Liborův blog

Ne, není to o hackerské skupině, i když události posledních dní by tomu mohly nasvědčovat. Režisér Roland Emmerich se asi zbláznil. Tento tvůrce německého původu mě vůbec poprvé oslovil krátce po sametové revoluci, kdy do našeho místního kina "vtrhl" film Měsíc 44. Jednalo se o jednu z prvních sci-fi, jež jsem měl tu možnost vidět na velkém plátně a já byl naprosto unešen a do konce života již ztracen v marném pocitu lásky k vědecké fantastice. Dnes, s odstupem několika let, vím, že "Moon 44" je docela bídné akční sci-fi béčko, ale tehdy pro mě skutečně znamenal jakýsi přelom. Emmericha jsem vždy chápal jako režiséra nenáročných, zábavných sci-fi snímků, které sice jsou mnohdy trochu hloupé, ale snad nikdy ne vyloženě nudné. Tak jsem tedy vnímal i jeho filmy Univerzální voják, Hvězdná brána, či Den nezávislosti. Jenže to bylo předtím, než Emmerich zešílel. První známkou byl snímek Patriot (asi jej znáte, Gibson a Ledger,...), který se kupodivu neodehrával kdesi ve v

Česká republika ratifikovala smlouvlu ACTA (podobně jako mnoho jiných zemí). Tato smlouva pochopitelně vyvolala velké vlny odporu mezi širokou "internetovou veřejností", není se čemu divit, zcela zásadně totiž mění dosavadní status quo.....nebo ne? Porušování "práv duševního vlastnictví" je asi nezpochybnitelné, nicméně tuto věc je podle mého názoru nutné vnímat v širší souvislosti, v současném informačním věku je možná potřeba tato práva do jisté misté míry reformovat. Nechci se rozhodně zastávat krádeží, nicméně je třeba si také uvědomit, že v digitální době je v podstatě nemožné uplatňovat principy, které zde fungovaly (a fungovaly vůbec?) před dvaceti lety. Otázkou samozřejmě také je, kolik procent ze samotné tržby na hudebních cd, filmových dvd a blue-ray, apod. skutečně jde na konto jejich tvůrcům a kolik zůstává v rukou vydavatelských společností. V době, kdy internet je rozšířen všude (v západní civilizaci) dostatečně je jasná alternativa nabízet svá alba př

Lézt po horách je super, zažít tam sněhovou bouři už ale moc ne. Film Nordwand je takřka povinností pro všechny fanoušky horolezeckých filmů už jen kvůli tomu, že podobně laděných - kvalitních - snímků zase tak moc není. Film je ale jistě i vhodný pro jedince, kteří jinak vášni pro vysoké hory a dobrodružství na nich zatím moc nepropadli. Je totiž vážné "nebezpečí", že po shlédnutí tohoto filmu dostanete intenzivní potřebu si o události dohledat nějaké další, podrobnější informace. Buď jak buď, Nordwand je filmem velmi povedeným, pečlivě dávkuje drama a pro nezasvěceného člověka skýtá nemalá překvapení. Režiséru Stölzelovi se podařilo dát dohromady zajímavou látku s neméně zajímavým, dramatickým přístupem a dobrými herci. Píše se rok 1936 a Německo by rádo dobylo doposud k horolezcům dost nevstřícný vrcholek Eiger, pokusit se o to má - mimo jiné - i dvojice německých dobroduhů. Shodou okolností se do místa činu dostává i jejich kamarádka z dětství, která pracuje pro jedny výz

Připadám si trochu jako Eratosthenés, který prý údajně objevil kulatost (i když je to taková elipsa) naší domovské planety. Pro mnohé je Dropbox už dávno známým termínem a jistě často tuto zajímavou webovou aplikaci využívají. O co tedy jde? Různá data jsou zrcadlena a synchronizována přes internet, takže odpadá nutnost si všude tahat flash disk s potřebnými dokumenty. Do základu uživatel dostane 2gb, což zprvu jistě stačí (pokud hlavní potřeba využití stránek spočívá ve sdílení textových dokumentů), ale za menší poplatek (nebo pozvání více lidí do služeb Dropboxu) lze kapacitu pochopitelně zvětšit. Mně zatím postačí ony 2gb. Jsem rád, že konečně mohu s klidem na různých místech své flashdisky zapomínat a zároveň nebudu nucen si klíčové dokumenty posílat "sám sobě" na mail. Dobrý - a přitom poměrně jednoduchý - nápad. Pokud je člověk "závislákem" na operačním systému windows, tak i pro něj je k dispozici podobná aplikace Windows Live Mesh. Adresa je vcelku prostá ww

Časopisů u nás vychází prakticky nepřeberné množství, snad každá oblast lidské činnosti má svůj stylový magazín. Osobně nejsem zrovna časopisecky náruživý čtenář, ale svého času jsem dost hltal Kometu, Ikarii, Nemesis, Gól, Ultramix a Dech Draka (pokud jsem jej sehnal), většina výše zmiňovaných periodik už neexistuje, což je ale pro společnost masivního nástupu digitálního věku docela pochopitelné. Jsou ale i časopisy, které jsem držel v ruce prvně teprve nedávno. Příkladem může být takový Lui Mag (nevím, zda se to nepíše náhodou dohromady). Nepatřím mezi cílovou skupinu čtenářů, ale až do nedávna jsem jej na pultech novinových stánků nikdy neviděl. Asi mnozí víte, že Lui je časopis pro gaye. Já jsem jej zaregistroval jen jednou (asi jako skoro každý, kdo se minimálně elementárně zajímá o veřejné dění) v souvislosti s koncem éry Mirka Topolánka. Pan M. k mému neskonalému štěstí však časopis získal v jedné restauraci, kde byl zdarma k rozebrání (neptal jsem se ve které) v naivním dojmu,

Režiséra Soderbergha je asi zbytečné představovat (Che Guevara), i na snímku Nákaza je patrná jeho poctivá řemeslná práce zkušeného filmaře, který ví jak ty obrázky na stříbrném plátně rozpohybovat tak, aby se nikdo v sále (či doma u tv) nenudil. Jméno známého režiséra možná přilákalo i tolik známých hereckých tváří, neboť v tomto filmu jich hraje tolik, že jen herecké honoráře musely činit podstatnou části finanční zátěže filmu, ale což, lidé rádi vidí své oblíbené herce a jména jako Jude Law, Kate Winslet, L. Fishbure, Marion Cottilard, či Matt Damon jistě přilákají nejednoho zvědavce do kin s mísou plnou popcornu. Světem se rychle šíří nebezpečná choroba, kterou se můžete nakazit jen pouhým podáním ruky. Bohužel jsem záhy po několika minutách shledal, že nedělá z lidí krvelačné zombie, ale jen "pouhé" mrtvé. Nejedná se tedy o apokalyptický horor (na REC 3 si holt ještě musíme nějakou dobu počkat), ale o snímek, který se snaží tvářit o něco realističtěji. Pokud si vzpomenet

A opět, jako tradičně už po několik let, se snažím na začátku nového roku subjektivně zhodnotit hudební alba roku loňského, které z různých důvodů považuji za zajímavá, dobrá, prostě a jednoduše za nejlepší. Zvykem bylo vždy vybrat pouze tři, což se zvláště v loňském roce stalo docela náročným oříškem. Dobrých desek totiž vyšlo opravdu požehnaně. PJ Harvey - Let England Shake . Tato dáma nahrála možná nejlepší album své dlouhé kariéry. Úžasná deska se skvělými texty. V hlavě mi ještě pořád zní její, " if I take my problem to the United Nations.." Austra - Feel It Break Jo, Austra, taková menší senzace loňského roku, která si zahrála i v Praze. Co dodat, trochu The Knife z nich kouká možná až moc okatě, ale i tak je to vynikající poslech. Howling Bells - The Loudest Engine Upřímně, tahle deska mě zprvu moc nezasáhla, měl jsem tendence porovnávat s minulým albem, s nímž jsem byl nadmíru spokojen, nicméně po zhruba sedmém poslechu jsem si ji doslova zamiloval. Kytarovka šlapajíc

Film Osudové peníze režiséra Jiřího Krejčíka jsem shlédl včera a musím uznat, že v tomto případě veřejnoprávní peníze padly na úrodnou půdu. Režisér Krejčík je klasikem českého (potažmo československého) filmu. Snad neexistuje český divák, který by neznal jeho snímek Vyšší princip (velkou popularitu mu získal i známý film Pension pro svobodné pány). Filmem Osudové peníze se tento rodák ještě z doby Rakouska - Uherska vrací do časů první republiky. Musím poznamenat, že tento návrat se mi jevil velmi zdařile. Na televizní film se v Osudových penězích vyskytuje relativně ještě docela slušná kamera (byť žádný zázrak to není), ale kostýmy i výběr herců bych hodnotil na výbornou, byť soudě dle různých reakcí na tento film bylo mnoho herců kritizováno za svůj "toporný" projev. Pravdou je, že zvuková stránka není bůhvíjaká. Přízvuk mnoha postav je strašně nečeský a dost to kazí celkový dojem. Velmi se mi ale líbil Jan Budař, který si zde střihl postavu, jež jsem u něho do té doby ješ

Tak nám nějak jako mouchy umírají známí lidé. Nejprve to byl Magor Jirous, pak V. Havel a před několika hodinami i spisovatel Škvorecký. Málokomu se podaří ještě během svého života dostat do středoškolských učebnic literatury. Všichni tři výše jmenovaní to zvládli... Vzpomněl jsem si v této příležitosti na jeden, možná už notoricky známý, vtip: 10 years ago we had Steve Jobs, Bob Hope and Johny Cash. Now we have no Jobs, no Hope and no Cash... V případě Škvoreckého snad nehrozí taková šílená polarizace společnosti jako v případě nedávno zesnulého Havla.

Jen tak na vysvětlenou, nadpis jsem si půjčil od (mezi fanoušky) docela známé povídky A. Sapkowského, která kdysi vyšla v - dnes již zaniklém - časopise Ikarie (v současnosti vychází, patrně v menším nákladu, pod názvem XB 1,....ano, něco opravdu končí proto, aby něco jiného mohlo začít). Zajímavé. Žánr sci-fi tu má mezi fanoušky velmi silnou základnu (soudě dle účasti na různých "conech"), ale sci-fi časopisům se tu nikdy moc nedařilo, obvykle končily po nějaké době v temném jícnu historie (vzpomínám si zejména na Nemesis, ten časopis šel cestou dávání prostoru neznámým - většinou amatérským - českým sci-fi autorům, mezi kterými se prosadil třeba i takový Svatopluk Doseděl). U mě osobně bylo takovou příjemnou tradicí nechat se každý rok vyfotit v matičce Praze před Branickou skálou. Nebylo to kvůli krásným teplomilným společenstvím rostlin, které se tam vyskytují (a proto je také tato skála na seznamu přírodních památek), ale byla to tradice, jež vznikla před několika lety z