Dokonalé štěstí aneb 1789

Barokní divadlo mělo svoji krásu, která spočívala zejména v jeho nikterak neskrývané okázalosti. Jen považte, oheň a různá pyrotechnika na jevišti, k tomu fůra "ánsámblu", výpravné kulisy - to vše byly atributy, jež dokázaly uchvátit nejednoho diváka. V současnosti něco podobného najdeme ve chrámech Thalie asi jen stěží.

Určitý odlesk barokního divadla bych ale spatřoval právě u hry Dokonalé štěstí aneb 1789, jejíž derniéru jsem navštívil. Jedná se o představení autorky Ariane Mnouchkinové (uff…) - taková pařížská avantgardní umělkyně - v režii V. Morávka, které divákům představuje genezi a průběh francouzské revoluce, již jsme si zvykli nazývat "Velká".

Postavy jsou zahrány s velkou nadsázkou, kterou podporují i bizarní kostýmy (soupce knih pod nohama),…). Samotná hra neprobíhá jen na jevišti, ale herci se zapojují do děje i na balkónech, sedadlech mezi diváky, apod. a pomáhají tím tak odbourat pověstnou "čtvrtou stěnu". Věc v ND pro mě nevídaná.

Pokud však divá překoná prvotní zmatek (není výjimkou, že postavy se různě překřičují, vytvářejí paniku, či se odehrává několik událostí naráz, apod.), tak dostane velmi zajímavé představení, jemuž excelují skvělí a (nebojím se to napsat) autentičtí herci, kteří - jako např. Eva Salzmannová - neváhají na moment vystoupit ze své role a hru klidně kritizovat.

Celkové vyznění je pochopitelně nadčasové a odkazuje k revolucím obecně, tedy i k té naší vesměs mírumilovně "sametové".