Liborův blog

Ano, Libor se po čase opět vydal do útrob multikina se zcela jasným úmyslem - naplnit své duševno výjimečným kulturním zážitkem. Na to, zda se to podařilo, odpoví následující článek. Tak tedy, nutno předem připomenout, že letadla první světové války pro mě znamenají docela dost. Jako malý chlapec jsem vášnivě hrával počítačovou hru s prozaickým názvem "Red Baron", ve které jste se mohli vtělit do osob pilotů zůčastněných stran a užívat si letecké a bojové simulace. Prostě paráda, znalci jistě znají. Dále jsem četl knihu věnovanou osudům tohoto legendárního pilota (Von Richthofen, legendární letec a jeho následovníci od R. T. Bickerse), takže je celkem logické, že od filmu jako takového jsem měl rovněž určité požadavky. Rudý baron však na mě nepůsobí jako dobrý film. To ovšem nutně nemusí znamenat, že by se jednalo o film vysloveně špatný. Působí však poměrně neuceleně a mnohé scény jsou tam jakoby zbytečné, hlavně pak milostná linie mezi Richthofenem a zdravotní sestrou, kter

Sezení na dvou židlích není moc dobré. Bohužel člověk se mu často nevyhne...nebo nechce vyhnout? Nevím... Nabalit na sebe v záchvatu euforie úkoly takřka nemožné, nebo vyhovět přání lidí, kteří mají u mě "dveře stále otevřené", byť se jedná o věci takřka nesplnitelné, je u mě asi normální. Bohužel.. Asi nemám moc reálný náhled na život (jak už jsem koneckonců několikráte slyšet z úst mnohých). Jenže.., někdy je těžké něco odmítnout. Asi bych se měl naučit říkat častěji "ne".

Hallam Foe. Režie: David Mackenzie. Hrají: J. Bell, C. Forlani, Sophia Myles, Ewen Bremner Film Hallam Foe patří mezi početné nezávislé filmy, které se tvoří ve Velké Británii. Režisér David Mackenzie není bůhvíjaký filmový génius, ale tento snímek se mu bezesporu povedl. Hlavním hrdinou je chlapec (stár 18-ti let) jménem Hallam Foe (J. Bell), který se stále nevzpamatoval z tragické smrti své matky. Jeho otec si našel novou dívku Verity (C. Forlani, možná ji znáte z filmu "Seznamte se, Joe Black"), kterou však Hallam z pochopitelných důvodů silně nenávidí. Brzy odchází pryč (patrně) do Edinburghu, kde se protlouká jak může a...jednoho dne spatří dívku, která mu silně připomíná právě zemřelou matku.. Zbytek děje asi netřeba prozrazovat, nedojde tu sice k žádnému překvapivému zvratu (nic ve stylu Shyamalaha), ale i tak by to jistě byla škoda. Hallam je člověk, který se rád dívá. Svým starým dalekohledem pozoruje lidi kolem sebe. Tento jeho zvyk nemá mnoho společného se sexuálně

Možná si řeknete, co to ten Libor jen čte za knihy, co? Hm... a budete mít pravdu. Po skvělé poslední (doufejme, že jen zatím) knize T. Pratchetta "Nadělat prachy" a Kohákově "Průvodci po demokracii" se mi do rukou dostala kniha značně kontroverzního charakteru. Kniha, která byla za minulého režimu bezbřeze adorována a to až do takové míry, že ty pozitivní, kladné věci na ní nám už dnes přes veškerý ten pathos a ideologický nános nemohou vytanout na myslí. Julda Fučík byl novinář, jazykově velmi kvalitní, leč ideově značně neobjektivní. Nebál bych se jej s trochou lehké nadsázky označit i za fanatika, člověka víry. Víry v Sovětský svaz, komunismus a bůhvíco ještě. Během svého relativně krátkého života měl Julek několikrát možnost podívat se do zemí, kde "fáze budování komunismu" notně oproti "reakčně buržoaznímu" Československu první republiky pokročila. Při své nesporné inteligenci a vnímavosti musel Julek vědět, že v SSSR se dějí hrozné a nespr

Nastalo výročí (40.) uskutečnění srpnové invaze (některých) vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Na internetu i v tištěných médiích máte možnost čísti články, vzpomínky jedinců, kteří události přímo zažili, zabývají se jimi, či jen mají nutkavou potřebu se k těmto věcem vyjádřit. Já osobně bych také trochu přispěl svoji troškou do pověstného mlýna.. Pokud se v naší zemi dělají průzkumy povědomí o historických událostech mezi mladými lidmi (myslím tím ty skutečně MLADÉ ve věku cca 14-15 let), tak je výsledek bohužel velmi často dosti tristní. O srpnu 68 toho moc nevědí a Únor 48...to je již jen zaprášená kapitola v učebnici dějepisu, ke které se studenti díky podrobnému probírání látky pravěku a starověku nemají vůbec možnost dostat. Jistě, je to bezpochyby škoda. Ale chtěl jsem psát trochu o něčem jiném. Otázka o co vlastně šlo v srpnu 68 je v podstatě již mezi odborníky vyřešena. Československo nastoupilo cestu reforem, které byly později za normalizace označovány za pravicové a

Hospodářské noviny přinesly informaci, podle níž byla kniha pana prezienta "Modrá, nikoli zelená planeta" pro ruský překlad financována ropným koncernem Lukoil. Inu, to člověka dnes snad ani neudiví. JIž dlouho předtím se objevily (nikdy nepodložené) spekulace o tom, že za prací některých předních politiku, či lobbistů stojí například firma Exxon Mobile. Jen ten komentář o tom, že je vhodné, aby tato kniha vyšla i v Rusku, neboť právě tato zem hodně trpěla komunistickou zvůli, kterážto je dle mínění prvního občana našeho státu srovnatelná s aktivitami ekologu, by si pan prezident mohl odpustit...

Šel jsem si to včera večer podél nábřeží E. Beneše, vychutnával hezkou, stále ještě letní, vůni ve vzduchu - kterou sice trochu narušoval hluk dopravy a smog, ale co člověk v Praze nadělá, že? - a tu náhle dolehla k mému sluchu známá melodie. Dole, těsně u řeky v prostorách nějaké nábřežní restaurace stál muž u mikrofonu a spolu se svojí "španělkou" vydával zvláštní tóny, které jsem zprvu nepoznal. Až po obligátním "Reach out touch Faith!" jsem trochu prozřel. To jsou přeci Depeche Mode! Skutečně, známý song od DM v akustickém podání jednoho pražského zpěváka zněl fantasticky. Zastávám názor, že skutečně dobrá písnička se nezničí ani převedením do jiných hudebních vod. Důkazem toho může být i skladba od Björk "Army of me", kterou tato záhadná víla z Islandu nabídla na internetu volně všelijakým interpretům k předělání do jejich žánrů. Máme tak dnes možnost slyšet "Army of me" v podobě metalu, dechovky, country,... a všechno to je pořád skvělé (ač

Labologie - úžasná vášeň! Možná někteří z váš neví, co toto kouzelné slovíčko znamená? Inu, přesnou definici bych asi byl jen těžko schopen vyjádřit, nicméně labologie samotná je jistá sběratelská vášeň (posvěcena tímto krásným slovem) předmětů, jež nějak souvisí s výrobou či (a to převážně) s konzumací pivního moku. Jedná se např. o pivní tácky, pivní sklo, plechovky, atd. Prostě krásná sběratelská vášeň. Já sám si již delší dobu buduji pohlednou labologickou sbírku v podobně pivních tácků. Poslední dobou mi ji ovšem narušují podtácky od společnosti kofola, neboť i oni tento sortiment vyrábějí. Jaký to skandál!!!! Svoji sbírku jsem tedy rozšířil i o věci od kofoly (byť jsem u toho skřípěl zuby). Celá labologie má však jednu podstatnou nevýhodu..., většinu jejího sortimentu lze jen těžko koupit v běžně dostupných obchodech, takže tu ke slově obvykle přichází jedna dosti nepěkná věc - krádež pivních tácků.... Jako by na tom, že člověk dělá něco, co by se dělat nemělo, bylo cosi fascinuj

Island je pro mě synonymem kvalitní hudby. Nevím čím to je, ale každá hudební formace, jež pochází z této čarokrásné země, se mi velmi zamlouvá. Stačí si vzpomenout na fenomenální Björk, post rockové Sigur Rós, či popové Gus Gus. K těmto jménům si v duchu přidávám další - Emilíana Torrini. Tato dáma se narodila v roce 1977 na Islandu a nejvíce se pro širší veřejnost proslavila patrně skladbou "Gollum´s song" z filmové adaptace slavné Tolkienovy trilogie. Deska, o které se zde budu snažit něco skromného napsat, je jejím v pořadí čtvrtým albem. Ty předchozí jsem želbohu neslyšel, takže těžko soudit, jak se Emilíin zvuk vyvýjí. Žánrově bych toto album zařadil někam do klidných vod indie folku, kde se pohybuje většina jejích skladeb, nicméně některé věci by se rovněž daly označit přívlastky pop, či rock. Skladby na tomto albu jsou velmi vyvážené, nenalézá se zde žádná pomyslná vata, která by jen vyplňovala prostor na desce a přidávala minutáž. Písně z desky "Me and armini&qu

Pokud se člověk dostane na nějaké místo, které předtím nezná, tak se obvykle cítí zmaten...ano, ani já nejsem výjimkou. Říká se, že muži mají lepší orientační smysl v prostoru než ženy. Nevím.., o mně to asi neplatí. Ne že bych byl vyloženě totálně ztracený člověk, ale někdy si připadám poněkud zmaten. Poslední dobou se dosti často pohybuji na Praze 11 (Jižní město), což je zcela fascinující část Prahy. Nalezl jsem tam například pozoruhodnou panelovou stavbu, jejíž fotografie se pyšní na začátku tohoto skromného příspěvku. Fakt úžasné, tak nějak jsem si již říkal, že toto "panelákové spojení" (jak jsem stavbu vbrzku překřtil) už dávno pohltil čas, ale ono ouha. Pořád to tu stojí. Jižní město pro mě bylo velkou neznámou, nejprve jsem poznával ta hlavní místa, ve kterých jsem se začal orientovat dosti brzy, a pak i ta další, např. postranní uličky atd. Jižní město není zcela přirozeně vzniklou osadou, které by dominoval v centru na malém náměstíčku kostelík, od něhož by se rozb

Zpráva o tom, co se děje v Gruzii mě - přiznám se - šokovala. Vůbec jsem ji nečekal. Pokusím se k této události přispět svým vlastním osobním pohledem. Nechci tvrdit, že vím všem a jsem si rovněž vědom toho, že se ve svých závěrech mohu mýlit. Budu tedy rád, když na moji případnou chybnou argumentaci upozorníte v komentářích. Jako v každé válce, i zde nejvíce trpí civilisté, což je pochopitelně špatné. V Gruzii se nachází oblast Jižní Osetii a Abcházie, což jsou místa, která zahrnují velké procento proruských (či přímo ruských) obyvatel, kteří již delší dobu usilují o užší vztahy právě s Ruskem. Je dobré také dodat, že výše zmíněné oblasti jsou poměrně bohaté na nerostné suroviny. Rusko vyslyšelo volání svých lidí v Gruzii, kteří se již "necítí jakožto občané velké země" a jsou "ničeni gruzínskými agresory" a rozhodlo se svým lidem pomoci. Začalo bombardování, boje gruzínské armády se separatistickými jednotkami a ...dál už to jistě z médií znáte. Co si o tom však m

Česká republika 2007. 150 min. Režie: Jiří Strach. Hrají: K. Issová, T. Vilhelmová, A. Háma, J. Dvořák, I. Trojan,... Televizní filmová tvorba se do velké míry u ČT vyznačuje tím, že - byť obsahuje kvalitní herce- bývá mnohdy v určitých oblastech (např. kamera) nedotažena do konce, takže leckdy z poměrně zajímavých projektů vzniknou filmy s dosti rozpačitým dojmem... S potěšením mohu oznámit, že film Operace Silver A těmito neduhy netrpí. Režisér Jiří Strach přivádí diváky do pohnutého roku 1942. Říši se zatím - přes jisté drobné neúspěchy - daří vítězit. Situace vzhledem k osvobození země se nevyvýjí moc optimisticky. Do Protektorátu v této situaci seskakuje trio parašutistů z Anglie s jasným cílem - Obnovit radiové spojení vysílačkou Ludmila. Rolí v tomto filmu se zhostilo mnoho známých a kvalitních českých herců. Asi nejvíce bych zde vyzdvihl výkon Jiřího Dvořáka v roli charismatického svůdce Fredy. Dvořák zde velmi přesvědčivě zahrál charakter ostříleného frajera, kterého jen tak n

Dnes se mi podařilo pozorovat skutečně krásný západ slunce nad Holešovicemi. Nevím čím to je, ale věděl jsem, že v okamžiku, kdy by se někdo pokusil tento krásný přírodní "úkaz" zaznamenat na malířské plátno, tak by vznikl kýč. Nedávno jsem na jedné výstavě pozoroval několik obrazů, kde se také západ slunce vyskytoval, ač se autor asi snažil sebevíce, tak mu z toho opět vylezl kýč... Je to tak, že určité věci jsou kýčem samy o sobě nebo to z nich děláme až my - lidé - tím, že jejich krásu užíváme až přespříliš často...až se nakonec stane povrchní a odpudivou? Vzpomeňte si na mnoho filmů s romantickou zápletkou, na moment, kdy hlavní hrdina naposledy políbí hlavní hrdinku a pak...se již nikdy neuvidí (zapadá u toho obvykle slunce ). Kýč na "entou". Před drahnou dobou (ok, asi tak 5 let zpátky) jsem viděl poprvé ve svém - zatím poměrně krátkém - životě film Casablanca. Pokud by se na něj člověk díval jen pohledem diváka 21. století, tak by nemohl konstatovat nic jinéh

Nedávno jsem si prohlížel na svém mobilním telefonu kalendář. Je to velice milá funkce, která vám nahrazuje ten klasický - trhací - (dokonce je to i ekologičtější funkce). Projížděl jsem si dokonce i uplynulé měsíce, roky. Bylo velmi zajímavé znovu si zpětně rekonstruovat rozličné události, které se mi staly v inkriminovanou dobu. Jelikož můj mobilní kalendář v sobě uchovává i "vzpomínky" v podobě poznámek, tak tato rekonstrukce byla snadnější. Většina těchto poznámek se sestávala z upomínek typu "zkouška z historie od 10 hod!!", či "vstávat na zámek!", ale občas jsem si poznamenal vskutku zajímavé věci. Z poznámek čišela nostalgie a někdy i smutek po věcech, lidech, se kterými se již nevidám (a snad ne vždy jen svojí vinou). Dostal jsem se také k nepopsaným měsícům. K měsícům, jejichž čas ještě nenastal. Jak jsem se tak na ně koukal, tak mi hlavou probíhaly rozličné myšlenky, "jaké to asi budou dny?", "co se vše asi stane a jak bude tento k

Řekne-li se "hudba z Číny", většina z nás si asi představí tradiční, lidovou čínskou hudbu. V horším případě i trochu toho pokleslého popu se silným vlivem z anglosaských zemí. Jenže ouha...ona to není tak docela pravda. Čína je z hudebního hlediska pro mnoho našinců silně nezmapovanou zemí, já pochopitelně nejsem výjimkou, ale nedávno se mi dostala do ouška tato nahrávka čínské kapely Carsick Cars. Musím uznat, že tito tři kluci z Pekingu hrají velmi dobře. Na jejich tvorbě je patrný vliv Sonic Youth, se kterými si také několikrát společně zahráli (např. i v Praze!!). Posoudit můžete sami...když je ta olympijáda, že..., tak čínská hudba jistě (navíc z Pekingu!) přijde vhod . Za nejlepší skladbu z celé desky považuji osobně tu, jejíž odkaz na přehrání z youtube se nachází pod článkem.