Liborův blog

Facebook určitě znáte, je to fenomén dnešní doby. Kdo není tam, jakoby ani snad nebyl. Jako ostatně skoro vše na internetu, tak i xichtkniha (dobrý český překlad, ne?) je spíše doménou mladších lidí, tedy buď už reálných, či alespoň potenciálních voličů. Není tedy překvapením, že i tento prostor se začíná využívat pro politickou (či anti-politickou, jak se vám jen líbí) kampaň. Mimořádné mediální pozornosti se dostala "vajíčkům pro Paroubka", iniciativě, která by bez xichtknihy vznikla asi jen těžko (i když xichtkniha není jedinou internetovou sociální sítí). Mnoho dalších skupin je založena na facebooku. Pozornost na sebe v poslední době poutají například maturanté. Přidat se k podobným skupinám je velmi jednoduché, stačí jeden klik myší a hotovo, tedy ne jako dříve, kdy se musely komplikovaně ze stranických sekretariátů získávat přihlášky, členové byli lustrováni, prověřováni, apod. Vše jde jako po másle. Nahradí skupiny na sociálních sítích někdy politické strany a hnutí?

Vy mladší už to asi ani nebudete pamatovat, ale ta doba zase není tak dlouho pryč. Minimálně zůstává ještě v paměti mnohých, byť již jen jako taková úsměvná vzpomínka. O co že se jedná? Rychlodabing - kouzlo raných devadesátek. Po roce 1990 byl československý filmový fanoušek takřka v sedmém nebi. Zahraniční filmové trháky, které tu dříve z rozličných důvodů nebyly vysílány (např. Star Wars, Predator, Rambo,...) nebo byly vysílány jen omezeně (např. Alien - dokonce jej někdy okolo roku 1980 uvedlo letní kino Hostomice!) vtrhly do našich kin a nově i na černé skříňky videorekordérů, které si ti zámožnější pořídili (a ke kterým jsem od té doby začal chodívat podezřele často na návštěvu). Pochopitelně, jazyková vybavenost našich spoluobčanů v tehdejší době byla snad na ještě horším stupni než dnes - a když k tomu připočteme, že oficiálního otitulkování a dabingu bylo poskrovnu - tak se nesmíme divit, že lid byl postaven před dilema co dál. Samozřejmě, Češi si vždy poradili. Na rychlodabin

Když zemřelo nestárnoucí dítě v rozkládajícím se těle dospělého muže (ano, článek bude o Jacksonovi, modří už vědí), tak první skladba, která mi přišla na mysl byla "The Girl is mine", což je velmi zajímavý kousek z hudebních vod (z nichž si ale jinak polévku obvykle nevařím). Na této skladbě se totiž kromě Jacksona podílel i Paul McCartney. Původně těch věcí udělali společně více, ale na celou desku by to asi nestačilo. Na albu Thriller z roku 1982 si Michael dal tuto roztomilou věc (kterou si určitě poslechněte dole), zvláště zajímavé je na ni švitoření obou zainteresovaných hudebníků na téma "čí že ta holka vlastně je a koho to miluje". Není to nějaká převratná skladba, ale už jen díky spojení Jackson - McCartney stojí za to si ji poslechnout. Mimochodem, není tajemstvním, že Jackson vlastnil autorská práva na poměrně dost písniček od Beatles (což mě vždy velmi štvalo!). Koho teď bude muset Paul prosit o svolení, aby si zahrál Eleanor Rigby?

Jsou filmy, které vzniknou za mnoho a mnoho peněz, další finance pak tyto snímky "spolknou" na propagaci a tak dále. Celkově je částka snad více než drahá. Výsledek je leckdy rozpačitý, protože v těch obrovských financích leckdo může zapomenout na to nejdůležitější - myšlenku, umělecký dojem. Návrat do červeného města mezi tyto filmy nepatří. Jedná se zhruba o hodinový studentský snímek pana Tomáše Hubáčka (který je jen o rok starším hochem než já...), jenž ve svém díle nezapře svoji lásku ke Zlínu, neboť je to právě Zlín, konkrétně areál bývalých Baťových závodů a obytných domků, kde se děj filmu odehrává. Tomáš Hubáček (už to jméno musí každého fanouška fotbalové Slavie zahřát u srdce) se své role zhostil velmi dobře. Divákovi dává nahlédnot do tajuplného Červeného města, které kdysi před válkou postavil Továrník. Nyní - několik blíže nespecifikovaných - let po válce do města přijíždí mladý historik Tomáš Hájek, který tu má napsat práci o mrtvém hrdinovi z počátku války Kad

Pokud vás vždy tak nějak silně niterně zajímalo, co to říká ten malý robůtek s image popelnice, tak tady máte jedno video, které by vše mělo osvětlit..

Dnes do "mého" vláčku ve stanici Dobřichovice přistoupil jeden muž s dámou, který měl na hlavě na chlup stejnou čepičku s logem SK Slavia Praha jako mám zrovna já! No není to náhoda? Navíc v inkriminovanou dobu se mi ta má čepička nacházela v tašce (kterou mi zakoupila slečna I. nedávno v Německu), kterou jsem si vezl sebou. Okamžitě jsem pod záminkou že hledám láhev s vodou začal tašku otevírat a má čepička se pomalu hrnula na světlo denní. Pán tuto moji snahu ale nikterak nereflektoval. Bůhví, kde k té své čapce přišel.... Vida, jak málo stačí člověku v těchto deštivých dnech ke štěstí, když je jeho tělo až do dnešního ráno přepadeno překvapivě silnou střevní chřipkou.

Hoši ze skupiny Sunshine nám tu po čase zanechali další album. Album, které v podstatě navazuje na desku předchozí. Co do kvality určitě. Sunshine jsou vůbec zvláštní skupinou. Jejich tvorba v dřívějších dobách by se bez ostychu dala zařadit do "noisy undergroundu". S příchodem desky Moonshower and razorblades se však takřka vše u těchto hochů z Tábora změnilo. Drsné party vystřídaly o něco jemnější melodie a výraznější posun do doposud zakázaných oblastí kytarového popu. O pop jako takový se samozřejmě nejedná, ale vysvětlujte to skalním fanouškům.... Deska Dreamer v tomto nastoupeném trendu jen pokračovala a....MGKK Telepathy rovněž. Paradoxně tento "odklon" Sunshine způsobil, že pro mě se hoši stali poslouchatelnou kapelou, kterých je v našich krajích jako šafránu. MGKK Telepathy začíná skvělou skladbou K.I.D.S. a pokračuje v nastoleném tempu svižných kytar a typických melancholických sunshine melodií. Vše je při "starém" a je to tak dobře, protože Suns

V těchto dnech se opět vyrojily názory, jež nesouhlasí s ustanovení jednotné maturitní zkoušky na středních školách. Argumenty mládeže (a lidí, jež tyto jedince podporují) jsou různé. Převážně tvrdí, že tato maturita nijak nepomůže k přijetí na VŠ (což je asi pravda) a je jaksi nedodělaná. Jistě, chyby nepochybně má, otázkou však je, zda by jakýkoliv podobný celostátní projekt na tom byl o něco lépe. Pokud vím, tak projekt státní maturity se připravuje již minimálně 9 let (a možná i déle) a jak to tak vypadá, mnoho lidí by chtělo, aby se připravoval snad do nekonečna. Je asi jasné, že státní maturita je takové nepříjemné jablíčko, do něhož budeme dříve či později kousnout. Každá vláda se však toto rozhodnutí snaží oddálit, aby případná odpovědnost z neúspěchu nepadla právě na ni. Svým způsobem to tedy připomíná penzijní reformu, do které se také nikomu nechtělo. Připočíst můžeme i reformu zdravotnictví. Jsou určité otázky, které není radno rešit. Osobně se domnívám, že zavedení státní

Extremismus je podle mnohých dnes v ČR na vzestupu. Pod termínem "mnozí" si představte např. presidenta Klause a většinu českých novin, televizních stanic, apod. Je tomu ale skutečně tak? Je zde enormní nárůst extremistů (myšleno extremistů v hnědé barvě), či tyto zprávy povícero jen vyplňují nastávající okurkovou sezonu? Domnívám se, že tito lidé nejsou početnější než v době jejich "zlatého věku", což byla zhruba polovina devadesátých let (kdy měli de facto své zastoupení i ve Sněmovně). Tak proč tedy zrovna teď? Nechci tu nijak hrozbu z těchto míst podceňovat. Stále je mnoho lidí, kteří se hlásí k organizacím, jež jsou na hraně, či snad dokonce v rozporu, s naším právním řádem, ale podle mého názoru se těmto jedincům věnuje až přespříliš mediální pozornosti. Což má za následek i vyšší pozornost policie - která tu přece musí být, aby nějak ospravedlnila svoje financování. Není snad mediální pozornost to, co právě tito lidé chtějí? Kde by byla slavná Dělnická strana

Víte, že rok 2009 je zasvěcen astronomii? Skutečně. Možná jsem se již o této skutečnosti kdesi zmínil, takže tímto se omlouvám za případnou duplicitou informací (v době internetové přehršle informací však asi zbytečnou). V rámci této skutečnosti jsem se rozhodl prolomit velkou barieru v mém životě, a to vydat se někdy do hvězdárny. Což o to, planetária mám prochozena poměrně dobře, ale hvězdárny se mi jaksi vyhýbaly (nebo spíše já jim). Po nedávné návštěvě hvězdárny v Ďáblicích (na vrchu Ládví) jsem včera zavítal i na Petřínskou Štefánikovu hvězdárnu. Je to úžasná budova s velmi milým personálem - složeným převážně z mladých a pro věc zapálených hochů - který je vždy po ruce, když zrovna potřebujete vysvětlit jak se láme světlo, fungují -asi- černé díry, apod. Astronomické podmínky byly výborné, takže jsme včera mohli pozorovat dokonce Saturn s jeho typickým prstencem. Krásný zážitek. Dnešní technika dokáže člověku zprostředkovat uchvacující představení vesmíru. Dokážeme náhlednout do

Včerejšího dne jsem poprvé navštívil v budově kina Village cinemas oddělení "gold class". Skutečně jsem si připadal velmi dobře. Sezení je tam velmi pohodlné, obsluha milá, skoro jako byste se nacházeli v nebi filmového fanouška . Jen ten výběr snímků pro toto oddělení kina není zrovna nejkvalitnější (dle mého názoru). Včera jsme tam se slečnou I. shlédli snímek "Andělé a démoni" podle románu Dana Browna - člověka, který píše fantastické příběhy tak, že jim poměrně dost lidí věří. Inu, proč ne. Snímek to byl celkem obstojný - odmyslíme-li si mnohé logické a historicko-umělecké omyly - nenudil jsem se během něj ani vteřinu, a to je patrně i úkol a záměr těchto filmů. Včerejší den by ale byl zajímavý i bez návštěvy "gold class" (ten název je poněkud zavádějící...). U maturit jsem vyhodil jednoho nebohého studentíka. Mám ale čisté svědomí. Když někdo nezná význam anglického slova "old", neví co byla antika a renesance, tak....přece nepatří na středn

Jsou filmy, které se vám tak nějak zapíší pod kůži ať již chcete či nikoliv. U Snílků (Dreamers) jsem jaksi nechtěl. A hle. Mám je tam. Bertolucci je uznávaným režisérem (patrně budete znát jeho Poslední tango v Paříži, či Svůdnou krásu). Ve snímku Dreamers sledujeme Paříž v roce 1967. Město té doby v pohledu Bertolucciho vypadá krásně, přímo ukázkově tak, že by snad každý z nás zatoužil zde strávit nějakou tu hodinku a dát si kávu v jedné z mnoha kaváren. Ovšem, jsou tu šedesátá léta a čas studentstkých bouří..., i na ně ve filmu dojde. V první části snímku máte víceméně pocit, že sledujete poměrně normální film o skupině mladých lidí, kteří jsou přímo filmovými fanatiky (tzn. navštěvují často kina a ne že by jako dnes seděli u počítače) a mají poněkud zvláštní a svobodomyslnou povahu. K nim přichází mladý američan Matthew (Michael Pitt), aby si konečně našel nějaké ty pařížské přátele. Krom přátel však nalezne i jejich prapodivné záliby, které jsou místy dosti nechutné. Ano, zhruba o

Volební místnosti jsou uzavřeny, v neděli večer budeme znát výsledky. Výsledky voleb a celé kampaně (zda padla na úrodnou půdu), kampaně, která byla mimořádně vyhrocená. Vezměte si jen takové billboardy, které se nám roztomile rozmístily podél silničních komunikací. Některé plakátky jsou skutečně nehorázné. Jistě jste zaznamenali tu malou holčičku, která prosí rodiče, aby nevolili ODS. Mluvil tu někdo o citovém vydírání? Dosti úděsný je také billboard, na kterém se objevují zmodralí Topolánek, Bush a Zahradil s podtitulkem "krizi jsme zavinili my", "nenasytnost pravicové politiky". Co by tomu řekl ekonom Kohout? Po přečtení jeho nedávného příspěvku pro MF Dnes čtenář může nabýt zcela opačného dojmu...(však mu to také Jiří Paroubek na stránkách aktualne.cz spočítal). Ovšem ani druhá strana nezůstává nic dlužna. "Řešení místo strašení" je výmluvné samo o sobě. Ono strašit se dá v zásadě skoro vším, třeba tím, že po vítězství "ksčssd" - jak potenciá

Každá další deska od americké kytarové formace Sonic Youth je takovou malou hudební událostí. Vždyť tato skupina se na scéně pohybuje již od roku 1981 a některá jejich alba (převážně ta z konce osmdesátých let) se dají označit za velmi vlivná a průkopnická. Svým koncertním stylem - který je z části i improvizací - se tak nepřímo hlásí ke bluesmanů z padesátých let. Samozřejmě, nic netrvá věčně a ani toto jejich zatím poslední album není už něčím bůhvíjak převratným, nicméně dobrá hudba to bezesporu je. Narozdíl od svých prvních alb, která byla skutečně někdy až moc "noisy" (omlouvám se za ten anglicismus, ale je skutečně výstižný) se The Eternal většinou pohybuje v oblasti přítomné melodie a menšího počtu kytarového vazbení a rozličných efektů (tak, jak to mají Sonic Youth rádi), což znamená, že i lidé, kteří této skupině jaksi v jejích počátcích nemohli přijít na chuť by si dnes album The Eternal mohli pustit s jistým zalíbením. Ovšem i tak se jedná o typické Sonic Youth a j

Filmy pro mládež jsou obecně dosti zvláštním artiklem. Často bychom řekli dokonce i artiklem nedostatkovým... Právě proto je velmi pozoruhodný právě probíhající zlínský filmový festival, který je na tento druh umění zaměřen. Na tomto festivalu se mi podařilo shlédnout jen jeden snímek, a to konkrétně film s názvem "Max Pinlig". Film pojednává o teenagerovi Maxovi, který zažívá všechny typické problémy dospívajícího mladíka, což jest: dívky, vztahy s kamarády a hlavně se svoji matku, která je někdy poněkud výstřední. Výstřední je však i sám film, což mi zprvu trochu vadilo, ale po chvíli jsem přistoupil na "pravidla hry". Velmi vtipně tu jsou například zpracovány Maxovy průpovídky na adresu různých fiktivních osob (došlo i na Československo). Pravda, člověk který není ve věku teenagera se na tento film musí dívat s trochou nadhledu, ale s tím se tak již do předu asi počítá. P. S. Co mě však zarazilo bylo to, že film Max Pinlig nemá na csfd.cz žádné hodnocení ani naps

Podle tohoto článku je naše krásná země 11. nejmírumilovnější zemí na světě. Krásná zpráva, která člověka potěší v čase nepříjemně vyhrocené politické kampaně (jak v dnešní MF Dnes uvedl expresident Havel), v čase padajících letadel AirFrance a v časech, kdy český národní fotbalový tým je poslepovaný více než rozpadlá skládačka "puzzle". Že by přece jen něco bylo na tom okřídleném rčení o "slovanské holubičí povaze" ? Pochybuji. Spíše bych tuto skutečnost přičítal jisté - a nikdo se prosím neurazte - bezvýznamnosti naší země, se kterou souvisí i jistý rys naší české povahy, který nevelí činit něco extra zlého, spíše jde cestou menších, drobných zlomyslností (samozřejmě, nelze generalizovat). Jak to jednou hezky vystihl pan Kohák. Jsou národy, které člověku, jenž se k nim obrátí zády, vrazí do nich nůž. My ne, tak ještě dát jim do vlasů žvýkačku, to by šlo... Schválně by mě zajímalo kolik cizinců si od nás přineslo domů žvýkačku ve vlasech. Toto jistě výše zmiňovaný