Liborův blog

Ve světle posledních událostí našeho globálního světa se v ČR zvedla celkem solidní vlna nenávisti a odporu vůči pracovníkům v tzv. "neziskovkách". Přímou zkušenost s ní mám malou (což svědčí o solidní neprostupnosti mé sociální bubliny), nicméně i když jsem si vnitřně zakázal četbu "diskusí" na zpravodajských portálech, tak všeobecná rozprostraněnost internetu tu a tam zavane vítr plný semen těchto názorů i ke mně. Je možné se tak dozvědět, že lidé pracující v neziskovkách jsou jedinci v lepším případě naivní, v tom horším placenou pátou kolonou (což je úsměvné, protože V. kolona je kavárna provozovaná neziskovkou Green Doors, která se věnuje lidem s duševním onemocněním :-D ), která podrývá hodnoty naší západní civilizace. Pracovníci NNO (nestátní nezisková organizace) jsou tak podle tohoto mínění lidé, kteří nikdy pořádně nepracovali, takže si vytvářejí práci, umělé problémy (popřípadě zcela marginální nafukují), aby mohli z "našich peněz" (rozuměj ze

Barokní divadlo mělo svoji krásu, která spočívala zejména v jeho nikterak neskrývané okázalosti. Jen považte, oheň a různá pyrotechnika na jevišti, k tomu fůra "ánsámblu", výpravné kulisy - to vše byly atributy, jež dokázaly uchvátit nejednoho diváka. V současnosti něco podobného najdeme ve chrámech Thalie asi jen stěží. Určitý odlesk barokního divadla bych ale spatřoval právě u hry Dokonalé štěstí aneb 1789, jejíž derniéru jsem navštívil. Jedná se o představení autorky Ariane Mnouchkinové (uff…) - taková pařížská avantgardní umělkyně - v režii V. Morávka, které divákům představuje genezi a průběh francouzské revoluce, již jsme si zvykli nazývat "Velká". Postavy jsou zahrány s velkou nadsázkou, kterou podporují i bizarní kostýmy (soupce knih pod nohama),…). Samotná hra neprobíhá jen na jevišti, ale herci se zapojují do děje i na balkónech, sedadlech mezi diváky, apod. a pomáhají tím tak odbourat pověstnou "čtvrtou stěnu". Věc v ND pro mě nevídaná. Pokud v

Kdepak, tento text nebude o hudbě (i když většina lidí asi bude znát onen song od brněnské formace Midi Lidi - viz níže), ale skutečně a prostě o vaření. V naší společnosti dosud přetrvávají různé tradiční (i "tradiční") stereotypy. Jedním z nich je, že muž je jakousi hlavou rodiny, která vydělává peníze, a žena pak tou osobou, která se stará o "teplo rodinného krbu" a připravuje chutnou krmi. Nesmyslnost tohoto požadavku v dnešní době je snad už víceméně zřejmá. Ale dost genderového lamentování, od toho jsou na českém internetu lepší a povolanější. Já osobně jsem se k vaření jako takovému celkem prokousával cestou klikatou jako výstup na Sierra Nevada :) a pokud pominu nesmělé pokusy předtím, tak skutečné vaření jsem začal praktikovat až letos v lednu... Ano, vybavuji si svůj zážitek při návštěvě u jakéhosi lékaře (snad ortopeda...), kdy se mě coby malého hošíka s nudlí u nosu ptal, co že bych to jako chtěl v budoucnu dělat. A já, pln nevinnosti, jsem si zachoval z

Kniha Vyhnání... vzbudila (a stále vzbuzuje) docela velké emoce. Příběhem se navíc odehrává v době, která je už po delší čas v místě mého zájmu, takže.... jsem celkem logicky neodolal. A ono se odolává celkem těžko, když víte, že za tuto knihu obdržela autorka cenu Magnesia Litera (cenu čtenářů). Hlavní hrdinkou díla je (celkem logicky) Gerta, mladá dívka, která vyrůstá v Brně ve smíšené rodině (otec Němec, matka Češka). S nástupem nacismu v sousedním Německu se změněné politické klima promítne i do té doby celkem poklidných rodinných vztahů. Ve výsledku tak jde o popis utrpení a různých ústrků, které Gerta a její okolí prožívá. Nejprve za to, že není "celá" Němka a ve svém vztahu k národnímu socialismu je celkem vlažná, poté za to, že je ženou s cejchem zrádce národa (tedy Němkou), někdy i jen za to, že je bezbrannou ženou v neklidné době, kde si muži prostě a jednoduše berou to, co chtějí. Ano, čtení je to hodně smutné a s Gertou nelze nesoucítit. Její životní osud, byť je

Ke službě "votoč vohoz" jsem se dostal asi před 2 lety. Jednoho dne se totiž protlačila do vysílání (tuším) pořadu online na ČT (který se snažím navzdory své zapomnětlivosti a nevlastnění TV přijímače sledovat) a hned mě upoutala. Má totiž 2 zcela vynikající aspekty. Vzhůru na ně! 1) Je to ekonomicky výhodné : co si budeme říkat, peníze jsou až na prvním místě a přiznám se, že zrovna nepracuji na pozici, kde bych ta desetinná místa na výplatní pásce nezvládl spočítat. Jistě, obvykle se jedná o věci "sekáčovitého typu", ale to a priori nemusí znamenat, že by to bylo potrhaného, ošklivého, nešetrně praného, apod. Naopak, někdy v tom spatřuji zábavnou část jakéhosi "lovu na oblečení", který jistě velmi dobře znají leckteré ženy, a v rámci genderové korektnosti postihuje tu a tam i nás může… 2) Je to ekologické : tedy aspoň podle mého názoru. Obrovské kvantum oblečení, které pravidelně končí vyhozené, popř. díky padělání značek záměrně destruované, j

S pojmem subkultur se poslední dobou většinová společnost střetává stále více a více. Na počátku tohoto zájmu stála asi publikace Kmeny od Vladimíra 518, na kterou navazovalo rozšíření v podobě "dvojky" a v podstatě i televizní projekt kmeny.tv. Skoro by se až zdálo, že příslušníci různých subkultur jsou všude, kam se člověk podívá. Koneckonců proč ne, člověk je tvor hodně tvořivý, mnohdy nápaditý a kreativní, s neodolatelnou touhou po uniformitě na jedné straně a nonkonformitě na straně druhé. Přesně do tohoto pojetí podle mě subkultury spadají. Když jsem si tak procházel Kmeny (nebo viděl některé díly na youtube) tak mě napadla asi celkem logická otázka, ke které že to subkultuře bych asi náležel já. Nejsem totiž zrovna typem člověka, vyznačujícího se nějakou "normcore" normálností, ale zároveň u sebe necítím výhradnou sounáležitost s jednou ze zmiňovaných subkultur. Obecně, mám rád fotbal a fandění, často přispěju na choreo svého oblíbeného klubu, ale že bych se