Západy slunce

Dnes se mi podařilo pozorovat skutečně krásný západ slunce nad Holešovicemi. Nevím čím to je, ale věděl jsem, že v okamžiku, kdy by se někdo pokusil tento krásný přírodní "úkaz" zaznamenat na malířské plátno, tak by vznikl kýč. Nedávno jsem na jedné výstavě pozoroval několik obrazů, kde se také západ slunce vyskytoval, ač se autor asi snažil sebevíce, tak mu z toho opět vylezl kýč...

Je to tak, že určité věci jsou kýčem samy o sobě nebo to z nich děláme až my - lidé - tím, že jejich krásu užíváme až přespříliš často...až se nakonec stane povrchní a odpudivou? Vzpomeňte si na mnoho filmů s romantickou zápletkou, na moment, kdy hlavní hrdina naposledy políbí hlavní hrdinku a pak...se již nikdy neuvidí (zapadá u toho obvykle slunce ). Kýč na "entou". Před drahnou dobou (ok, asi tak 5 let zpátky) jsem viděl poprvé ve svém - zatím poměrně krátkém - životě film Casablanca. Pokud by se na něj člověk díval jen pohledem diváka 21. století, tak by nemohl konstatovat nic jiného než že se jedná o kýč "jako vyšitý". Jenže ono je to trochu jinak.... Troufám si tvrdit, že Casablanca ve své době kýčem nebyla, jen stanovila pravidla žánru, z jehož opakování kýč vznikl. Tak třeba...jednou bude kýčem i psaní blogu .