Smích

Někdy člověku vůbec není do smíchu a to je potom problém....
Hrůza.

Stále ještě ale existují lidé se kterými se dokáži opravdu od srdce upřímně zasmát, lépe řečeno, se kterými
se směji vlastně pořád. To je takový zvláštní pocit..., máte třeba špatnou náladu, potkáte onen typ člověka, on něco povídá a vy se jeho řečem smějete, neboť jsou skutečně vtipné, nicméně uvnitř stejně cítíte ten smutek.
Ne, někteří lidé prostě neumí být skutečně vážní, což je mnohdy fajn, ale někdy se to nevyplácí. Jak pak
řešit starosti a problémy? Pod maskou smíchu? Existují skutečně lidé, kteří takříkajíc nemají starosti? Nevěřím tomu, vždyť život sám je tak komplikovaný a složitý...
Krom některých lidí jsou i jiné záležitosti, jež mi vnáší radost a smích do života. Jednak to jsou vzpomínky, jež sice často při společném vyprávění s přátely nabývají místy až mýtickou podobu, ale funguji zcela osvědčeně. Pak to jsou mé oblíbené britské sit-comy Black Books, Red Dwarf,.... Knihy Terryho Pratchetta (mimochodem, už mu prý moc času na tomto světě nezbývá - tato zprávě mě tedy zrovna
mnoho nerozveselila). Myslím si, že člověk musí mít vždy u sebe něco, co mu může zlepšit náladu, stejně tak, jak tvrdý narkoman musí u sebe mít vždy svoji drogu, protože jinak..