Liborův blog

 Pro řeckou filmovou tvorbu (možná i z důvodu jejího sporadického výskytu u nás - mimochodem slovo sporadicky je řecké - od Sporád) mám jistou slabost. Seriál Maestro není dobré stavět na nějaké velké piedestaly, není to bůhvíjaká překvapivá záležitost, nicméně - a to je jeho hlavní předností - se mu dobře daří vybrat správné ingredience a ty vhodně smíchat. Podobně, jako když děláte řecký salát. Není to velké umění, avšak při dodržení správného poměru a kvalitních surovin, se dostaví fajn výsledek. Hudebník Orestes se vydává na ostrov Paxos, neboť tam byl pozván, aby pomohl uspořádat pravidelný hudební festival, který byl v předchozích letech patrně přerušen následkem rozmachu covidu 19. Orestes tedy přijíždí a potkává o generaci mladší Kleliu. Mezi nimi se rozvine zápletka, která si ničím nezadá s Rosamunde Pilcher. Být to jen o tom, asi by seriál patřil někam do večerního programu TV Barrandov, jenže na ostrově žijí ještě jiní lidé, každý má nějakého toho kostlivce ve skříni a k...

 Zálibu v izraelské kinematografii mám už delší dobu, takže když se objevil na českém Netflixu počin jménem Black Space, tak jsem moc neváhal. Už začátek osmidílného seriálu dost navnadí. V místní střední škole došlo ke střelbě, na místo přijíždí policista, kterému krom jednoho funkčního oka k prototypu nevrlého drsného poldy moc nechybí. Navíc na škole v mládí sám studoval. Vyšetřování kdo za to vše může (útočníci měli masky děsivých jednorožců) a jaký byl motiv je náplní zbytku seriálu. Náplň to rozhodně není špatná. Odhalení je dávkováno postupně, byť není zase tak těžké si pointu už někdy v polovině seriálu domyslet.  Osobně se mi pletly některé charaktery teenagerů ze školy a také mě trochu zamrzelo, že jejich postavy nebyly moc dopodrobna vykresleny (tedy některé ano, ale uvítal bych to i u dalších). Na jednu stranu to chápu, asi by to prozradilo více ze zápletky než by bylo záhodno, nicméně pak může dojít k výše uvedeným zmatkům, kdy si nejste na sto procent jisti kdo ...

  Seriál Dámský gambit je hitem posledních týdnů, sledovali jej snad i ti, kteří by si o šachovnici jinak neopřeli ani staré ukrajinské kolo. Já jsem šachy dříve hrával a i dnes si občas zapnu aplikaci chess.com a vydám se měřit síly se soupeři z různých zemí světa (převážně Indie). Osobně preferuji hry na 10 min. času každého hráče, delší partie zejména na dálku mají vysoký potenciál zjištění, že nakonec nehrajete proti reálnému člověku, ale někomu, komu vypomáhá nějaký software, příručka, apod. Však to znáte, lidi jsou lidi. Nuže, zpátky ale k seriálu. Leckdo touto hrou nepoznamenaný by mohl mít obavy, že seriál jej bavit nebude, že to bude pouze potěšení pro lidi, kteří milují rošády a garde. Tak tomu naštěstí není. Naštěstí pro "nešachovce", šachoví fandové možná budou trochu ochuzeni o celé partie ve své komplexnosti. Několikrát jsem si říkal, že bych se na tu partii třeba rád podíval (pomalu). Šachové mače jsou tu totiž vylíčeny poměrně rychle, kamera střihne na výsek š...

 Uprchlická krize je jednou z (mnoha) výzev současného světa a bylo jen otázkou času, něž se tomuto fenoménu bude věnovat i nějaký televizní seriál. Mozaika příběhů několika lidí z detenčního centra pro uprchlíky v Austrálii má své reálné předobrazy (jak tvůrci neopomenou před každých z celkem šesti dílů seriálů v úvodu zmínit). Patrně záměrně byly vybrány osudy dost rozdílné, kdy lidé na útěku mají různé motivace, jinak se jim daří ekonomicky, mají jiné rodinné zázemí, apod. Co je však společné, je přímo hmatatelná míra frustrace z jejich osudu. Ta se zejména v prvních dílech přelévá i na diváky a vytváří tak ambivalentní pocit, kdy si na jednu stranu chcete pustit další díl, ale na stranu druhou vám z toho moc dobře není.  Zapomeňte na to, že by se zde servírovaly kdovíjaké "happyendy" plné kýčovitého uvědomění typu "jsme přece všichni lidi" a "na kulturních rozdílech nezáleží". Cesta Ameera z Afghánistánu přes Pákistán a Indii do vysněné Austrálie (kde,...