První půlmaraton

Tento článek bude tak trochu navazovat na ten o první patnáctce, i když silně pochybuji, že bude mít takovou čtenost :). Stejně jako předtím bych byl nerad, kdyby někdo bral text doslova, neboť je plný různých subjektivních názorů, z nichž některé mohou být i zcela špatné, ba přímo zvrácené.

Od uběhnuté "patnáctky" už k půlmaratonu (cca 21,1 km) není zase až tak daleko. Kdyby mi ale někdo před rokem sdělil, že 6 km budu považovat za vzdálenost, která "není zase až tak daleko", tak bych asi nevěřil. Z toho tedy plyne první ponaučení: jsme schopni dokázat i to, co se nám - zatím - zdá nemožné. Opravdu, začátky jsou nejobtížnější.

Mnoho lidí by také určitě řeklo, že tak dlouhý a náročný běh je potřeba nějak dopředu naplánovat. Může být, ale takto obvykle nepostupuji. Často se mi stane, že si řeknu: tak, dnes dám třeba "desítku" (běžeckou, tu hospodskou ale ostatně také málokdy plánuji...), ale postupem času zjistím, že to to dnes nějak nejde, vane divný vítr, cesta je moc hrbolatá (zkrátka a jednoduše - nemám svůj den), takže uběhnu 5 a nechám toho. Děje se to ale i opačně, konkrétně u mého půlmaratonu jsem nic neplánoval a s opatrným pohledem na zamračenou oblohu si říkal, že těch 5 by dnes asi stačilo. Úvod tomu i naznačoval, pace byl lehce nad 6, snažil jsem se běžet pomalu a tempo lehce zrychlovat, což je u delšího běhání v podstatě i nutnost. Samozřejmě, člověk se může nějakých 20 minut rozcvičovat, ale pokud už se dostane třeba k nějakému závodu, tak tam stejně poté na startu nějakou dobu čeká a tělo mezitím "vychladne". Daleko lepší mi přijde, když při běhu obětuji takové 2 km, kde lehkým, pomalejším během postupně přepnu tělo do stavu pohotovosti.

Za to, že jsem nakonec nedávno ten půlmaraton vůbec uběhl může de facto náhoda... Někde u čtvrtého kilometru jsem minul odbočku a běžel stále rovně, v naději, že ta skutečně pravá odbočka ještě přijde. Nepřišla. Namísto toho jsem se dostal do vesnice N., kde jsem dosud nikdy nebyl. Můj "neomylný" mužský instinkt situaci ihned vyhodnotil a našel v mysli nejkratší možnou cestu ven (pochopitelně krom potupného způsobu obrátit své kroky zpět po cestě, kterou jsem přiběhl...). Což o to, cesta to byla hezká, ale bohužel vedla dolinou a kopečky a lesíky a ... vším tím možným, co se na sever od Prahy nachází, jen ne cestou, kterou bych nějak poznával. Po 10 km jsem věděl, že dnes to nebude odpočinkový běh.

Naštěstí jsem se brzy dostal na cestu, kterou jsem už znal a věděl, že pokud odtamtud poběžím až na byt, tak udělám nějakých 16 - 17 km (pěšky chůzí se mi to rozhodně jít nechtělo...), to už mi v hlavě hlodal červík, který se po dalším kilometru změnil v poměrně jasné rozhodnutí, že prostě ten půlmaraton musím dát. Někdo okolo 18 kilometru jsem navíc potkal dámu v růžovém trikotu na kole (kterou pravidelně potkávám při svých bězích, kdy mám slušný pace, slušnou vzdálenost, apod. Prostě ta holka mi přináší štěstí...) a řekl si, že když ne teď, tak už nikdy.

Jenže život nebývá tak jednoduchý, jak si jej člověk naplánuje

Začalo totiž pršet, nejednalo se o nějaký rozverný májový deštík, který by byl vítaný (s sebou si pití obvykle neberu), ale takový nepříjemný déšť doplněný větrem, což nevytvářelo zrovna optimální konstelaci. Ale což, řekl jsem si, poslední 3 km už nějak zvládnu, i kdyby hromy divo bijú... Kupodivu tělo zatím neprotestovala, začalo se intenzivně hlásit až asi 2 km před cílem, což ještě šlo překonat, nicméně představa že běžím celý maratón a jsem v podstatě v polovině běhu..., z toho mrazí v zádech.

Nepsal jsem ale výše, že jsme schopni dokázat i to, co se nám - zatím - zdá nemožné?

Tak snad příště...