Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z březen, 2012

Orbital - Wonky (2012)

Obrázek
Ne, není to apríl. 1. dubna skutečně vyjde nové album britské elektronické formace Orbital. Po dlouhých osmi letech čekání.... Člověk by snad čekal, že skupina, která se dala dohromady na konci osmdesátých let a v devadesátých pomáhala utvořit to, čemu v současnosti říkáme elektronická hudba (po boku všech těch Leftfield, Prodigy, The Orb, apod.) už nebude mít v roce 2012 co říci. Pánové Phil a Paul Hartnollovi už jsou navíc ve věku, kdy se očekává, že spíše budou působit trapným recyklátem sebe sama z doby před patnácti lety (doba vydání asi nejslavnější desky In Sides), domnívat se toto vše by ale bylo velkým omylem. Troufám si říci, že album Wonky se může směle zařadit po bok nejlepších kousků, které kdy Orbital složili. Ano, zní to možná trochu k neuvěření, ale ona dlouhá odmlka možná Orbital trochu pomohla, do studia si pozvali producenta Marka "Flood" Ellise (spolupracoval třeba s PJ Harvey), některé skladby z desky Wonky navíc předtím vyzkoušeli na svých dj setech před…

Věc Makropulos - Karel Čapek (ND)

Obrázek
Slavná divadelní inscenace Karla Čapka, Věc Makropulos, se znovu vrací na prkna Národního (respektive Stavovského) divadla, tentokrát v režii slavného režiséra Roberta Wilsona. Kromě něj se ale hra může chlubit hned celou plejádou skvělých herců (Soňa Červená, M. Donutil, V. Postránecký, V. Javorský, Pavla Beretová, atd.). Wilson je režisér který kladé zejména důraz na scénu, na pohyb, na barvy a na osvícení jeviště. Už jej moc nezajímá text, takže ten doznal určitého zkrácení, což osobně považuji za škodu. Představitelka hlavní role - nestárnoucí Soňa Červená - sice na diskuzi ve Stavovském divadle (kde jsem byl rovněž přítomem) řekla, že hra je to prý velmi upovídaná a naturelu Wilsona nevyhovuje, nicméně já osobně považuji posun od konverzační hry směrem k čemusi více abstraktnímu a scénickému za mínus celého představení. Je pravdou, že Wilson je velmi zkušený tvůrce, hře vdechl duch, o kterém asi málokdo tušil, že by jej hra mohla vůbec přijmout. Minimalistická scéna - ale se skvěl…

Čtyři slunce (2012)

Obrázek
Režisér Bohdan Sláma se nám vrátil na plátna kin se svým novým snímkem. Jedná se o typickou "slámovinu", tedy o film, který primárně pojednává o společenských ztroskotancích, outsiderech, kteří si tak nějak vzájemně komplikují už tak dost drsné životy. To vše už šlo vidět v předchozích Slámových filmech (např. Divoké včely, Venkovský učitel, či Štěstí), film samotný tedy nepřináší něco extra nového, nicméně i tak je tu několik důvodů proč si na něj do kina zajít. Jednak se mi moc líbili herci, rolí outsiderů se zmocnili velmi dobře (zejména Mádl, kterému jste toho zkrachovalého člověka úplně věřili a dost možná jste v jeho postavě poznali i nějakou osobu ze svého okolí) a také musím vyzdvihnout příběh, který sice prakticky nemá nějakou viditelnou spojující linii, nicméně nám ukazuje život oněch "prostých lidí" (vím, zavádějící termín), jejich konflikty s autoritami a s vlastními selháními. Celé je to prostoupeno postavou Karla (Karel Roden), kterému jsem jako jediné…

Malí Češi (a Češky)

Setkávám se tím docela často. U různých možných příležitostí mnoho lidí svoji řeč zakončí slovy, "není se čemu divit, jsme malá země, co takový národ jako my, s námi každý zamete." Ve většině případů s daným tvrzením nesouhlasím. Už samo označení "malý národ" je dost diskutabilní. Čistě statisticky patříme mezi národy, jež se označují co do velikosti jako "střední". Jsou jistě i jiné národy, které by označení jako "malé" možná braly dost pejorativně. Schválně, zkuste nějakému Norovi tvrdit, že jeho národ je malý. Nevím to jistě, ale domnívám se, že žádný z Norů si nikdy nestěžoval na "nepřízeň osudu" s odůvodněním na vlastní malost, a to je Norů (jak se Vám líbí archaický tvar "Norvežsců"?) sotva polovice co našinců…
Už samotné vědomí (kolektivní) "malosti" možná z lidí skutečně činí lidi malé. Onou otázkou se zabýval i filosof Patočka ve své známé publikaci "Co jsou Češi?", "malí Češi" tam myslí …

Midi Lidi taky lidi....

Obrázek
Brněnská formace Midi Lidi patří mezi skupiny, které mi jsou již po delší dobu sympatické, ale které mi zároveň z jakéhosi blíže nespecifikovaného důvodu tak nějak unikaly na všech možných festivalech, apod. Včerejší den jsem si tedy pevně vyznačil červenou tužkou v kalendáři (obrazně řečeno) a předem si již zajistil potřebné lístky. I cena byla celkam solidní (180 korunek považuji za tzv."lidovku"). Midi Lidi samozřejmě nezklamali, i skladby z jejich posledního (v pořadí třetího) alba, které bych sice neodsoudil, ale v porovnání s předchozími deskami mi přišlo o něco slabší, tady zní velice spontánně a procítěně. Součástí koncertu byla i solidní projekce (VJ Kolouch aka Věra Lukášová?). Z předkapely v podobě My Dead Cat jsem nic neměl, neboť jsem si již předem spočítal, že dorazit na koncert včas bývá v případě Akropole dost zbytečné. Tentokrát začali skoro včas, nicméně z té jedné skladby co jsem vyposlechl jsem toho zrovna moc nelitoval. Na skupině Midi Lidi mě před lety ve…

MDŽ

MDŽ - Mezinárodní den žen, zkratka, která leckterému po revoluci narozenému člověku možná už moc neřekne. Svátek, který sice z našeho kalendáře nezmizel, ale z naší paměti celkem "úspěšně" ano. MDŽ byl po léta úzce spjat s vládnoucí garniturou KSČ, která jeho formou slavení podle mého názoru spláchla dost z jeho obsahu pryč. Určitou paralelu bych viděl i v křesťanství, kde po - mnohdy - spontánním lidovém hnutí, které bychom dnes mohli označit za "husitství", kdy se myšlenky Písma staly srozumitelné i pro onen "prostý lid", nastalo období místy násilné rekatolizace, jež měla za účel navrátit ovečky zpátky do pastýřova stáda. Spontánní radost byla nahrazena oktrojovaným přístupem. Stane-li se z něčeho co lidé slaví rádi s láskou povinnost, obvykle to končí pro onu oslavu velmi nevalně.... Prapůvod MDŽ můžeme spatřovat v demonstracích švadlen v Novém Yorku (mám rád tento poněkud archaický překlad, cizinci koneckonců také říkají naší matičce Prague a pivo si d…

Verrücktes Blut (Šílená krev)

Obrázek
Nová scéna Národního divadla nabízí velmi často zajímavá představení, v poslední době jsem tam krom obligátního Čekání na Godota shlédl i velmi pozoruhodnou německou hru Šílená krev, kterou v Praze exkluzivně představil - ve spolupráci s Goethe Institutem - berlínský soubor Ballhaus Naunynstrasse. Tato hra je na německých prknech - navzdory tomu, že je jen zhruba rok stará - už dost zdomácnělá a stala se i kultovním představením, na nějž je takřka vždy vyprodáno. Nejinak tomu bylo i v Praze (mimochodem v první zahraniční neněmecké zastávce tohoto představení!). Hra je označena jako postimigrační avantgardní drama, což možná zní vážně, ale podle mého názoru i dost výstižně. Celá se v podstatě odehrává na "půdě" jedné německé střední školy, kde se právě má začít hodina věnovaná Schillerově hře Loupežníci. Třída ale na snahy své učitelky o jejich vzdělání moc kladně nereaguje. Její složení a chování je typické pro současnou "zlatou německou mládež", tedy jejich mluva s…

Temné lesy (Villmark) 2003

Obrázek
Norské horory, to už je skoro pojem... Pamatuji se na film Ledová smrt od režiséra Uthauga, byl to první norský horor, který jsem měl tu čest vidět a už tehdy jsem byl docela spokojen. Jistě, chyby by se našly, v mnoho ohledech šlo o žánrové klišé, nicméně Ledová smrt i Temné lesy jsou filmy vytvářející stavební kámen pro tvrzení, že evropská hororová filmová škola svoji kvalitu bezesporu má a v mnoha ohledech předčí sterilní horory z USA. Teambuilding je hezká věc, sám jsem se několika účastnil a musím potvrdit, že pozitivní efekt jistě má..., to ale nesmíte jet hluboko do norských lesů. Právě tam se ale vydává pětice lidí, která má v budoucnosti utvořit kolektiv jedné televizní show, vztahy se musí utužit, a to nejlépe pořádně. Na začátku tedy všichni odevzdají mobilní telefony, rozloučí se s civilizací a vydají se do hluboké a čarokrásné norské přírody, do temných lesů, v nichž se nachází malá chatrč jednoho z nich. Jak asi tušíte, lesy jsou nejenom temné, ale i nebezpečné. Nedaleko c…