Liborův blog

Někdy asi není zcela od věci zkusit změnit svůj život, zabalit si pomyslných "5 švestek" a vydat se vstříc nečekanému, neznámému - a zejména nevšednímu. Od druhé poloviny minulého století vzrostl počet jedinců, kterým z nějakých důvodů nevyhovuje západní styl života (ať už je na vině globalizace, konzumní život, či třeba útěk před nějakými problémy, rutinou, apod.) a stávají se z nich tzv. "novodobí nomádi". Jejich cílem obvykle jsou "méně zkaženější" části světa, jako třeba - dnes už notně zprofanovaná - Goa v Indii, Thajsko, apod. Jedním z takových nomádů je i sympatická dáma jménem Jodi Ettenberg. Jodi se narodila v Montrealu a vystudovala práva, kterým se věnovala asi 5 let, nicméně tehdejší život ji neuspokojoval, vždy toužila po cestování, takže v roce 2008 se rozhodla zanechat svého povolání a cestovat, cestovat, cestovat... Zní to možná až moc idealisticky. Leckoho napadne, že může být dost těžké na tak náročný životní styl sehnat potřebné finance.

Nejsem žádný barista, ale kávu si dám rád. Nemám teď na mysli různé ty instantní alchymistické pokusy, ale dobrou, "opravdovou" kávu (a nemusí být ani nutně "fair trade"). Sám vlastním kávovar Bialetti a jsem s ním spokojen. Dát si šálek dobré kávy a k tomu něco sladkého jako zákusek, je jeden z požitků, který si odepřu jen málokdy. Je tedy logické, že tu a tam, když přijde nějaká návštěva, tak ji nabídku něco podobného. Často to dopadne dobře, ale někdy také ne. Už několikrát se mi totiž stalo, že nabídnutá káva hostům moc nevoněla (doslova) a řekli mi, "nemáš radši turka?" Nic proti osobnímu vkusu, ať si každý pije co chce, nicméně určitá drzost některých lidí mě v této oblasti dokáže docela naštvat. Vyslechl jsi si i takové názory, že český turek je to nejlepší kafe pod sluncem, ba dokonce, že se jedná i o jediný pravý způsob přípravy kávy vůbec!!! Někdy se lze s těmi lidmi normálně bavit, ale jindy si své pravdy opakují dokola jako náboženské mantry, a

Jirka Mádl je typ člověka, o kterém byste řekli, že neumí do pěti počítat a on vás pak překvapí tím, jak zvládne používat integrály a derivovat. To je potom šok... Pozitivní šok. Mádla jsem měl poměrně dlouho zafixovaného jako žánrového herce v ne moc dobrých filmech, naštěstí se z nich dokázal vymanit, našel si (asi) vlastní cestu a rázem je z toho režijní debut jako hrom. Mádlův film "Pojedeme k moři" je důkazem toho, že ke vzniku dobrého filmu není třeba bůhvíjak velký rozpočet, plejáda filmových "hvězd" a bulvárních celebrit (zdravím pana Trošku). "Pojedeme k moři" je v podstatě filmem, který by se dal označit za film rodinný, což už trochu vybízí k pejorativnímu označení, ale v tomto případě se není čeho bát. Věřím tomu, že film se může prakticky líbit různým generacím a má tak naběhnuto na slušný divácký úspěch, protože cílí skutečně široce. Navíc je i docela vtipný, a to takovým tím příjemným a nenásilným způsobem, což v našich filmech rozhodně bohu

Offlineblog (který můžeme nalézt na adrese zde ) je takovou hezkou recesí společnosti ET Neter a.s. V podstatě jde o to, že na reklamní ploše na Letné v ulici Milady Horákové je křídou napsán nějaký humorný, parodizující text. Podle mě je to docela chytrý nápad. Projekt funguje už od roku 2007 a nevypadá to, že by měl v brzké době skončit. Často reaguje na aktuální otázky ve společnosti, jako třeba právě dnes: Můj oblíbený je ale tento: Offlineblog reprezentuje dost specifický způsob blogování a pro mě osobně je jedním z důvodů se na "Miladu", která je jinak chudák pořád tak nějak rozkopaná, občas podívat.

Psát článek o něčem, co je nejen na internetu popsáno asi už dostatečně vyčerpávajícím způsobem, může být tak trochu nošením dříví do lesa, ale přesto mi to nedalo a neodolal jsem. Jedná se konkrétně o běhání. Existuje mnoho zajímavých webu, kde vám doporučí co jíst, jak se na běh oblékat, jakou zvolit techniku, jak dýchat, apod. Až má člověk místy dojem, že se jedná o skutečně propracovanou vědu (a ono to není daleko od pravdy), což leckoho může znejistit a třeba i odradit. Snad proto jsem se i rozhodl napsat tento článek, berte jej jako text z pera člověka, který má vrozenou nedůvěru vůči všem oficiálním radám a tak trochu si rád dělá věci po svém, což je způsobeno tvrdohlavostí a odporem vůči následování (vím, není to vždy zcela dobré), ale což... Zároveň to ani není text odborníka na slovo vzatého, takže je berte i trochu s rezervou. Proč právě 15 km? Podle mě se totiž jedná o jakousi pomyslnou hranici vytrvalostních běhů, neboť i takovou "desítku" lze zaběhnout bez nějak

Byly časy, kdy interaktivní počítačová zábava byla vyhrazena prakticky pouze pro několik málo podivínů, kteří vycházeli ze svých potemnělých doupat jen v případě, že: a) došly potraviny b) vyšla nějaká nová počítačová hra. Ty doby jsou už dávno pryč, z počítačových her se stal mainstream se vším všudy. Vychází nákladné AAA tituly, které více než hardcore hráče, pro něž je "svět tam za monitorem" snad důležitější než realita, uspokojí široké vrstvy lidí. Hry se více zaměřují na příběhy, na emoce a v mnoha případech se podobají sledování filmu ( The Walking Dead ), či si z nich po dohrání pamatujete ne samotné hraní jako takové, ale zejména ten úžasný zmatek v mysli, který třeba v mém případě způsobil Bioshock Infinite . Doba se prostě mění. Nemůžeme se tedy divit, když švédská společnost Starbreeze Studios při vývoji úzce spolupracuje s uznávaným režisérem Josefem Faresem , výsledkem je pak hra Brothers: A Tale of Two Sons. Její příběh se odehrává v jakémsi fantastickém světě,