 minut 18 korun (a tu samou částku ještě jednou) mi přijde hrozné. Černý pasažér rovněž nejsem, tak jsem se rozhodl pro možnost třetí, tedy šel jsem pěšky. Tu cestu z nádraží ke škole jsem již dříve několikráte absolvoval, jenže...to bylo léto. Teď v zimě je chodník krutě uklouzaný, takže můj pohyb na něm byl jistě pro kolemjedoucí asi trochu komický:-). Kolemchodící tu nebyli žádní a ani se nebylo čemu divit. Prostředí Radické ulice směrem k Jinonicím je skutečně úchvatné, lemováno mnohými polorozpadlými budovami nějakých továren snad ještě z první republiky. Vůkol toho všeho se line vůně spalovacích motorů, neboť aut je tam skutečně ho

Znáte ten pocit, když si chystáte pustit nějaký film a již dopředu víte, že bude úplně super? Tak přesně takový pocit jsem měl včera večer, když jsem do svého přehrávače zasunul disk s nápisem "Stardust". Důvod byl nasnadě. Na tvorbě filmu se výraznou měrou podílel Neil Gaiman (je to adaptace jeho knihy), což je autor takových skvostů jako např. filmu Mirrormask , či i knihy Nikdykde . I v tomto případě se pochopitelně jedná o fantasy příběh. Pomyslné režisérké taktovky se v případě Hvězdného prachu ujal Matthew Vaughn, kterému se podařilo (pochopitelně nejenom jemu) zajistit pro snímek celou plejádu hvězd. Peter O´Tool, Ian McKellen, Robert De Niro, Claire Danes i Michele Pfeiffer. Příběh samotný vypráví o mladíkovi jménem Tristan, který žije ve vsi s hezkým (pro fanoušky Pink Floyd) názvem Zeď. Kolem vesnice je skutečně zeď, která má rozdělovat "náš" svět od kouzelného království vedle (kde mimochodem probíhá roztomilý boj o moc). Tristan je cosi jako místní outsi

Mám rád sluneční svit. Například to, jak se slunce dokáže hezky opřít k zemi v zimě, kdy je svit ostrý. V létě jsou pak velice krásné západy slunce, když se povede takové to načervenalé světlo, takže při pohledu z okna vypadá příroda jako zalita krví, což už při této myšlence není zrovna moc hezké, ale stejně, má to něco do sebe. Proto nemám rád období, kdy jsou příliš dlouhé noci, protože v noci - překvapivě - nic slunečného na obloze nesvítí. Tedy, jak si čtu výše napsané řádky, tak mě napadá, že někdy myslím na pěkné blbosti:-). Ale co, stejně už si přeji aby bylo léto. Lidé jsou jako květiny, bez sluníčka pomalu uvadají. A já člověk rozhodně jsem.

Stala se událost, která mě skutečně dokázala rozladit (zním dokonce falejšněji než má personifikovaná kytara - Tonča). Zapsal jsem se na zkouška, kterážto se mněla odehrávati v únoru - sice je čas, ale pomalu jsem se začal učit. Zápis se neprováděl elektronicky jen na jakýsi kus papíru, ježto byl připíchnut na nástěnce. Maximum účastníků bylo omezeno na 10 nešťastných jedinců. Já byl poslední z nich - tedy desátý. Byl jsem pochopitelěn velmi rád, že jsem měl takové štěstí a do té "fronty" se ještě vešel. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem shledal následujícího dne, že si někdo vskutku horlivý dokázal svým písmem vtisknout podpis do mezery mezi mnou (do té doby desátým) a jedincem nade mnou (do té doby devátým). Hrůza, člověk by si myslel, že vysokoškoláci by v sobě mohli mít trochu soudnosti a slušnosti. Inu, tak tu zkoušku asi budu muset dáti v letním semestru, co se dá dělat, aspoň se na ni ještě lépe připravím...

Tak mě napadlo, že už to jsou vlastně celkem 2 roky, co mám založen tento blog a co sem ťukám svá písmenka. Zajímavé, některá výročí kolem člověka jen tak proplují a skoro si jich ani nevšimne:-). Nezbývá než sfouknout imaginární svíčky a pokračovat dále. Zajímalo by mě - čistě jen tak - jak dlouho mi toto hobby - ťukání písmenek na web - vydrží.

Když vykouknete z okna ven, tak si možná všimnete odporného počasí, které tam panuje. Já osobně moc zimu v lásce nemám daleko raději nechávám své tělo vystavovat paprskům sluníčka např. v létě, nicméně zimu jsem ochoten akceptovat (ono mi koneckonců ani nic jiného nezbyde:-)), ale zimu skutečnou a ne toto, co venku děje. Sníh takřka nikde (pokud nepatříte k horským usedlíkům) a včera ještě začalo to fujtajblové náledí, které mě málem stálo poněkud trapný pád, leč díky svým úžasným botám jsem to naštěstí ustál. Nicméně kalich trpělivosti jest překročen. Já chci mít možnost stavět sněhuláky, prožít tzv. "koulovanou" a mít možnost nadávat na to, že mi před dům napadla tuna sněhu. Nic z toho však činit nemohu, neboť sníh tu žádný není a na jeho místě si teď na naší zahradě lebedí nějaká polobahnitá klouzavá břečka. To už je trochu moc, ne? Pokud je člověk nespokojen s vnitrostátními problémy, tak obvykle píše (či jen podepisuje) petici sjednanou k jejich nápravě. Co však zde? Kom

Nikomu se nikdy nezdálo, že by jich měl někdy málo. Čím víc, tím líp, i kdyby kvůli tomu někdo chcíp. Ale co..... snad bude někdy líp...

To se mi stalo zrovna včera, chystal jsem se ze Smíchovského nádraží právě zanechat matičku Prahu svému neblahému osudu velkoměsta, když tu jsem potkal člověka, na kterém již na první pohled bylo znát co je zač. Tedy, já rozhodně nikoho nesoudím dle oblčení, image atd, ale v tomto případě jsem již tušil, co bude následovat. Ano, následovala obligátní otázka, která uvozuje tento článek. Zašmátral jsem v kapsičkách (mám jich hned několik a občas v nich najdu věci, které jsem již považoval za ztracené) a tomu pánovi daroval 5 korun a padesát haléřů. Vím, není to moc.., ale já nejsem zrovna bohatý student (to asi skoro nikdo). Pán ani moc nepoděkoval a optal se, zda bych nemohl nabídnouti více. Odvětil jsem, že sice více peněz u sebe mám, ale jen v papírových bankovkách a ty se mi zrovna rozdávati nechce. On potřásl hlavou a pak řekl něco ve smyslu, že se mě musí na něco zeptat, jinak by si to vyčítal. Nepříjemný pocit z prodlužování nepříjemného rozhovoru se stal ještě více....nepříjemněj

Někdy člověku vůbec není do smíchu a to je potom problém.... Hrůza. Stále ještě ale existují lidé se kterými se dokáži opravdu od srdce upřímně zasmát, lépe řečeno, se kterými se směji vlastně pořád. To je takový zvláštní pocit..., máte třeba špatnou náladu, potkáte onen typ člověka, on něco povídá a vy se jeho řečem smějete, neboť jsou skutečně vtipné, nicméně uvnitř stejně cítíte ten smutek. Ne, někteří lidé prostě neumí být skutečně vážní, což je mnohdy fajn, ale někdy se to nevyplácí. Jak pak řešit starosti a problémy? Pod maskou smíchu? Existují skutečně lidé, kteří takříkajíc nemají starosti? Nevěřím tomu, vždyť život sám je tak komplikovaný a složitý... Krom některých lidí jsou i jiné záležitosti, jež mi vnáší radost a smích do života. Jednak to jsou vzpomínky, jež sice často při společném vyprávění s přátely nabývají místy až mýtickou podobu, ale funguji zcela osvědčeně. Pak to jsou mé oblíbené britské sit-comy Black Books, Red Dwarf,.... Knihy Terryho Pratchetta (mimochodem, u

Určitě jste si v centru Prahy (i jiných velkých měst) všimli jedinců, kteří - i v mrazu - postávají venku na ulicích a nabízejí cizincům letáčky s nabídkou nějakého toho koncertu vážné hudby. Nikdy jsem nechápal, jak dokáží rozpoznat cizince od našince - neboť takovéto akce jsou určeny takřka výhradně pro návštěvníky ze zahraničí - vždy totiž spolehlivě vědí komu letáček dát a komu ne. Třeba mají nějaký vlastní zvláštní, speciální smysl, o kterém zatím lékařská věda úzkustlivě mlčí:-). Už několikrát jsem se - jen tak ze zvědavosti - pokoušel okolo nich projít, ale - NIC. Letáček jsem nedostal. Dokonce jsem sáhl i k rafinovanějším metodám, vytáhl jsem fotoaparát a jal se pořizovat snímky nějakého jistě pamětihodného domu. Opět nic... Aspoň jsem dospěl k názoru, že jsem tedy asi skutečně Čech... Jdu si dát knedlíky a pivo.