Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z květen, 2014

Saki - Léčba neklidem

Obrázek
Saki, vlastním jménem Hector Hugh Munro, je relativně známým britským spisovatelem, který proslul zejména svými krátkými humornými povídkami. Některé z nich jsem četl už dříve (Kocomour, Hračky míru), velmi se mi na nich líbila satira, místy černý humor a hlavní postavy (ať již to je oblíbený Sakiho hrdina Clovis, či někdo jiný), kteří s velkým nadhledem glosují své konvenční okolí. Léčbu neklidem jsem si tedy nedávno sehnal z jednoho pražského antikvariátu za krásných 40 ká čé.
Pro pochopení autorova díla je vhodné si i něco přečíst o jeho životě, který zrovna humorný nebyl. Spíše by jej šlo označit za trochu smutný a opuštěný. H. H. Munro vyrůstal se svými tetami Charlottou a Augustou a několika málo sourozenci. Kamarádů na hraní moc neměl, takže si rád utíkal do říše fantazie (tu nám může připomínat povídka "Sredni Vaštar"). V dospělosti na svoji dobu hojně cestoval, zamiloval si Rusko, a podíval se dokonce i na nějaký čas do naší matičky Prahy. Zemřel celkem mladý na boji…

Na Unii se můžeme vykašlat...

Název víceméně odráží postoj mnohých občanů ČR k nastávajícím (respektive v tuto dobu i probíhajícím) volbám do EP. Instituce EU je v některých společenských kruzích poněkud neoblíbená, leckdy možná oprávněně, ale někdy také kvůli zcela iracionálním důvodům, jako "zakázali nám náš rum", "budou normy na včelí úly", apod. Některé euromýty mají reálný základ, ale jejich výklad spočívá v činorodé lidové tvořivosti, která dokáže leckdy napáchat zajímavé "škody".
Podle mého názoru EU často slouží jako vítaný hromosvod pro ty jedince, kteří z nějakého důvodu (možná vyvázání vlastní odpovědnosti) potřebují mít možnost stěžovat si na někoho "nahoře". Dříve to mohl být SSSR (který nám vše diktoval, ale už se málokdy zmiňuje, že leckdy bylo Československo daleko papežštější než papež), dnes je potřeba najít si něco jiného - EU jistě (někdy i vlastní vinou) v tomto ohledu poslouží velmi dobře.
Určitou formou odporu je pak absence u eurovoleb. Osobně ji moc ne…

První půlmaraton

Tento článek bude tak trochu navazovat na ten o první patnáctce, i když silně pochybuji, že bude mít takovou čtenost :). Stejně jako předtím bych byl nerad, kdyby někdo bral text doslova, neboť je plný různých subjektivních názorů, z nichž některé mohou být i zcela špatné, ba přímo zvrácené.
Od uběhnuté "patnáctky" už k půlmaratonu (cca 21,1 km) není zase až tak daleko. Kdyby mi ale někdo před rokem sdělil, že 6 km budu považovat za vzdálenost, která "není zase až tak daleko", tak bych asi nevěřil. Z toho tedy plyne první ponaučení: jsme schopni dokázat i to, co se nám - zatím - zdá nemožné. Opravdu, začátky jsou nejobtížnější.
Mnoho lidí by také určitě řeklo, že tak dlouhý a náročný běh je potřeba nějak dopředu naplánovat. Může být, ale takto obvykle nepostupuji. Často se mi stane, že si řeknu: tak, dnes dám třeba "desítku" (běžeckou, tu hospodskou ale ostatně také málokdy plánuji...), ale postupem času zjistím, že to to dnes nějak nejde, vane divný vítr, …

Vtipná jména

Obrázek
Jméno si člověk, možná bohudík, nevybírá, což znamená, že se občas povede získat cosi, za co se pak můžeme jen stydět a vyhledávat možnosti jak je možné jméno změnit. Někdy je to ale docela legrace a dotyčným to nevadí, po ČR se tak na svém (ocelovém) oři prohání muž jménem Winnetou Milenko, tomu údajně jeho jméno jednou pomohlo i umluvit dopravní policii, která mu přestupek za rychlejší jízdu jednoduše prominula. Asi se báli skalpování. Což o to, Winnetou (to je německá obdoba jména, česky je to pochopitelně s jednoduchým "V") je docela fajn frajer, který bude mít své jméno v srdcích mladých dobrodruhů asi napořád. Navíc je to klaďas k pohlední a člověku zase tak nějak moc nevadí se s ním ztotožnit, ale co mají dělat holčičky, které jejich matky pod dojmem populární telenovely pojmenovaly Esmeralda? Naštěstí vzpomínky na tento seriál pozvolna mizí a za nějakých dvacet let jej asi bude znát už jen málokdo (a mezi námi, bez té konotace se seriálem, ono to nezní zase tak špatně)…

Kdo je to "food nazi"?

Z nadpisu asi nebude těžké zjistit, o čem tento krátký příspěvek bude. Mnoho lidí už dnes aspoň elementárně vládne jazykem Shakespeara (byť ta dnešní angličtina má k té z jeho doby celkem daleko), takže je jasné, že řeč tentokráte bude o - kostrbatě řečeno - nacistech v oblasti stravování. Osobně nejsem velkým přítelem přílišného užívání anglicismů, nicméně angličtina - jako jazyk, který se vyvíjí nesmírně rychle - je velmi vhodná pro různé novotvary, kterými se doslova hemží současný globální svět. "Food nazi" (dále jen FN) tomu skvěle odpovídá.
Lidé patřící do škatulky FN jsou jedinci, mající sklony ostatní kolem sebe soustavně a metodicky poučovat o tom, jak se mají správně stravovat. Nevztahuje se to jen na výběr pokrmů, ale také na jejich četnost, správné postupy při přípravě, zásady společenského stolování, apod. To může být samozřejmě leckdy užitečné (člověk se aspoň vyhne některých faux pas), ale opravdovým FN ve skutečnosti o jídlo a stolování jako takové prakticky an…

Metronomy - Love Letters (2014)

Obrázek
Asi každý z nás někdy psal ony "Love Letters", dopisy plné citu a něhy. Nejinak tomu jistě bylo i se členy skupiny Metronomy, ti si o tom ještě navíc natočili desku. Hodně dobrou desku, sluší se říci...
Na Metronomy jsem narazil v roce 2008 v souvislosti s jejich albem Nights Out. Bylo to po čertech dobré album plné skvělého synťákového popu a vůbec se nedivím tomu, že v některých anketách se dostalo mezi nejlepší desky roku 2008. Poté přišla neméně skvělá The English Riviera a letos tu máme přídavek s názvem Love Letters. Love Letters (dále jen LL) mi přijde trochu jiné než předchozí alba (i když zase jde poznat, že se jedná o Metronomy), daleko více je zde akcentovaný psychedelický retro zvuk a pop znějící jako ze šedesátých let. Pryč jsou časy nu-rave období skupiny. LL je bezesporu deskou daleko intimnější než její předchůdci, ale také deskou na níž by sedělo označení "příjemně smutná", podobně jako je i mnoho "Love Letters" naplněných romantickou nadějí…