Liborův blog

Přiznám se dobrovolně a bez tortury, že poslední soutěž s názvem Zlatý Slavík jsem viděl asi někdy v minulém miléniu. Celkově jde podobný druh zábavy trochu mimo mě. Proč se tedy k něčemu podobnému vůbec vyjadřovat? Inu, protože - jako ostatně spousta jiných věcí - i zde se dají nalézt pozoruhodné souvislosti, které rámec obyčejné soutěže popularity přesahují. Slavíkovi se utéct asi nedá. V podstatě stačilo dnes ráno otevřít jakýkoli český zpravodajský server, což je činnost, kterou ráno vykonávám pravidelně, a člověk ani nemusel příslušný odkaz rozkliknout, aby zjistil, že své trofeje znovu získal oblíbený trojlístek Gott, Bílá a Kabát. O čem to vypovídá? Bylo by asi příliš laciné poukazovat na to, že soutěž s aktuální hudební formou vůbec nesouvisí. To je podle mě zcela zřejmé. V ČR existuje mnoho hudebních interpretů a skladatelů (a interpretek a skladatelek), kteří aktuálně něco vyprodukovali. Těžko také od Gotta s Bílou čekat nějaké nové, progresivněji znějící album. Více než o hu

Svět je čím dál tím horším místem, tak zle nikdy nebylo. Dnešní generace přivede Zemi do katastrofy. Člověk aby se pomalu bál vystrčit nos ze dveří, všude jsou samé vraždy! Poznáváte? Asi každý z nás má v okolí někoho, kdo by se pod výše uvedená (notně emotivní) prohlášení bezpochyby podepsal. Je tomu ale skutečně tak? Problém lidského poznávání spočívá v tom, že člověk nemůže být vždy u všeho osobně přítomen. Informace jsou však v globalizovaném světě - a takový ten náš bezesporu je - velmi důležité, ať už za ně považujeme například předpověď počasí, či stupňování napětí mezi Ruskem a Tureckem. Kdsi jsem četl, že skutečnou zbraní 20. století není ani tak raketa vzduch-vzduch, ani atomová bomba, ale prostě a jednoduše informace. Přiznejme si navíc, že probírat se informacemi může být někdy i docela zábavné, ať už někoho zajímá mezinárodní politika, fotbalové statistiky Mongolska, či třeba průměrná délka pohlavního údu mužů v Nairobi (to je mimochodem asi 14 cm). Všechny informace samoz

Tak dlouho se chodí s konvičkou pro vodu, až se ucho utrhne a spadne se do masokostní moučky. "§ 356 (1) Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta." - měl pan Konvička status na facebooku "veřejný"? Asi ano... - svoboda slova není (aspoň u nás) absolutní.

Se zavřenými kukadly se někdy skutečně žije lépe, ale o tom tento španělský snímek režiséra Trueba není. Modří možná už tuší, že se jedná o narážku na text populární písně Beatles "Strawberry Fields Forever". Notabene se děj filmu točí okolo roku 1966. Tož, to by v tom byl čert, že... :). K Beatles mám pozitivní vztah, už od mala mě jejich songy provázely z rozskřípaného magnetofonu (který měl zvláštní zálibu v trhaní pásek...) a tvořily tak trochu "soundtrack" k mému dospívání. Tematika je mi to tedy celkem blízká a je pochopitelné, že film ještě před jeho zhlédnutím vyvolal vlnu mého zájmu. Zápletka se má zhruba takto. Učitel angličtiny Antonio (hraje ho velmi sympatický Javier Cámara, kterého možná budete znát z filmů "Mluv s ní", či třeba i "Špatná výchova", apod.) se snaží motivovat své žactvo ke studiu rozborem "beatlesáckých" skladeb, konkrétně slavné "Help" (kterou aktéři vyslovují s typickým španělským přízvukem jako

... hlásala mnohá dnešní média. Co se vlastně stalo? Nemíním teď hodnotit obsah kritiky ministerského předsedy, byť osobně jsem toho názoru, že měla přijít už dříve (a možná kategoričtěji). Více mě zaujal samotný akt. Málokterý náš současný vrcholový politik je totiž vnímán bojácněji a nekonfliktněji. Co tedy způsobilo onu razantnější reakci pana premiéra? Probudilo se v něm snad zapadlé hrdinství, ostuda na evropské scéně mu už přišla příliš velká, či mu snad Zemanovo setkání s obskurní skupinkou na Albertově a extempore se zástupci studentů přišlo za rámcem trpělivosti? Důvod je možná ale ještě prozaičtější. Politických subjektů, které se radikalizovaly v poslední době zejména díky současné vlně uprchlické krize, je celkem dost. Existuje tu Úsvit, zajímavý spolek několika málo vyvolených, jenž vyloučil svého "otce zakladatele" Okamuru, který posléze zakládá subjekt Svoboda a přímá demokracie. Dále tu stále je Dělnická strana sociální spravedlnosti (nástupce Dělnické strany)

Narážím na to docela často. Naposledy podobnou myšlenku vykřikl mezi různorodý dav (sestávajících třeba i z lidí s oděvy "nordic division", DSSS, Národního odporu, apod.) Tomio Okamura na svém emotivním projevu 17. listopadu. V zásadě jde o to, že nám "zlá EU" zakazuje používat něco tak tradičního a ryze českého, jako je třeba název rum pro oblíbenou pochutinu. Určitě to dělají schválně, z dlouhé chvíle, či třeba jen proto, že chtějí potlačit národní cítění. Motivaci nechť si každý doplní sám... Pravda je ovšem samozřejmě jiná a o lecčems vypovídá. Často tomu bývá, že ani ne tak o rumu jako takovém, ale zejména o lidech, kteří myšlenky o podobném spiknutí šíří. Český tuzemák je totiž pouhou náhřážkou opravdového rumu. Normální rum se vyrábí jako destilát cukrové třtiny, kdežto v případě toho našeho se užívá bramborový líh, který se pak ještě ředí vodou. S rumem to má máloco společného. Někdo si možná řekne, že je to v podstatě prkotina, ale to si nemyslím. Pokud by

Filmů o cestování v čase je jako pivovarů po konjunktuře. Některé si nedělají velké ambice a přicházejí primárně s humorem (např. film Frequently Asked Questions About Time Travel, či série Návrat do budoucnosti), jiné se snaží tvářit vážně, ale díky logickým chybám je výsledek spíše k smíchu (tady je ten výběr pestřejší). Celkem chápu, že natočit film o cestování v čase, který by se zcela (!) vyhnul všem paradoxům a logickým úlitbám asi ani moc nejde, přesto jsem toho názoru, že i zde se dají najít zajímavé kousky k pokoukání. A jak as modří už tuší, mezi ty zajímavé kousky bude patřit právě španělský snímek Los Cronocrímenes (jehož český překlad se mi tak trochu ekluje). Héctor je chlapík s bříškem, který si s manželkou Clarou koupil nový dům. Ve volném čase občas posedává na zahradě a voyersky pozoruje dalekohledem okolí. Vzhledem k tomu, že vůkol jen "šumí les" jej docela zarazí, když v dalekohledu zahlédne svlékající se ženu. To se musí prošetřit... Jo, to je zápletka ja

Do kin nám s koncem letošního roku přijde i další díl populární filmové série Star Wars (Hvězdné války), které tentokráte přibude sedmý bratříček. Když jsem byl malý, tak slova "Hvězdné války" byla tak trochu magickým zaklínadlem. Všichni jsem věděli, že je to nějaké úplně moc supra filmové dílo u něhož se bezesporu slintá blahem, ale prakticky nikdo to neviděl. Fantazie tak pracovala za mě a já si do spojení "Hvězdné války" promítal vše možné i nemožné. Pak padla "železná opona" a populární Hvězdné války se dostaly i k nám (i když i dříve tu pravděpodobně kolovaly na pirátských VHS, nicméně ty se ke mně tehdy bohužel nedostaly). Nejdříve jsem je četl (ve slušném překladu Ondry Neffa, knihu mám dodnes schovanou :)) a poté i viděl. Co na to říci, pro duši puberťáka je to prostě paráda... Vědecko fantastické literatuře i filmům jsem byl už od mala celkem nakloněn. Scifárny v osmdesátých letech totiž ani zdaleka nebyly takové tabu jako v letech padesátých, kd

I když od vydání "deseti songů lásky" uplynulo už asi půl roku, tak mi to nedá a k desce cosi naťukám. Je to totiž velmi slušná záležitost :). Zuzka pochází z Norska (zase ten Bergen...), stihla vydat už 5 řadových alb a tak trochu se vymyká severskému lehce depresivnímu písničkářství s indie elektronikou. Tedy, ne že by to byla zrovna veselá hudba, to ne. "Ten Love Songs" mělo původně být deset písniček o bolesti, ublížení, apod. Nakonec do toho všeho začala prosakovat láska, až i zbytek textů nakazila (jo, láska, ta dokáže hory přenášet :)). Stylově Zuzka osahává osmdesátkový pop (což je změna oproti předešlým deskám), tak mi to aspoň přijde nejvíce podobné, zároveň se ale nejedná o nějaké retro, protože synťáky dokáže dostat do moderního hávu a dá na ně - jako správná hudební kuchařka - potřebné koření. Občas tu hudba sklouzne do nezávislého folku, občas až do podoby filmové hudby (tady pomáhali hoši z M83, s nimiž Zuzka spolupracovala např. na hudbě k filmu Obli